3.kapitola

15.duben 2025

Velící centrum torpédoborce třídy Kashin, sever Tichého oceánu

Kapitán Iljič Markov sklonil dalekohled a vesele se zašklebil. Na obzoru se znovu objevila fregata třídy Oliver Hazard Perry. Do nedávna myslel, že tyhle loďky už Američané nevedou. Měl ale radost.

„Sečine,“ kývl na jednoho velícího důstojníka, který se právě zabýval údaji z lodního sonaru, „běž dolů a řekni chlapům, ať nachystají flašku vodky a drona. Naši američtí přátelé jsou znovu na obzoru.“

Muž přikývl. „Rozumím, kapitáne.“

Když Sečin zmizel, v kapitánově okolí se rozlehl šelest vzrušených hovorů. Markov se pousmál. Už několik dní takto vídali americké hlídkové lodě a pokaždé si mezi sebou pomocí dronů vyměnili pár věcí. Ve většině případu právě vodku za mletou kávu ze Starbucks. Posádka Kashinu ji naprosto milovala, zatímco Američané milovali vodku. Markov jen litoval, že si jí z domu nepropašoval víc. Příště se poučí.

Zkontroloval veškeré lodní systémy na několika digitálních obrazovkách a celý tým, který neúnavně zpracovával data a udržoval torpédoborec v pohybu. Markov si plavbu užíval. Byla to jedna z těch obyčejných skoro až vyhlídkových jízd. Jejich úkolem bylo přesunout Kashin z přístavu Ledjanaja do jižního přístavu na ostrově Sachalin k revizi a opravám. Kvůli nepříznivému proudu a velké koncentraci lodí okolo pobřeží to museli vzít až přes Tichý oceán. Markov byl za tu změnu plánu vděčný, proplétat se mezi pobřežními a civilním loděmi s torpédoborcem, o to nestál žádný kapitán.

„Pane,“ oslovila Markova jedna z palubních dispečerek, „na kanále sedm vás očekává generál Malokov.“

Kapitán překvapeně zamrkal a tázavě pohlédl na dispečerku. Pokrčila rameny a tvářila se stejně překvapeně jako on.

„Dobře, spojte mě,“ souhlasil nakonec. Odebral se ke kapitánskému můstku do svého křesla a nasadil si sluchátka s mikrofonem. Co jen mohl chtít? Měli špatný kurz? Změna plánu?

„Kapitáne Markove, tady taktické velení, generál Malokov,“ ozval se ve sluchátkách hrubý mužský hlas.

„Torpédoborec Kashin 202-1486, kapitán Markov,“ představil se, „nějaké problémy, pane?“

„Velké problémy, Markove,“ ujistil ho generál, „potřebujeme, abyste zaměřili americkou fregatu třídy Oliver Hazard Perry, východní perimetr, jistě o ní již víte. Uděluji vám příkaz k okamžité likvidaci.“

„Pane?!“ vyjekl překvapeně Markov a zamrkal přes prosklenou část velícího můstku k americké fregatě v dáli.

Generál Malokov však pokračoval dál: „Naše taktické oddělení s vámi bude v kontaktu, žádná americká loď nepřepluje na naše území, ani se nebude zdržovat poblíž něho, nedejbože na dostřel k pevnině. Než se k vám přidá zbytek flotily, hlídáte celý sektor sami, proto dělejte přesně to, co vám v nejbližších dnech přikážeme.“

„Pane, nerozumím tomu, co se děje?“

„Někdo odpálil nákupák v Berlíně,“ pověděl generál, „a podle všeho jsme to byli my. Amerika je dost nasraná.“

„A byli jsme to my, pane?“

„To netuším, kapitáne,“ reagoval generál zachmuřeně, „jedno je ale jisté, chtějí k nám poslat vyšetřovatele. Jistě chápete, že si nemůžeme dovolit nechat naši zemi napospas vyšetřujícím orgánům, přišli bychom o své patenty, plány i esa v rukávu. Naši pozici ve světové politice a ekonomice by to zničilo.  Vláda ovšem předpokládá možný útok z moře, protože naše výzkumná pracoviště pro vývoj zbraní sídlí právě tam. Teď víc než kdy jindy mají záminku zaútočit na naše přístavy. Tím by mohli mnohé získat.“

„Rozumím, pane,“ pokýval hlavou Markov, „fregata před námi ovšem není žádné riziko, proplouváme okolo sebe už několik dní. Je to jen obyčejná hlídka.“

„Několik dní?“ podivil se generál. „V tom případě ji zlikvidujte hned teď okamžitě, Markove. Může to být doprovodná loď v čele flotily. Nemůžeme riskovat, že na druhý den se vám na obzoru objeví nějaké monstrum z třídy Zumwalt.“

„Drží se na hranici, pane,“ ujišťoval ho Markov, „jen hlídkuje.“

„Tak hlídkujte vy ji,“ rozkázal generál, „jakmile jen o centimetr překročí hranici, je považována za nepřátelskou a mám vaše slovo, že půjde ke dnu.“

„Rozumím, pane,“ ukončil rozhovor Markov.

Kapitán pomalu vstal z křesla a rozhlédl se po posádce. Každý z jednotlivých důstojníků a techniků se snažil tvářit, že nic neslyšeli. Jejich vytřeštěné a zmatené výrazy ovšem mluvily za ně.

„Jestli se ta fregata přiblíží k hranici, zlikvidujte ji,“ pronesl Markov k důstojníkům a vyrazil ven do podpalubí. Potřeboval chytit vysílání. Jakékoliv. Rádio. Televizi. Cokoliv, co bude tady na moři fungovat. Věděl o několika námořnících, kteří občas dokázali zprovoznit rozhlasové stanice. Zamířil za nimi do podpalubí a doufal, že je zastihne. Nutně potřeboval vědět, co se děje.

Sečina potkal přesně ve chvíli, kdy rozrazil dveře na palubu a rozhlížel se, zda náhodou ony námořníky s rádiem nespatří tady. Moc dobře si je nepamatoval, jen doufal, že je rozpozná, až na to přijde.

„Pane, na takovou dálku nám ten dron nedoletí,“ informoval ho s úsměvem Sečin, „musí se k nám trochu přiblížit. Už se hnuli. Do patnácti minut tu budeme mít předsunutý Starbucks.“

Místo úsměvu, které na sebe vrhala posádka Kashinu, a opírala se o zábradlí přídě s očima upřenýma k fregatě, se kapitán Markov roztřeseně nadechl a polila ho vlna horka. Sečin se zmateně zamračil, když spatřil, jak kapitán náhle změnil barvu na mrtvolně bílou, a rozhlédl se po okolí, zda je něco špatně.

„Pane Bože,“ zajíkl se Markov. Než se však stačil otočit a běžet zpět na můstek, aby změnil rozkazy, ozval se ze zadní části lodi mechanický klapot. Hlavně děl se daly do pohybu.

I přesto Markov znovu vrazil do dveří a snažil se zdolávat schody po třech. V půlce cesty ho však zastihl dunivý hřmot lodních kanonů. Už bylo pozdě.

15. duben 2025

Nákupní centrum Gesundbrunnen-Center, Berlín, Německo

Nechali ho dělat svou práci. Odhazoval napadnou suť a snažil se najít nějaké známky života. Místo vyprošťování přeživších a záchrany životů zatím našel jen něco smradlavého, chlupatého a rozmačkaného, což mohlo být snad ještě včera psem. Podle srsti yorkšírem. Nu což, tyhle malé zmetky neměl stejně rád. Odhodil zdechlinu na jinou hromadu suti a pokračoval v práci.

Kyslíková bomba na zádech ho tížila a on za celou dobu nedokázal pomyslet na nic jiného než na moment, kdy si ji bude moct konečně sundat. Vlastně ani netušil, k čemu ji při této činnosti potřebuje. Šéf ale řekl nasadit kyslíkové bomby, a tak je měli. Možná kvůli prachu v ovzduší, který se však od včerejška stačil rozptýlit a v okolí se už dalo dýchat poměrně dobře.

Rozhlédl se kolem sebe a zachytil své kolegy při stejné dřině. V protipožárních helmách a úborech se pekli na přímém slunci stejně jako on, zatímco policie si vesele uzavírala prostor a postávala ve stínech pod tím, co ještě po včerejšku zůstalo stát.

V Martinovi to probouzelo jen vztek. Proklínal se, že raději nešel k policii, teď by se mohl stínit pod stromem nebo svačit v autě, místo toho, aby se tu dřel skoro dvacet čtyři hodin v kuse a tahal ven jen mrtvoly. Žaludek se mu nad těmi pohledy převracel o tři sta šedesát stupňů. Promáčknuté lebky. Utržené končetiny. Jednomu muži, kterého našel rozdrceného pod elevátory začal dokonce přezdívat Rajčaťák. Kromě roztrhaného pánského oblečení z něj zbylo opravdu jen něco, co se až nechutně podobalo tomatovému protlaku. „Jak se vede, člověče?“ prohodil pokaždé Martin, když procházel okolo s další mrtvolou.

Jeho chladný, skoro až cynický přístup, ovšem nikdo z ostatních kolegů nesdílel. Jak by také mohli, vyprošťovali ze sutí své vlastní lidi. Naváděli bagry a těžkou techniku, aby odvalila velké kusy zdi z rozmačkaných obyvatel města, ve kterém sami bydleli. Martinovi to vrásky nedělalo. Nebyl odtud. Jejich pouto k Berlíňanům nesdílel. Byl cizincem a navždy bude. Jeho světlé, skoro až bílé vlasy, kontrastující modré oči a těžký přízvuk jasně vypovídaly o jeho severském původu. Možná kvůli tomu a možná také kvůli své ledově chladné povaze Němce odpuzoval. Neměl přátele, neznal se s těmi lidmi, jen tady žil. Nic to pro něj neznamenalo. Zkrátka jen dělal svou práci.

Odvalil jeden z dalších kusů ulomené zdi a promáčklého regálu. Pohled, který se mu naskytl, ho znovu donutil přivřít oči a snažit se udržet svou snídaní v žaludku. Další tělo. Martin se zamračil a pozorně si mrtvolu prohlédl, měli s Rajčaťákem mnoho společného.

Až na jednu věc.

Tu zvláštní kovovou kostku v břiše lecjaká mrtvola neměla. Unaveně se pro ni sehnul a uchopil do rukou. Její strany nemohly mít víc než třicet centimetrů. Zaťukal na její hladký povrch a zjistil, že z kovu nejspíš přece jen nebude. Materiál to byl pevný, ale přesto se mu zdálo, že nárazy jeho prstu do sebe jakýmsi způsobem vstřebávala, což v něm vyvolávalo pocit, že klepe na vodní hladinu a pevný kov zároveň.

Tady asi někdo byl v hračkářství, pomyslel si a pustil kostku na zem. Nevydala žádný zvuk.

Pomalu se sehnul k mrtvému tělu, aby odstranil zbytky nějakého podobného materiálu, který už však tentokrát působil normálněji, skoro jako součástky k dětské stavebnicové kosmické lodi. Naházel roztříštěné kusy ke kostce a popadl mrtvolu za ruce. Zapřel se pevnými podrážkami do suti a vší silou zatáhl. Praštění kostí páteře ho donutilo zastavit. Nohy se někde zasekly a přetrhnout tělo vejpůl nemohl. Znamenalo to další vyprošťovací práci. Teď už chápal, proč na to všechno poslali právě jeho. Věděli, že na to bude mít žaludek.

Při představě další namáhavé dřiny si sundal kyslíkovou masku, helmu a vyčerpaně se svezl na zbytek kovového regálu, který vězel zaklíněný mezi dvěma cihlovými zdmi. Pohlédl na městské strážníky opodál, kteří si jen důležitě vykračovali okolo a naparovali se před civilisty. Martin si odplivl a protřel zpocené čelo.

Slyšel naříkající brek lidí, kteří uvnitř ztratili své blízké. Truchlící davy nosily k místu zdobené věnce a zpívaly smuteční písně. Martin se zamračil. Taky si mohli jít dělat bordel někam jinam, pomyslel si. Ty jejich proklaté věnce bude muset sbírat někdo jako on a zase se u toho pekelně nadře. Navíc kvůli tomu procesí nemohly vyprošťovací týmy pracovat na západní straně, kde by na Martina a ostatní, jak tahají mrtvoly, bylo až moc vidět. Nechápal, proč nedokázali počkat, dokud jim tělo jejich příbuzného nevyprostí a nedoručí, aby mu pak mohli dát náležité sbohem v kostele a nepřidělávat tak práci jiným. Pokrčil rameny, zřejmě to nechápal. O matku přišel v sedmi letech, kdy podlehla rakovině, a otce od té doby neviděl. Prarodiče měl, nicméně již v tak brzkém věku prozíravě projevil u soudu přání jít do dětského domova. Od té doby se o sebe staral sám.

Pohlédl na podivnou hračku, která dřív vězela uvnitř mrtvého těla. Ta jediná věc ho nedokázala na celé situaci naštvat. Uznal, že udělá lépe, když se bude dívat na ni.  Leskla se na slunci a tiše trůnila mezi hlínou a zbytky zdí. Martin vzal do rukou zvědavě součástky, které hodil na hromadu k ní a pečlivě je zkoumal. Byl to snad nový zmenšený model Millenium Falcon nebo samotná Enterprise? Když se blíž podíval na kousky této stavebnice, zjistil, že ani jedna ze součástek není poničená. Jen se rozpadla na součástky, které do sebe začínaly krásně zapadat. Vzal jakousi kovovou obruč a do ní lehce zapojil krátké spojené úchyty. Uvnitř tak vznikla pohodlná kolébka pro kostku. Stačilo už jen připevnit velice futuristicky vyhlížející karoserii vesmírně lodě a měl stavebnici hotovou. Zasmál se. Určitě byla určena pro děti od tří let.

Popadl jednoduchou konstrukci za obruč. Zacukal úchyty v myšlence je odpojit a hodit zpátky ke kostce. Ať se snažil jak chtěl, nic z toho mu najednou nešlo. No tak, vždyť to do sebe padlo tak hezky, zamyslel se podrážděně. Se vzteklým zabručením popadl obě spojené součástky a prudce s nimi škubl od sebe. Nic. Zdálo se, že dnes už ho rozdráždí i dětská stavebnice.

Zadíval se na skoby, kterými na sobě předměty držely, a překvapeně zamrkal, když mezi nimi spatřil tenký svár. Ten tam přece nebyl. Nebo se pletl? S pohrdavým odfrknutím zahodil stavebnici pryč a vstal. Tu mrtvolu za něj nikdo neodklidí. Má důležitější věci na práci než skládat dětské stavebnice. I kostka, se kterou si před několika vteřinami pohrával teď někde zmizela v nenávratnu. Nejspíš propadla škvírami v hromadě popadaného zdiva.

S neutrálním výrazem po chvíli pohlédl na tělo v sutinách a přemýšlel, co dál. Seskočil níž, aby si mohl zavalené spodní končetiny blíže prohlédnout. Bohužel se však zdálo, že toto vyprošťování bude jedno z nejsložitějších. Narovnal se v zádech a zašmátral po vysílačce. Tuto práci bez někoho s bagrem nezvládne.

Než ovšem stačil kohokoliv přivolat, padl na něj stín lidské postavy. Vzhlédl vzhůru a zastínil si paží oči.

„Dobrý den, pane,“ pozdravil ho muž v uniformě s neprůstřelnou vestou, plnými kapsami arzenálu a automatickou M14 v pravé ruce. Do obličeje mu přes zatemnělé plexisklo nešlo vidět, nicméně podle hlasu Martin poznal, že musí být mladý.

„Snad si federálové nepřišli pro jednou taky zkusit pořádnou práci,“ odvětil kysele a znovu si pečlivě mladíka prohlédl, „jednotka CSG9, že jo?“

„Ano,“ potvrdil mladík a přistoupil blíž, aby mohl nahlédnout do prohlubně s mrtvolou. Martin jeho výraz neviděl, ale vsadil by se, že musel ten páprda pořádně zblednout.

„Chlape,“ pověděl mu s upřímností Martin, „vy jste elitáři. Chodíte jen tam, kde se střílí. Tady jste, probůh, úplně k ničemu.“

Na chvíli zůstalo ticho, načež si mladík povzdechl a sundal helmu. „To mi povídej.“

Jak Martin odhadoval, byl to mladý kluk. Hnědé vlasy. Hnědé oči. Výrazné obočí. Ničím zvláštní. Musel se zasmát.

„Mám se ptát, jestli tady někdo nenarazil na to, co to všechno způsobilo,“ pověděl mladík.

„Nikde nic,“ pokrčil rameny Martin, „jen spousta šutrů, zdechlý pes a hodně mrtvol.“

Mladík zatěkal pohledem k tělu u Martinových nohou a ztěžka polkl.

„Ty budeš asi nováček, co chlape?“

„Theodor,“ představil se mu mladík, „a jo, tohle je moje první nasazení.“