Když vystoupil z autobusu, v ulicích se pomalu začínaly rozsvěcovat pouliční lampy. Obří sto wattové žárovky hučely a zahřívaly se pod příkonem proudu, což v tichu ulice vyvolávalo nepříjemný pocit blížícího se nebezpečí. Na chudou chicagskou čtvrť tu byl moc klid. Ryan si přehodil svůj vojenský batoh přes obě ramena a pozorně se rozhlédl. Ještěže se z uniformy převlékl už na letišti. Vykračovat si v ní tady by nebylo úplně moudré, přitahoval by příliš mnoho nechtěné pozornosti. Raději si stáhl kapuci černé mikiny hlouběji do tváře a pokračoval v chůzi. Jeho oči však sledovaly okolí a snažily se zachytit jakýkoliv možný pohyb ze stínů. Nebyl to pro něj žádný problém, poslední rok nedělal nic jiného, než že si dával bacha. Když na to ale přišlo, vlastně to dělal celý svůj život. Už nad tím ani nepřemýšlel, jeho oči skenovaly ulice takřka automaticky.

Kráčel dál ve světle nyní už naplno rozsvícených lamp, ale nespěchal. Neměl kam spěchat. Když od odbočky na Lower Ave spatřil červeno modré policejní majáky, zpomalil úplně. Připadal si unavený. Zhluboka si povzdechl. Je doma sotva pár hodin a už se brodí ve sračkách. Doufal jen, že je máma v pořádku.

Dál se ploužil po chodníku. Hučení žárovek postupně nahrazovaly hlasy lidí, výkřiky a pláč. V ulici plné navlas stejných bytových domků, kde bydlel, bylo tu noc rušno. Ušklíbl se. Snad nečekal, že to tady bude jiné? Nacházel se ve Westside, městské části, kde policie považovala za zázrak, když dvacet čtyři hodin nikoho nezabili. Zastavil se, aby z dálky obhlédl celý policejní kordon okupující ulici a usoudil, že to bude vražda. Vozy chicagské policie byly rozestavěny po okrajích silnice, uprostřed stála ledabyle odstavená záchranka, které zřejmě měla naspěch, protože šlo o život. Podle záchranáře, který se opíral o kapotu, jedl sendvič se slaninou a zjevně neměl do čeho píchnout, Ryan usoudil, že to asi dotyčná oběť nepřežila.

Vytáhl si z kapsy jednu pallmalku a škrtl sirkami. Doma nikdy nekouřil, ale co se objevil v táboře Nicka Jonese uprostřed afghánských hor, už si svůj život bez cigaret nedokázal představit. Co jiného tam taky člověk mohl ve volných chvílích dělat? Jen sedět na plastových štokrlatech, blábolit nesmysly o holkách a čoudit jednu cigaretu za druhou. Ryan to všechno sice nesnášel, ale pokud v táboře člověk kouřil, byl brán jako součást týmu. Mohl se účastnit kouřových pauz při patrolách a trochu si odpočinout, zatímco nekuřáci hlídali okolí. Taky ostatním nepřipadal tak divný, když si s nimi čas od času zapálil. A když ho někdo načapal, jak se místo čištění latrín fláká, stačilo říct prosté „Kouřová“ a rázem mu dal poručík Barlow pokoj, protože sám byl kuřák a věděl, jak těžko se pracuje, když tělo nedostane svůj nikotin. Dokonce ani jejich hlavní velitel Clarence nezmohl nic proti téhle kolektivní závislosti a zkrátka musel kouřové tolerovat. Všeho všudy byly cigarety vskutku mocná zbraň.

Párkrát potáhl a vydal se vstříc domovu. Nezdálo se, že by fízlové hodlali v nejbližší době odjet. Bez okolků podlezl policejní pásku a v mžiku u něj stál nějaký mladý policejní zelenáč a šahal mu na rameno. Ryan mu ruku okamžitě setřásl a foukl mu do obličeje trochu dýmu. Zelenáč zakašlal. „Tady nesmíte,“ řekl. „Tohle je místo činu.“

„Všiml jsem si,“ pověděl Ryan a rozhlížel se po celé scéně. Nyní spatřil i dva pytle na mrtvoly, které ležely na asfaltu u vozu koronera. Byly to velké pytle, tak devadesát na dvě stě dvacet, ty se na ženské nepoužívaly. Jeho máma potom byla v pořádku. Trochu mu to zlepšilo náladu, ale opravdu jenom trochu.

„Musím vás požádat, abyste odešel,“ řekl zelenáč.

„Bydlím tady.“

„Máte průkaz totožnosti?“

Ryan sundal batoh a z boční kapsy vytáhl celou složku dokumentů. „Vyberte si,“ podal je policistovi. Pousmál se nad tím, jak to mladé ucho netušilo, co si s takovým množstvím papírů počít.

„Adrian Diaz,“ přečetl kluk jméno na jedné z lékařských kartiček.

To jméno dlouho neslyšel. V táboře mu všichni říkali Ryan nebo prostě Diaz. Ale tady nebyl v Afghánistánu, nebyl už víckrát Ryanem a nemusel nosit tu pitomou helmu a potem ztvrdlou uniformu. Nic jiného se v jeho životě vlastně až tak nezměnilo. V ulicích jeho čtvrti byl stejný bordel jako ve všech válkou postižených městech na východě. Všude plno petlahví, mikrotenových sáčků a použitých nábojnic. Nechyběly ani ty mrtvoly, krvavé fleky na chodníku a pláč žen. Naštěstí tu ale neměli tanky ani RPGčka, to by byla pro Chicago úplně jiná pohádka.

„Byl jste v armádě?“ podivil se policista po chvíli, když si prošel pár papírů. Nejspíš mezi všemi těmi lékařskými zprávami konečně našel jeho průkaz.

„Jo,“ kývl Ryan. „Přiletěl jsem až z debilního Afghánistánu a moc rád bych si hodil nohy na stůl a konečně otevřel pivo.“

„Moc mě to mrzí, ale přes místo činu vás pustit nemůžu,“ zavrtěl policista hlavou.

Ryan si povzdechl. Měl toho idiota akorát tak plné zuby. „Poslouchej kluku,“ vzal ho za rameno a foukl mu do obličeje trochu kouře. „Já jsem v tomhle víc doma než ty. Mrtvoly se tu válí každou sobotu už co si pamatuju, takže tihle dva,“ ukázal na dva černé pytle, „mě fakt nerozhází. A dám bacha na nábojnice, půjdu tady podél plotu, abych vám je nerozšlapal, než si označíte, kde přesně všechny ležely. Jo, s tím přeju fakt hodně štěstí, musí jich tu být tak dobrá stovka. Ti dva chlápci tu asi hezky řádili.“

Kluk se nervózně podrbal ve vlasech a nakonec kývl. „Tak dobře, ale opatrně. Držte se toho plotu.“

„Díky, člověče,“ řekl Ryan. „Hezký večer.“ Naposled potáhl z cigarety a nedopalek hodil předpisově za žlutou pásku. Nechtěl přece místo činu mást falešnými důkazy. Povzdechl si a vydal se okolo plotu, přesně jak slíbil.

„Hezký večer i vám,“ slyšel za sebou kluka.

U plotu minul skupinku zvědavých sousedů. Kývl na ně, ale nepoznali ho. On poznal Margery a jejího bratra Billa, ochlasty první kategorie a neplatiče daní od roku devadesát dva. Asi pro ně nebyl tolik zajímavý jako brečící Nina z bytu přes ulici, která se mezi vzlyky snažila policistce se zápisníkem podat svědectví. Pravděpodobně zastřelili Phila, jejího syna. Podle nehybné hroudy v prvním černém pytli to mohl být on. Vždycky to byl dlouhán a hubeňour. Taky se poslední roky tahal s nesprávnou partou, což byla v tomhle městě cesta do hrobu. Nechtěl makat jako ostatní, chtěl vydělávat rychlé peníze prodejem drog a zapomněl na to, že se tímhle byznysem zabývají daleko drsnější frajeři než je on sám. Začátečnická chyba. Tomu klukovi vždycky chyběla pokora.

Odvrátil pohled od Niny a mířil dál. Všechno to tady bylo stejně v prdeli jako vždycky. Opravdový mír zažil jen v letadle. Když vytáhl paty z autobusu, vyměnil Afghánistán za úplně jinou bitevní zónu. Ale na to už si zvykl. Jak řekl tomu klukovi, v tomhle bordelu byl doma víc než on.  A tak to prostě bylo. Jeho mysl byla šedivá a pochmurná stejně jako ulice, kterými procházel. Jeho duše byla studená jako vychladlé nábojnice rozházené po celé ulici a zjizvená jako omítka domů od zbloudilých kulek. V jednom z černých pytlů ležel osmnáctiletý kluk a s ním to ani nepohnulo. Znal ho celých jeho osmnáct let. Viděl ho vyrůstat, učit se jezdit na kole, párkrát ho vedl domů ze školy, když Nina dělala přesčas v prádelně. Phil měl Ryana rád, jako staršího bráchu, kterého neměl, a Ryan si ho svým způsobem taky oblíbil. Už tady ale žil dvacet tři let. Dost času na to, aby se jeho city obrousily až na dřeň. Phil byl jen další, kdo ode dneška zmizí z ulice. A když tu někdo není, tak tu prostě není. Nic víc. Stejně jako Ben a Mike u řeky Pech v údolí Bar Kanday. Prostě zmizeli. Ryan na jejich ztrátu nijak jinak reagovat neuměl než tak, že nereagoval. Možná proto ho ostatní kolegové v táboře neměli rádi. Na ničem mu nezáleželo. Byl stejně nemilosrdný jako jejich nepřátelé. Jediný důvod, proč ho jakž takž tolerovali, byl nepříjemný pocit nemít toho magora na své straně.

V jedné věci se ale mýlili. Všechno mu lhostejné nebylo. Existovala osoba, která na jeho tváři dokázala vyčarovat úsměv. Která v něm dokázala probudit pocit štěstí a projasnit jeho sivé myšlenky. Osoba, která ho naučila mít starost o někoho jiného než sám o sebe, a která dokázala pouhým úsměvem vymazat jeho minulost a učinit z něj nového člověka. Lepšího člověka.

Jenže teď tu byl sám. Napospas městu, které jeho staré já vychovalo. A bez ní nevěděl, jestli bude dost silný, aby se mu ubránil. Jestli zase neskončí v kradeném autě s kradenou zbraní uprostřed dálnice při policejní honičce. Jestli to zase neodnese někdo nevinný a jestli zase jeho máma nebude plakat. Protože dřív kvůli němu plakala často.

Vešel do jednoho z šedivých bytových domů a zavřel za sebou dveře. Hluk ulice zmizel a nahradilo ho ticho. Při zdolávání schodiště do druhého patra slyšel jen vlastní dech, kroky a tikání hodin v chodbě. Bylo jedenáct v noci. V Bar Kanday mohlo nyní být půl desáté ráno. Myslel na ni, na Sanem Bayrak. Co asi teď dělá? Je v bezpečí? Zajistila jí armáda ochranu, kterou slíbila po tom všem, co pro ně Sanem udělala? Je šťastná? Myslí na Ryana jako on myslí na ni? Byl na opačné straně zeměkoule, kde ji nemohl chránit. To v něm vyvolávalo pocit nesmírné bezmoci. Drásalo ho to zevnitř, až se musel před dveřmi do bytu jeho matky zastavit a zavřít oči. Mámu měl rád, ale ta ho nepotřebovala tolik jako Sanem.

Věděl, že už se do Bar Kanday nevrátí. Vojáci se na stejná místa nikdy nevraceli. Převeleli je zkrátka jinam. Představa, že už mu Sanem nikdy nepopřeje dobré ráno a neusměje se na něj, mu do žil vlévala chlad. Už dávno rezignoval. Takhle to teď bude, když tu někdo není, tak tu prostě není. Jenže u ní to tak jednoduché nebylo.

S prázdnotou v srdci zmáčkl domovní zvonek a uslyšel klení své matky. Nasadil na tvář falešný úsměv a čekal. Otevřela dveře a znovu se rozplakala.

Tentokrát štěstím.

***

Ahoj!

Vidím, že jste našli svůj dárek. Doufám, že se vám líbil a udělal vám radost. Nic jiného si totiž ani nepřál. 

Následující rok tu s námi ještě pobude. Ano, hádáte správně, jde o nový příběh. Je ještě opravdu maličký, v plenkách a teprve se rozkoukává, ale už se moc těším až poroste. A doufám, že poroste rychle a svižně. Doufat je však něco úplně jiného než konat a jsem si jistá, že nás pár pauz a prostojů čeká (ostatně jako u každého mého příběhu, že? :D ) Budu se ale snažit na tom makat. To bude moje novoroční předsevzetí.

Teď pár informací, které se nevlezly do oznámení na Wattpadu. Příběh bude vydáván jak jste zvyklí (na Wattpadu). Na ukázku jsem vás přesměrovala zde, protože na něj ještě nemám cover ani anotaci, což je u založení nového příběhu na této platformě potřeba. Takže se nemusíte bát, na Wattpadu určitě bude. Také vám o něm před publikací dám ještě vědět. Nic vám neunikne. 

Pokračování bude hned, jakmile budu mít pár kapitol předepsaných. Budete mě za to nenávidět, ale raději nechci slibovat zázraky, a proto ohlašuji publikaci v průběhu února ;)

Z této ukázky možná trošku poznáte, o co půjde a jaký bude problém. Pokud již máte nějaké teorie, určitě sem s nimi! Taky vám ještě prozradím, že Ryan a Sanem nejsou jediná ústřední dvojice. Bude ještě jedna :D Jméno postavy z druhé dvojice dokonce už v ukázce padlo. ;) Moc se těším, až vám je všechny představím :) 

Tak se zatím mějte hezky! 

ŠŤASTNÉ A VESELÉ! :-)