2.kapitola

14. duben 2025

Ústředí CNN, Atlanta, Georgie, USA

Jedna minuta do začátku.

Stacy Westhallová se rozhlédla po přeplněném studiu, dokud pohledem nenašla kameramana. Zavalitý chlapík středních let s mírnou lysinou a šedivými vlasy na ni kývl. Byl připraven.

Srovnala si papírové složky, upravila výstřih a přisunula se blíž k zpravodajskému stolu. Cvičně nasadila pár uvítacích úsměvů a vrátila pár neposlušných loken za ucho.

Odněkud z hemžícího se davu vyplul Mike. Na hlavě mu už od božího rána zůstávala sluchátka s mikrofonem a pod paží si neustále nosil hromadu dokumentů a zpravodajských konceptů. Naprosto typický režisér-komandér. Nebýt obnošené a propocené flanelové košile a rozcuchaných vlasů, byl by z něj hezký chlap, pomyslela si Stacy a kývla na něj. Přistoupil k ní na scénu a pozorně si prohlédl, jestli je všechno v pořádku. Pak spustil: „Vím, že je to dost narychlo, ale chceme to mít jako první, chápeš? Dneska bez úsměvů, chci vidět zarmoucený výraz. A Fred ti vzkazuje, že máš začít až tím druhým papírem. Skočíme do toho po hlavě. Teroristický útok v Berlíně. Bum! Senzace. Chci v tom cítit dynamiku, divákům musí spadnout čelist.“

„Rozumím, šéfe,“ kývla na něj a pro názornou ukázku se zatvářila truchlivě.

Mikeovi se rozjasnila tvář. „To je přesně ono!“

Znovu přikývla.

„Ještě je tu ta věc s hashtagy,“ dodal, „JsmesBerlinem. Do večera si to hoď na twitter, instagram i facebook. Je to náš hashtag, naše reklama. Čím dřív, tím líp. Musíme být rychlejší než lidi z Googlu. Víš, jak nám zavařili minule.“

„Rozumím,“ usmála se a čekala, co s ním její úsměv udělá.

Zdálo se, že je mu úplně lhostejná. „A na tu sbírku rodinám obětí se vykašli, nemám čas se s tím otravovat. Řekni jen, že CNN něco věnuje.“

„A věnuje?“

„Ne, snížili nám rozpočet,“ odpověděl bez ostychů Mike, „ledaže bys to financovala ze svojí výplaty.“

Zkusila ten úsměv znovu. „Ne, děkuji,“ zašklebila se.

„Dobře, holka,“ zatnul symbolicky pěsti Mike, „je to tvoje!“

14.dubna 2025

Ústředí federální protiteroristické jednotky CSG9, Sankt Augustin, Německo

„Dost, že jdeš, Theodore,“ zasmál se na mladíka jeden z velitelů operačních skupin. Spolu se svými kolegy vysedával na rozložitém gauči před plazmovou televizí a pokojně popíjel z plechovky nealkoholické Schneider Weisse. Ostatní členové týmů se postupně sesedávali okolo na čemkoliv, co v zašívacím kumbálu speciálních jednotek našli. Krabice s dokumenty, štokrlata, stolky, bedny od piva. Theo se tiše opřel za jejich zády o stěnu a sledoval všechny okolo. Byli to bojovníci, hrdinové a profesionálové. Teď je ale poprvé od absolvování svého výcviku viděl jako lidi. S plechovkou piva v ruce a v trenkách nedočkavě čekající před televizí na zpravodajství Stacy Westhallové. Člověk by si je skoro spletl s bandou pobudů z hospody.

„Doufám, že jí nechají ten výstřih z minula,“ zachechtal se jeden z mužů. Theo v něm poznal vedoucího skupiny 1, důstojníka Fritze Abekena. Už na akademii si o něm mnozí adepti povídali podivné historky. Opustila ho žena i s dětmi. Problémy s alkoholem. Poruchy sebeovládání. A teď tu Theo stál, uprostřed kumbálu s televizí jako čerstvý absolvent speciálního výcviku a zíral na svého nového šéfa. Jeho přátelé se mohli potrhat smíchy, když zjistili, že bude sloužit pod „psychoušem Abekenem“. Popřáli mu hodně štěstí a rozešli se plnit svou povinnost k městským policejním jednotkám, které jim na základě výsledků byly přiřazeny. Theo se z nich dostal nejvýš, nebyl si ovšem jistý, zda z toho má radost. Jeho přátelé teď někde jistě usměrňují davy, pátrají po teroristech, stopují pašeráky a vůbec dělají něco užitečného, kdežto on už měsíc vysedával na základně s údajně nejlepší protiteroristickou jednotkou Německa a každý večer trávil sledováním zpravodajství prsaté blondýny z CNN.

Když se Stacy Westhallová objevila na obrazovce s hustými vlasy, plnými rty a těsným, přiléhavým oblečkem s výstřihem jako vrata, mnoho mužů uvnitř místnosti zajásalo.

„Nazdar, Stacy,“ zahučeli sborově.

Zpravodajka se velice otevřeně usmála a zamrkala. „Dobrý podvečer, Ameriko!“ pozdravila zvučně. Pár chlapů v místnosti jí pozdrav znovu oplatilo. „Vítejte u zpravodajství kanálu CNN s datem 14. dubna. Jsme rádi, že jste s námi!“

Na obrazovce se na malý moment objevilo logo televizního zpravodajství vyvedeno bílými písmeny na červeném podkladu. Muži toho krátkého přerušení využili a upili si z plechovek.

„Začneme hlavní událostí dne,“ pověděla Stacy, když záběr padl opět na ni. „Dnes v odpoledních hodinách došlo v německém Berlíně k naprosté devastaci nákupního centra Gesundbrunnen-Center. Budova se náhle a prozatím z neznámých důvodů zhroutila v době provozu a pohřbila tak pod sebou několik desítek lidí. Otřesy vyvolané neznámým činitelem zničily také přilehlé vlakové nádraží a domy v okolí tří set metrů. Počet obětí stoupá do řádů stovek a přibližná škoda se zatím odhaduje ve výši miliard dolarů.“

Výškově záběry z dronů a kamer náhle způsobily, že se atmosféra v místnosti rázem prudce změnila. Všem mužům zamrzl úsměv na tváři. Nikdo ani nedutal. Každý byl z toho šoku zabrán do vlastních myšlenek. Theo cítil, jak se začíná po celém těle třást. Nedokázal uvěřit tomu, co právě vidí.

„Podle výpovědí očitých svědků se v době neštěstí k centru z oblohy blížila podivná tělesa. Podle expertů mohlo jít o raketové střely či zbraně hromadného ničení. Jako první odpovědí se nabízí teroristický útok z řad hnutí Talibán. Na lince máme nyní experta na východní terorismus a raketové inženýrství. Dobrý podvečer, pane Corney, můžete nám prosím osvětlit možné příčiny útoku a potencionální pachatele?“

Postarší muž v tmavém saku s kravatou, který se objevil v malé ikoně na obrazovce, si nejdřív ze všeho odkašlal a olízl rty. „Hezký podvečer i vám,“ pozdravil nejprve, „experti se hlasně shodují na případu velmi nevídaného a brutálního teroristického útoku, zatím nejhoršího od 11.září 2001. Kdo však může stát za tak ohavným činem je předmětem bouřlivých diskuzí. Jako první se nabízí hnutí Talibán, nicméně jejich vybavení nesahá do výše tak ničivé síly. Bezpečnostní rada OSN také oznámila, že zahajuje vyšetřování ohledně nového Ruského programu na obnovu zbraní hromadného ničení. Experti se shodují, že podobnými účinky, jaké mělo dnešní ničení v Berlíně, disponují i nové ruské raketové střely, které byly nedávno testovány na severních ostrovech na Sibiři.“

„Je tedy možné, že za dnešním útokem stálo Rusko? Jaké je vyjádření Evropské unie a USA?“ zeptala se Stacy.

Corney se zhluboka nadechl a odmlčel se. Místnost plná mužů se ocitla v hrobovém tichu, Theo cítil to napětí z každého z nich a založil si ruce na prsou, aby se přestaly třást.

„Obě mocnosti považují tento čin za válečný akt,“ řekl s napětím v hlase Corney a ztěžka polkl.

Theo sebou překvapeně škubl, když obrazovka najednou potemněla a důstojník Abeken vstal i s ovladačem z pohovky. „Jak je možné, že někdo zaútočí na naše město a tahle šlapka z CNN o tom ví dřív než my všichni?!“ rozčílil se. Frustraci a paniku v očích se snažil zastínit právě vztekem.

Všichni však mysleli na to samé. Co by Rusko sledovalo tím, že zaútočí na obchoďák v Berlíně? Nedávalo to absolutní smysl, nemělo to výsledek. Něco tady šeredně nehrálo.

„Kurte, Maxi,“ kývl důstojník na dvojicí mužů sedících na jedné z kartonových krabic s dokumenty, „jdeme na velení. Musíme něco udělat dřív, než se jednoho dne opravdu probudíme do války. Theodore, ty jdeš s námi. Aspoň v praxi uvidíš, jak se věci dokážou posrat ze dne na den.“

15.duben 2025

Ústředí NATO, Brusel, Belgie

Jedna hodina ráno na velkých ručičkových hodinách v kongresové místnosti odbyla přesně ve chvíli, kdy dovnitř vstoupil americký tajemník Stephen Crington. Než se posadil na své místo k oválnému stolu, který zde byl přistaven pro dnešní výjimečnou schůzi všech členských států Severoatlantické aliance, porovnal si kravatu, uhladil sako a přejel pohledem všechny přítomné.

„Tak začneme,“ odkašlal si postarší muž s francouzskou vlaječkou na visačce a promnul si řídké vousy. John Brunen za Spojené království se jen mírně pousmál, když zaslechl jeho šišlavý přízvuk. Francouz každým coulem.

„Odkud vzalo CNN informace o ruském zbraňovém programu a z čí pravomoci jim bylo dovoleno nepřímo obvinit Rusko z válečného aktu?“ Začal bez přízdob hovořit Francouz a až nezvykle ostře pohlížel na nově příchozího Stephena Cringtona.

„Jsou to reportéři,“ pokrčil rameny Crington a prohrábl si unaveně vlasy. Měl za sebou opravdu dlouhý let. Neměl náladu se s těmito kašpary moc dlouho otravovat. Měl důležitější věci na práci. „Čmuchají, kde nemají. A když nic nenajdou, tak si něco vymyslí.“

Do řeči mu skočil asi třicetiletý muž s vlajkou Chorvatska na visačce. „CNN je médiem takového vlivu, že si nemůže dovolit vypouštět nepravdivé informace. Je to jeden z mluvčích USA. A teď to vypadá, jako by snad vaše země obvinila Rusko z rozpoutání války.“

„Rada vyžaduje okamžité vyjádření vašeho prezidenta k celé situaci a následnou omluvu, pane Cringtone,“ vložil se do rozhovoru John Brunen.

Crington pohlédl na Brita a zavrtěl hlavou. „Bohužel,“ pověděl, „náš prezident nehodlá couvnout ani před vámi, ani před Ruskem. Máme záznamy z testování jejich zbraní. Stejné následky. Stejné znaky. Byla to jejich zbraň, co dnes zabila tolik lidí. Ukázali nám, jaký arzenál mají a že se ho nebojí použít. Před pěti lety podepsali úmluvu o přerušení zbrojních programů a místo toho testovali nové raketové střely, a ještě k tomu s nimi přímo zaútočili na Berlín. Dopustili se neodpustitelného. Porušili mírový program a k tomu svůj přestupek jasně demonstrovali. Tady není co řešit. Před několika hodinami dorazily do Ruska naše první vyšetřovací týmy, hodláme zjistit, co mají, kolik toho mají a zabránit dalšímu krveprolití.“

V síni se rozhostilo hrobové ticho. Všichni členové zasedání si byli naprosto vědomi, co bude následovat po tomto kroku ze strany USA.

„A jak si myslíte, že odpoví Rusko?“ zvýšil hlas Brunen. „Čekáte, že si nechají líbit vaše špicly ve svých řadách? V sutinách se ještě nenašly ani zbytky po těch ničivých zbraních, nebyly udělány testy, neví se nic a vy už se oháníte tak závažným obviněním?“

Crington se zasmál. „Myslíte si, že něco najdete? Že vám Rusové nechají stopu? Pane velvyslanče, jste bláhovější, než jsem si myslel. Náš národ se z předchozích válek poučil, že vyčkávání je tou nejhorší strategií. Spojené státy budou jednat, než bude pozdě. Je pouze na vás ostatních, jakou stranu si vyberete.“

Jedna hodina a patnáct minut. Crington pohlédl na hodinky a pro sebe se pousmál. Stihl to přesně na čas, když se od dveří ozvalo slabé zaklepání a dovnitř vplula hlava jeho zástupce. „Pane, mám pro vás neodkladné zprávy.“

Crington pokývl všem mužům okolo stolu a zmizel pryč. Venku za dveřmi ho žádné neodkladné zprávy nečekaly, jen jeho zástupce se zabaleným kufrem a zpátečními letenkami do Států. Takhle se Crington zbavoval nepříjemných schůzí už celé roky.

„Buď ten chlap ví něco, co my ne,“ prohlásil do ticha v zasedací místnosti polský velvyslanec, „nebo se jejich vláda zbláznila. V obou případech to bude mít neblahé následky.“