4.kapitola

15.dubna 2025

Vojenská základna Rhino, Džalálábád, Afghanistán

„Slečno Dannsonová?“ zaklepal někdo na kovový trám stanu, „seržantko!“

Další nový den, další nesnesitelné vedro. Mrzutě ze sebe strhla přikrývku a posadila se na tvrdou palandu. Prohlédla si ostatní postele seřazené ve dvou řadách naproti sobě a zívla. Některé již zely prázdnotou, od jiných se ozývalo pravidelné oddechování. Opatrně vstala, aby vrzáním staré kovové palandy žádnou z kolegyň neprobudila.

Její bosé nohy náhle cosi pošimralo. S leknutím nadskočila a pohlédla dolů do věrných očí svého nejlepšího přítele. „Dobré ráno, Jojo,“ zašeptala psovi a pohladila jej po hlavě. Obrovský belgický ovčák zabušil vesele ocasem o zem a vylezl zpod postele. Jazyk mu trčel z tlamy, jak se snažil v dusném vzduchu obývacího stanu ochladit. V tu chvíli mu jeho kožich ani trochu nezáviděla.

Jojo se bez jakéhokoliv povelu ochotně přichystal k rohu postele a pozorně si prohlížel spící hroudy přikrývek na sousedních postelích. Byl připraven jít do akce. Stejně jako každé ráno.

Sadie se pomalým krokem sunula ke vchodu a stačila u toho v duchu proklít celý sbor námořní pěchoty.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji mile poručík Harsley přesně tím tónem, který člověk nasadí, když po tom druhém něco naléhavého chce a ví, že jde nevhod. Sadie se jen zamračila a pohledem ho ujistila, že jde naprosto a totálně nevhod. Očima zatěkal na její spací tílko a kraťasy. Doufala, že si uvědomil, že ji právě dost neurvale probudil.

„Nepřišel bych, kdyby to nebylo naléhavé,“ ujistil ji, než stačila spustit pěknou spršku nadávek na jeho hlavu. Povytáhla obočí a poslouchala.

„Moji kluci už třetí den po sobě nespí, na hlídkách jsou unavení a dělají chyby, které by je jednou mohly stát život,“ postěžoval si, „jsme zoufalí, sami si neporadíme, potřebujeme někoho s vašimi schopnostmi.“

Na chvíli zůstala zticha, aby zhodnotila svou situaci. Nebylo velice o čem přemýšlet, bylo jí jasné, že nebude mít pokoj, dokud jim nepomůže. V tichosti se otočila na patě a zmizela ve stanu. Jojo zůstal stát a hleděl poručíkovi do očí. Muž se při tom pohledu mírně otřásl, z toho psa šla vždycky hrůza.

„Mám si vzít svou zbraň nebo mi půjčíte?“ zeptala se zběžně Sophie, zatímco se soukala do uniformy. Další den, kdy se bude smažit ve vlastní šťávě.

„To nebude třeba, něco se najde.“

S poručíkem se vydali skrz tábor směrem k jednomu z Humvee, které parkovaly u vstupní brány. Jojo jim byl neúprosně v patách. Sadie postupně zdravila všechny známé tváře kývnutím hlavy a mírným úsměvem. Každý dnes spěchal za svými povinnostmi. Ona sama mohla v tuto dobu ještě spát pohodlně ve stanu, uklidňovala se jen myšlenkou, že snad díky této laskavosti zmešká ranní rozcvičku. Postupem už ji ani krajina Afghanistánu nefascinovala tolik co v prvních dnech příjezdu. Prostě jen hory, šutr a písek.

V tichosti nasedla vedle poručíka do Humvee a nechala Jojoa vyskočit jí na klín. Jeho bystrý a vnímavý výraz v očích jí prozrazoval, že si myslí, že jsou na misi. Celý napjatý takto seděl po celou dobu cesty. Zkrátka se nemohl dočkat. Sadie bylo líto, že ho bude muset přesvědčit o opaku.

Několik málo kilometrů od základny se najednou na obzoru objevily malé hliněné bunkry. Z dálky vypadaly jako termitiště, akorát v lidské velikosti. Osazenstvo tohoto místa se při zvuku auta pomalu začalo roztrušovat ven a zvědavě si Sadie prohlíželi. Všechno to byli mladí kluci, některým mohlo být čerstvě dvacet. Jedna z dalších patrol námořních pěšáků. Nyní nejspíš částečně indisponována, a proto tady byla ona.

„Tak kde máte ten obrovský a dramatický problém, kvůli kterému jste si museli zavolat na pomoc SEALa?“ zeptala se podrážděně Sadie, protože se ani na jednom z kluků nezdálo, že by byli zranění, či jinak sužování. Jedinou emoci, kterou vyzařovali, byla zvědavost. Stála před nimi ta ženská z SEAL teamu Charlie. Asi to byla podívaná.

Poručík se na ni vřele usmál a nasměroval ji k jednomu z domků vzdálenějšího od ostatních. Okolo postávala skupinka vojáků a zaníceně o něčem diskutovala. Při bližším prozkoumání si všimla, že jim u nohou leží puška se zaměřovačem. Nechápavě nakrčila obočí, původně myslela, že po ní budou chtít odstranit nějakou bombu. Pyrotechnici byli poslední dobou tak vytížení, že v táboře nezbyl ani jeden. Až na Sadie, která měla ovšem jen základní kurz a po praktické stránce věděla o bombách asi tolik, co každý průměrný pěšák o vaření palačinek. Bývalo to dost o držku.

„Takže?“ povytáhla obočí na poručíka, když přistoupila až ke zbrani na podpůrném stojánku s hlavní namířenou dovnitř domku.

Slova se ujal jeden z vojáků. „Nastavil jsem to přesně,“ řekl, „když se teď podíváte skrz zaměřovač, uvidíte to.“

Sadie bez řečí zalehla na zem a pohlédla do zaměřovače. Byl tam. V samém rožku místnosti mezi dvěma odloženými batohy. Tak akorát na místě, kde skrz otvor pro vchod pronikalo sluneční světlo, jinak byla v domku tma. On však udělal tu chybu, že vylezl na oči. Tím se sám odsoudil. Mírně si pootočila okulárem a zaostřila tak zaměřovač. Teď už ho viděla krásně. Položila ukazováček na spoušť a ještě jednou si ho prohlédla. Zhluboka se nadechla.

„Vy jste snad ta největší banda kreténů, jaké jsem měla tu čest poznat,“ pověděla prostě.

Aniž by nějak dál dramaticky mířila, poslala kulku z pušky dovnitř domku. Takový cíl, na takovou dálku a s takovou puškou by trefil i slepý. Pro ni to proto nebyla žádná výzva. Byl mrtvý.

Znovu pohlédl na bezvládně tělo mrtvého pavouka a protočila oči.

„To si nemohl za tu pušku lehnout nikdo z vás blbečků?“ obořila se na jednoho z okolo přihlížející skupinky vojáků.

Odpověď jí dal až snědý chlapík nižší zavalité postavy. „Samozřejmě, že to ti zabedněnci zkoušeli,“ pokýval hlavou, „kameny, klacky, skoro vším. Ten pavouk na ně ale vždycky vyzrál.“

„Očividně mají v hlavě nasráno.“

„Když vytáhli zbraně, zakázal jsem jim to,“ vysvětloval jí zaníceně, „v naší kultuře znamená takový pavouk mnoho. Je to zvíře, které chrání tvé obydlí a jídlo před mouchami přenášejícími nemoci. Takže když zabijete pavouka, přijde na tebe hladomor a nemoci.“

Sadie to bylo hned jasné. Doma v Americe by se mu nejspíš za takové kecy vysmáli, tady to však vrtalo všem hlavou. Ačkoliv byli vojáci pevní chlapi a jen tak před něčím necouvli, pokud to nemělo víc jak osm nohou, na pověry by je jeden vždycky dostal. Dokonce i Sadie při každém výsadku před skokem z letadla pohladila po vlase černou hula-hup tanečnici na pružince připevněnou na skříňce první pomoci. Čistě pro štěstí, které nosila, a na které Sadie stejně nevěřila. Přesto už se z toho stal zvyk.

„Takže jsem ho musela zabít já, aby se ten hladomor snesl na mě,“ ujistila se.

„Na vás ne. Vy tady nepřespáváte, my ano.“

Stálo ji veškeré úsilí, aby mu neodpověděla něco pěkně jedovatého. Snažila se myslet jen na to, že zamešká rozcvičku a že jí tento malý výlet vlastně nevadí.

Před další úděsnou konverzací jí zachránila až parta vojáků, která se z malého domku rozhodla mrtvého pavouka přinést. Nebohý tvor se již sobě samému ani nepodobal. Kulka, kterou mu Sadie prorazila zadeček, naprosto rozdrtila veškeré své blízké okolí. To, co nyní voják nesl mezi špičkami ukazováčku a palce byla jen jakási změť nohou a husté tekutiny, která nějakým zázrakem ještě držela při sobě. Hodili ho s vítězoslavným úsměvem poručíkovi k nohám.

„To není jen tak nějaký pavouk, pánové,“ zavrtěl hlavou Harsley a poklekl, aby to všechno prozkoumal blíže, „to je Solifuga.“

Zvíře mělo světlou barvu a velká tlustá kusadla, na délku mohlo mít tak do dvaceti centimetrů a Sadie začínala chápat, že mužům asi doopravdy nebylo příjemné s takovým tvorem sdílet místnost. To je však stále neomlouvalo z toho, že si s ním nemohli poradit sami. Stačilo jen zmáčknou spoušť nebo vzít do ruky pořádný klacek. V armádě se nacházelo víc slečinek, než by si dokázala vůbec představit. Dlouho zlobit se na ně ale stejně nedokázala. Měli svých starostí dost, s pavoukem se jim dostalo alespoň trochu povyražení.

„Není jedovatý, jen extrémně nechutný,“ povídal dál poručík, „místní tomu říkají velbloudí pavouk, protože kouše jejich velbloudy do varlat a do břicha. Ještě tím ale nikdy nikoho nezabil.“

Sadie zašoupala nohou v písku, stále se držela zuby nehty, aby jim něco od plic nepověděla. Kdyby chtěla, mohla by je okamžitě nahlásit za zneužívání služeb člena SEAL teamu, což by byl brán jako opravdu vážný prohřešek. Nějak se tím ale nakonec nehodlala zabývat. Po dlouhé době konečně vypadla ze základny, kde si stejně jen s týmem váleli šunky. Zatímco patroly a téměř většina oddílů měla plné ruce práce s Talibánci, speciální jednotku nikdo nepotřeboval. Sadie naprosto iritovalo, když ráno snídala pod plachtou a popíjela kávu, zatímco dojely hlídkové vozy a vykládaly raněné. Nedřela tak tvrdě jen proto, aby mohla sedět na zadku.

„Pane, proč jste to neřekl zrovna?“ zavrtěl hlavou jeden z vojáků. „Kdybych věděl, že ta svině není jedovatá, možná bych si na ni troufl.“

„To určitě,“ vysmáli se mu jeho přátelé a poplácali ho po rameni.

Zasmála se s nimi, ale na tváři ji stejně hned potom vyskočil mírně podrážděný výraz. Jako jedné z opravdu mála žen se ji podařilo dostat do tak prestižní jednotky jako bylo právě Charlie. Nebyla ničím výjimečná oproti ostatním. Naopak mnohdy se zkrátka ženská síla té mužské nemohla rovnat, čímž ji z mnoha věcí při výcviku ihned distancovali. Musela si své místo tvrdě vydobýt a dokázat, že na to má. Jedinou věcí, která jí při náročných kurzech držela jistící lana, byla její zkušenost se psy. Pouze tato záminka nutila její nadřízené při výkonnostních testech hodně mhouřit oči. Dobré psovody bylo vskutku náročné sehnat a oni to moc dobře věděli, obzvlášť někoho pro SEAL. A právě potom všem ji zavolají, aby jim přišla zastřelit pavouka. Bylo jí naprosto jasné, že je to jen výsledkem jejich nudných dní a únavy. Potřebovali rozptýlit, tak proč si nezavolat tu ženskou ze SEALu a podívat se, jestli opravdu neumí střílet, nebo je to jen fáma. Sadie doufala, že je o své dovednosti přesvědčila.

„Madam,“ zazněl jí najednou za zády velice nervózní hlas. Když se otočila, spatřila proti sobě stát nízkého vojáka s vysílačkou v ruce. „Volali ze štábu, prý se máte okamžitě vrátit na základnu a sbalit si věci. Jsme ve válce s Ruskem.“

15.duben 2025

Ústředí CNN, Atlanta, Georgie, USA

Stacy Westhallová si velice nervózně prohrábla vlasy a zadívala se na svého šéfa. Mike na sobě znovu měl svou oblíbenou flanelovou košili, sluchátka s mikrofonem na uších a po ruce hordu složek s koncepty reportáží. Na ulici by si ho spletla s městským pobudou, a ne s jedním z režisérů zpravodajství CNN. Naléhavě si ji prohlížel a vyčkával na odpověď. Přestože si o jeho stylu myslela svoje, něčím ji ten chlapík neustále přitahoval. Zamyslela se, zda i on občas nezabloudí z jejího obličeje mírně níž k bujnému výstřihu. Ona se totiž k jeho zarostlému hrudníku, který mu trčel zpod košile, pohledem vracela neustále.

„Potřebuju, aby ses nyní soustředila,“ pověděl klidným hlasem Mike a napřímil se na židli. Rozhlédl se po své kanceláři, jako by odpověď snad mohl najít někde na hromadách prastarých listin a šanonů.  „Půjdeš do toho nebo ne?“

Stacy na druhé straně stolu překvapivě zamrkala a pohlédla mu do očí. Možná to bylo právě tím, že byl jiný. Naprostý opak jejího ideálu krásy. Hubený. Neučesaný. Staromódní. A navíc naprosto neprojevující zájem o ni. Bylo tedy rozhodnuto. Chtěla ho.

„Jasně,“ pověděla bezmyšlenkovitě a sjela pohledem na jeho ruce. Pootevřela rty a představila si, jaké by to asi bylo, kdyby v dlaních svíraly její ňadra. Nekontrolovatelně se zhluboka nadechla.

„Jasně?“ podivil se Mike, „Stacy tady nejde jen o práci, může ti to změnit život. A neříkám, že k lepšímu.“

Jaká by byla asi jedna noc s ním? Její mysl chtěně zabíhala do intimních podrobností, zatímco hlava automaticky kývala na každé jeho slovo.

„Až tu reportáž odhlásíš, změní se tím hodně věcí,“ pověděl. Zadívala se na jeho rty, které se při mluvení tak smyslně vlnily. Přitiskla stehna k sobě a zatnula zuby. Chtěla ho. Ještě dnes.

„Až se o tom dozví veřejnost, půjdeme do války,“ pokračoval dál, aniž by si všiml jejích pohledů, „někdo vyhodil do povětří desítky lidí v Berlíně, Rusové porušili dohodu o výrobě zbraní, zaútočili na naši loď a podle satelitních snímků začínají shromažďovat flotilu. Tohle už nedá dohromady ani politika.“

„Chápu.“

„Každá reportáž týkající se toho konfliktu bude tvoje,“ připomněl, „pro mnoho lidí se tváří této války staneš právě ty, pokud tu smlouvu podepíšeš.“

Přikývla.

Mike se na ni starostlivě zadíval. „Jen se chci ujistit, že sis to všechno důkladně promyslela.“

„Naprosto,“ mrkla na něj a usmála se, „beru to.“

Pokrčil rameny a vstal ze židle. „Tak tedy jdeme na to. Dnes zemřela uprostřed Tichého oceánu desítka našich mariňáků, svět si to zaslouží vědět.“