V noci jsem nezamhouřila oka. Ubytovali mě v jednom z volných pokojů ve Spanish Trail, kde jsem civěla do stropu, projížděla Instagram nebo hypnotizovala hodiny až do čtyř rána. Každou chvíli jsem za tenkými stěnami slyšela Natea, jak horlivě buší do boxovacího pytle ve své ložnici. Asi taky nemohl spát stejně jako já. Nic na světě mě však v tu chvíli nedokázalo vykopat z postele a přinutit se jít za ním, promluvit si a svěřit mu své obavy. Nechtěla jsem ukazovat svou další slabost jako ten den v šatně. Řekl, že se mnou chce hrát Fortnite každý svůj večer. To v překladu z Nateova jazyka znamenalo, že to se mnou myslí vážně. Chtěl mě políbit a já tam seděla jako hloupá husa a myslela jen na to, že to neumím, že ho zklamu a budu mu pro smích. Nakonec jsem byla pro smích jen sama sobě. Možná měl Jerry pravdu, možná bylo potřeba to rozseknout a když mě nakonec raní on, bude to mnohem lepší než se takto zraňovat sama.

Po čtvrté hodině se mi konečně podařilo usnout, a proto mě Robertovi kluci v devět ráno museli budit. V tu dobu už byl dům prázdný a Nathan Alvarez na ranní tiskovce. Zřejmě si s sebou vzal Yodu, Roberta i svého manažera, protože se po nich také slehla zem. Robertovi kluci mi hodili do ruky nějaký dietní sendvič, který chutnal jako sója, a naložili mě do auta. Tam mi v klíně přistála taška s oblečením, které jsem měla mít ten večer na sobě. Když jsem tu měkkou a elastickou látku brala mezi prsty, znovu se mnou zacloumaly obavy zahnané spánkem. Tohle přece nemůžu zvládnout. Mohlo se toho tolik pokazit a všechno se seběhlo tak rychle!

„Jak se vlastně jmenujete?" zeptala jsem se kluků zrovna když jsme vyjížděli z brány.

Docela se podivili, že za tu dobu jejich jména vlastně neznám. Oba byli, stejně jako Nate a Roberto, snědé pleti s uhlově černými vlasy. Kdybych nevěděla, klidně bych je tipla na bratry.

„Já jsem Marco," řekl první.

„Phil," houkl od volantu druhý.

Phil se na rozdíl od Marca vyznačoval robustní, podsaditou postavou s širokými rameny. Kdybych ho potkala na párty, myslela bych, že je to vyhazovač. Protože jsem s Natem už pár tréninku absolvovala, věděla jsem přesně, že Robertův výběr tréninkových asistentů není ani trochu náhodný. Marco, hubený dlouhán s ostrými rysy a atletickou postavou, byl vždy mrštnější. Dlouhými končetinami dosáhl na Natea z velké vzdálenosti a když došlo k boji na zemi, připomínal smrtícího pavouka, co nejprve obalí svou kořist než ji milosrdně zabije. Naopak Phil bojoval z kratší vzdálenosti a když se rozpřáhl k úderu, dostal jeho protivník pěknou pecku. Nebyl sice tolik mrštný a hbitý, ale to všechno vyvažoval svou váhou a silou. Phil a Marco byli naprosto odlišní protivníci a přesně to Nate k tréninku potřeboval.

„Kam to jedeme?"

„Na tiskovku," řekl Marco. „Roberto volal, že je to tam pěknej randál, tak snad to ještě stihnem."

Nechápala jsem. „Co? Sedí tam dva chlápci u stolu a odpovídají na otázky novinářů, co tam tak může být za randál?"

Oba se zachechtali. „Nate dneska vstal pravou nohou z postele," liboval si Phil. „Bude to show jako blázen. Čelo mu drží, takže to dneska rozjede."

„Dobrá práce, mimochodem," usmál se na mě Marco. „Bez tebe bychom byli pěkně v hajzlu."

Neklidně jsem se zavrtěla na zadním sedadle a dál křečovitě svírala to tričko - černé s límečkem a velkým bílým nápisem CUTMAN na zádech. Bylo pánského střihu a pravděpodobně na mě bude plandat jako pytel, ale to nevadilo. Měla jsem daleko závažnější problémy než ty pitomé hadry. Tak třeba to, že to možná právě v tomhle tričku před zraky světa pokašlu a zničím Nathanu Alvarezovi celý zápas. Já. Holka z Jižní Karolíny, která se stala cutmanem dvacet čtyři hodin před zápasem.

Když jsme s Robertovými kluky dojeli před stadion, kde se už postupně srocovaly davy lidí, dostala jsem k tričku ještě visačku se svým jménem a označením TEAM ALVAREZ. Vidět ta slova dohromady se svým jménem mi málem přivodilo další infarkt. Opravdu se mi to nezdálo. Za několik hodin budu klečet u Natea v oktagonu a snažit se držet pod pokličkou snad největší průšvih jeho kariéry. Jen já, to tričko a pitomá visačka.

„Proč jsme nejeli všichni společně?" zeptala jsem se, když nás pár securiťáků pouštělo do podzemního vjezdu, abychom unikli pozornosti fanoušků.

„Nate říkal, že tě máme nechat vyspat," pokrčil rameny Marco. „Prý jsi byla ještě ve čtyři ráno online na Instagramu."

Schovala jsem tvář do dlaní a chtělo se mi křičet. „A co dělal Nate ve čtyři ráno na Instagramu?"

„Před zápasem toho nikdy moc nenaspí."

V podzemních garážích arény už se to hemžilo lidmi s podobnými visačkami jako já. Mnoho z nich patřilo k pořadatelskému týmu a přenášelo kamsi různé věci od stolů, přes počítače po štosy papírů. Z toho řízeného chaosu k nám vyběhla mladá holka, mnohem mladší a mnohem zmatenější než já, což mě v tu chvíli uklidnilo.

„Vy jste od pana Alvareze?" zeptala se Robertových kluků. Sborově přikývli.

„Výborně," usmála se. „Zaparkujte prosím vaše auto-."

„Jo, jasně, nejsme tu poprvé, zlato," odbyl ji Phil a nasměroval náš Range Rover směrem, kterým ukazovala. Měla jsem za to na něj vztek. Ta holka byla očividně úplný nováček, stejně jako já, takže styl, jakým s ní jednal, se dotknul i mě.

Když jsme za ní pak přišli, čekala na nás a vypadala ještě nervózněji. Snažila jsem se na ni usmát a tvářit mile, ale zřejmě si toho ani nevšimla. Vedla nás v tichosti spletitými chodbami, po schodech nahoru, jednou jsme si dokonce vzali i výtah a já byla ztracená. Kdyby mi řekli, ať se teď a tady vrátím na parkoviště stejnou cestou, jakou jsme přišli, asi bych to nezvládla.

To, že se blížíme k cíli, jsem poznala podle zvyšující se koncentrace lidí s fotoaparáty na chodbách. Na visačkách hrdě nosili nápis PRESS a jakmile uviděli visačky TEAM ALVAREZ, začaly cvakat blesky až nebylo v chodbě pomalu vidět na krok. Nechápala jsem to. Vždyť nás ani neznali. Možná Robertovy kluky z videí z tréninku ale mě ne. Bylo šílené vidět, co s lidmi dělalo jméno Alvarez.

Do konferenční místnosti jsme vlezli zrovna ve chvíli, kdy dav nadšeně burácel. Netušila jsem proč, nemohli to tušit ani Marco a Phil, ale přesto zvedli pěsti do vzduchu a přidali se. Asistentka se s námi rozloučila pokývnutím brady a zmizela zpátky v chodbě.

Celá místnost se skládala jen z jednoduchého pódia se dvěma obdélníkovými stoly rozdělenými řečnickým pultem. Za ním stál chlapík, který se snažil celou záležitost držet na uzdě. Vybízel zrovna lidi k tomu, aby se uklidnili, avšak těm trvalo ještě nějakou chvilku, než doslova sklapli a mohlo se pokračovat. Po levé straně pultu seděl u stolu Gunter Saramosa a na tváří mu hrál mírný úsměv. Mě však upoutala spíš pravá strana, kde seděl Nathan a tvářil se, jako by mu patřil svět.

„Další otázka z publika?" zeptal se moderátor.

Samozřejmě se nemohl zeptat jen tak leckdo. Na okraji sálu stála řada novinářů před mikrofonem a nedočkavě přešlapovali jen se k němu dostat. Já a Robertovi kluci jsme si kecli na schody, protože už stejně nebylo místo k sezení a poslouchali, co bude dál.

„Joe Finneger z Las Vegas Sport Magazine," představil se další tázající. „Otázka na Nathana Alvareze. Nate, jste proslulý mimo jiné svými legendárními kopanci. Uvidí fanoušci dne ve vaší taktice něco z nich nebo jste svůj strategický plán přepracoval?"

Nate se podrbal ve vlasech a vzal do ruky mikrofon. „Možná," odpověděl a mikrofon přistál zpátky na stole.

„Nerozvedete to?"

Nate si toho chlapíka našel v davu a dlouze se na něj zadíval. „Ani ne. Na tak debilní otázku dostaneš stejně debilní odpověď."

Dav znovu zaburácel a Robertovi kluci zahvízdali na prsty. Uznala jsem, že novinář, který se v den zápasu před Nateovým soupeřem ptá na jeho strategii není hoden zrovna nejlepší odpovědi, avšak napadalo mě milion způsobů, jak se to dalo říct slušněji. Ale tohle byl prostě Nate před kamerami. Stále jsem se nedokázala rozhodnout, jestli se opravdu tak rád předvádí nebo to jen předstírá.

„Má někdo otázku na oponenta?" vyzval novináře moderátor.

„Toho kreténa se nikdo ptát nechce!!" zařval vedle mě Phil a dav mu odpověděl směsicí nadávek od Saramosových fanoušků a potleskem od jejich protivníků. Sám Nate nezaregistroval, kdo to vykřikl, ale ušklíbl se a zvedl pěst do vzduchu. Většina publika to po něm za hlasitého hvízdání zopakovala.

Zpražila jsem Phila pohledem, ale ten se jen smál.

„Nancy Steelová, Washington Post," představila se další novinářka. „Otázka na pana Saramosu. Jaké to je stát proti oponentovi Alvarezova jména? Lišila se vaše příprava v něčem? Očekáváte velkou show?"

Gunter vzal do ruky mikrofon a pousmál se. Ať se však snažil, jak chtěl, nepůsobil tak sebevědomě jako Nate. Mnoho z tohoto dojmu dělal samotný fakt, že se novináři ptali buď Natea nebo, ačkoliv byla otázka položena Gunterovi, stejně se v ní ptali opět na něj. Bylo mi Saramosy trochu líto už jen protože jsem ho potkala v zákulisí a tam prokazoval Nateovi všechen respekt.

„Díky za otázku, Nancy," mrkl na ni Gunter a novinářka zrudla jako rajče. „Jo, je to rozhodně čest mít tu možnost proti němu jít do oktagonu. Doteď jsem zápasil jen v nižší divizi, s klukama na nižších kartách. Tohle je vlastně můj první velký souboj."

„A zarobíš na něm kopu peněz, to ti slibuju," vložil se do toho Nate. „Určitě ti to za ten zmalovaný ksicht bude stát, o to se postarám."

Tentokrát Robertovi kluci vyskočili na nohy a začali skákat do výšky. Dav znovu zaburácel a dusot všech těch nohou musel jít slyšet až do podzemních garáží.

„Alvarez! Alvarez! Alvarez!" hučeli fanoušci, zatímco se Nate skrz moderátora usmíval na Saramosu a kýval hlavou. „Tady to máš, zlato."

Abych pravdu řekla, tak se mi celá ta věc ani trochu nezamlouvala. O čem to bylo? Nikdo z novinářů vlastně nedostal kloudnou odpověď. Připadala jsem si jako ve škole, kde se pošťuchovali dva blbečci a zbytek třídy na ně se zájmem hleděl. Rozdíl byl jen v tom, že tady šlo o dospělé muže, kteří za to dostali zaplaceno. A ne málo. Najednou jsem zalitovala, že jsem nemohla spát déle. O tuhle zkušenost vidět naživo Natea chovat se jako idiota bych se dobrovolně připravila.

„A abych teda odpověděl i na druhou otázku," vložil se do toho řevu Gunter. „Ano, moje příprava se lišila. S mým týmem jsme se snažili rozklíčovat jeho techniku, připravit se na všechny možné scénáře zápasu. Dal jsem do toho všechno a očekávám, že se mi to vyplatí."

„Možná tak ve snu, lásko. Tvůj tým ví o mojí technice leda tak velké hovno" odpověděl Nate a lidi znovu začali řvát. Přišlo mi to směšné, neuctivé a neuvěřitelně protivné.

Gunter jen pokrčil rameny.

A já tam seděla, držela se za hlavu a nechápala, kde jsem se to ocitla. Novináři pokládali další a další otázky, Nate se posmíval Gunterovi a lidi dělali v reakci na to děsný kravál. Vytáhla jsem z kapsy telefon a napsala textovku Jerrymu: Sedím zrovna na tiskovce. Katastrofa. Myslíš, že na mě po zápase počkáš někde na parkovišti? Ráda bych jela domů s tebou.

Okamžik na to mi přišla odpověď: Katastrofa? Spíš pěkná nuda. Sleduju to v telce. Saramosa se chová jako podělaný sráč. Všechnu práci za něj odvádí Nate. Být tam já, hodím po něm plechovku od koly. Jasně, že tě počkám, zavolej až skončíš. Budeš mi o tom muset povyprávět.

Než abych dál Nateovy řeči poslouchala, raději jsem napsala mámě a tátovi. Přestože jsem byla z dnešního dne maximálně vyděšená, vyzvala jsem je, aby se dnes dívali na zápas. Proč? To jsem nezmínila. Chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Poprvé a nejspíš i naposled budu v televizi, tak ať mě aspoň oba vidí.

Tiskovka trvala ještě další hodinu. Ani jsem se nenadála a bylo po poledni. Robertovi kluci mě vzali na oběd do jedné z těch restaurací, kde vaří jen samé zdravé věci, které nejím. Skončila jsem na raw zeleninovém pyré s kukuřičnou houskou a po celou dobu oběda bojovala s nutkáním to všechno vyzvracet. Marco a Phil naopak vypadali, že si velmi pochutnávají. Celou dobu si dělali srandu z Guntera a rozebírali každé jeho slovo na tiskovce. A že těch slov bylo velmi poskromnu, veškerou pozornost si na sebe stáhl Nate a nikdo se ani netajil tím, že největší hvězda je tam právě on a kvůli němu má ten zápas takovou sledovanost. Navíc, co jsem odposlechla, všichni na konci utkání očekávali, že Nate něco vzkáže Baptistovi. Pravdou totiž bylo, že na jeho výzvu zatím oficiálně nijak nereagoval.

„Může mít štěstí, že ho Nate vůbec vzal," prohlašoval hrdě Phil. „Kdyby nepotřeboval udělat skóre, aby měl lepší bilanci, až půjde na Baptistu, tak si o něj nikdo ani kolo neopře."

„Nechcete s tím na chvilku přestat?" zamračila jsem se. „Aspoň u oběda."

Oba se začali smát. „Dneska je zápas," objasnil mi Marco, jako bych si toho snad sama nebyla vědoma. „Tyhle kecy budeš poslouchat ještě týden potom."

Na to nebylo co říct.

Vrátili jsme se zpět do arény po další hodině siláckých řečí a bezlepkovém moučníku a já už měla všeho akorát tak plné zuby. Ježily se mi vlasy na hlavě už jen co se Marco nebo Phil nadechli k další větě. Nechápala jsem, o co jim šlo. Vždyť je stejně nikdo neslyšel. Poblíž se nenacházel nikdo z tisku, Gunterova týmu ani z fanouškovské základny, tak na co jim ty kecy byly? Chtěli mě vytočit nebo jen machrovali jako Nate na tiskovce? Další věc. Nate na tiskovce mi byl naprosto cizí oproti Nateovi, jakého jsem znala. To se dokázal člověk lusknutím prstu přes noc tak změnit? Naprosto jsem se děsila představy, kdy mě Marco s Philem dovedou do jeho šatny a já tam ty samé hloupé řeči uslyším i z jeho úst.

Šatny, které nám přidělili do začátku zápasu měly vlastní sprchu, saunu, záchody, místnost se stolem a malou tělocvičnu. Všeho všudy byly větší než můj byt. Smutné. A přesně tam mě Phil a Marco po obědě dovedli. Nate seděl u stolu a poslouchal Yodu. Mračil se u toho a jizva na čele ze včerejší rvačky se výhružně vlnila. Když jsem však vstoupila do jeho zorného pole, vrásky z čela zmizely. „Ahoj," řekl, jako by snad nevěřil, že se tady doopravdy objevím. Já sama tomu po tom všem taky moc nevěřila.

„Ahoj," pozdravila jsem a dala tím tak jasně najevo své podráždění. „Co čelo?"

„Drží," pokrčil rameny.

Přikývla jsem.

Než se stačil zeptat, co mi je, vstal od stolu Yoda a vzal mě okolo ramen. „Jsme moc rádi, že tu jste, Diano," pověděl mi s vděkem. Já už ale na jeho vlídný tón nenaletěla. Byla to pěkně mazaná liška tenhle dědek. Byl milý jen na ty, kdo se mu hodili do krámu. Celou dobu se mě snaží vyštvat, ale když najednou můžu být užitečná, vítá mě s otevřenou náručí. A taky mě pěkně prudilo to, že Nateovo chování podporuje.

Znovu jsem jen prázdně přikývla.

Bez dalších řečí jsem si sedla naproti Nateovi a vylovila ze zdravotní tašky, kterou mi podal Roberto, vatovou tyčinku a vazelínu a odlepila náplasti, které roztrženou kůži držely pohromadě. Překvapivě se to neotevřelo a na Nateově čele dál zůstával jen tenký šrám.

„No paráda," liboval si Roberto. „To by šlo."

„To, že kůže drží u sebe, ještě neznamená, že se to zahojilo," upozornila jsem ho a můj ledový tón se nesl místností jako vichřice. Všichni po něm zůstali zticha. Dokonce ani Nate necekl nic o tom, jak je to všechno v cajku a že to zvládne. „Včera to bylo tak hluboké, že jsem v tom tu tyčinku málem utopila. Celé to drží strup, který se udělal přes noc. Jedna rána, Nate, a bude zle."

Roberto se prodral skrz Marca a Phila až ke mně a pozorně se na celý problém zadíval. „Až proti tobě poletí pěst, tak se ji opovaž vykrývat čelem, rozumíš?"

„Jasně," houkl Nate, ale moc přesvědčivě to neznělo. Raději jsem se blíže nepozastavovala nad tím, že existuje i taková strategie, že údery lze vykrýt vlastní hlavou.

„Jestli se to roztrhne, poteče krev. Všechno se to naplaví do oka a neuvidíš na krok," nedala jsem si pokoj.

Nate se pousmál. „Mám ještě druhé oko a klidně toho sráče zmlátím i poslepu."

„To je můj kluk!" zařval Roberto.

Pohlédla jsem na Yodu a dala mu tak možnost na to něco říct, vyjádřit svůj názor, ale on mlčel. Ohrnula jsem ret a obrátila se zpátky k Nateovi. „Mohl by ses začít chovat jako člověk?"

Očividně to nepochopil, protože nadzvedl obočí. Rána se znovu zvlnila. „Je to můj soupeř."

„Včera jste se ještě normálně zdravili."

„Já vím, ale dneska je zápas. Jdeme proti sobě."

Než jsem mu stačila říct něco, čeho bych později hluboce litovala, rozhodl se do toho Yoda přece jen vstoupit. Vzal Natea za rameno a poplácal ho, čímž si získal jeho pozornost. Do té doby jeho pohled visel jen na mně.

„Dělej zkrátka to, co jsme trénovali, Nathane," pověděl. „Gunter se nebude chtít nechat strhnout na zem, protože tam jsi lepší a všichni to vědí. Má silné údery, proto si nehraj na tvrďáka a radši se jim vyhni. A hlídej si to čelo, jak řekla slečna Diana. Vybojovat zápas s jedním okem zavřeným není žádná sranda. Rozhodčí by to zastavil dřív než by ses nadál."

„Jasně, trenére," přikývl Nate.

Zápas měl začít za necelou hodinu a já postupně začínala ze všech stran slyšet dunění diváků, co se právě usazovali do hlediště.

„Je možné, že se tě pokusí natlačit na klec, ale ty víš, co máš dělat. Tohle jsme trénovali taky."

„Jasně," kýval hlavou Nate. „První mi bude chtít dát do držky a pak na klec. Rozumím."

„Výborně," poplácal ho Yoda jako poslušného psa. „Tak se jdeme rozcvičit."

Nate mi věnoval poslední nicneříkající pohled, než se se svým týmem odebral do tělocvičny, a já tam najednou zůstala stát úplně sama. Z vedlejší místnosti se ozývaly Yodovy pokyny k protahovacím cvikům a já nedokázala strávit, co se právě stalo. Jako bych byla vzduch. Na co mě tu měli, když vlastně nechtěli poslouchat moje námitky?

Chvilku soukromí jsem e rozhodla využít k převlečení do toho osudného trička. Opravdu mi bylo příliš velké. Sedla jsem si na lavičku, kde ještě před chvíli seděl Nate a vytáhla telefon. Odmítala jsem za nimi dolézat jako hloupá husa. Dnešek si nějak odkroutím, protože jsem to slíbila, ale budoucnost zůstávala nejistá. Nedokázala jsem pochopit Nateovo chování. Byl chladný, odtažitý a tak neskutečně ignorantní, což mě uráželo ze všeho nejvíc.

Mezitím co jsem tady dělala páté kolo u vozu, mi přišla textovka od Jerryho: Už sedím a čekám. Držím palce.

Nějak mě opustila síla mu na to odpovědět. Nejraději bych tam teď seděla s ním. Nebo lépe! Nejraději bych teď seděla doma a neměla o žádném pitomém zápase ani ponětí. S každou myšlenkou, která se zatoulala k Nateovi, jsem pocítila jen neuvěřitelný vztek. Jako by všechny ty parádní večery u videoher a dobrého jídla nic neznamenaly.

„Jdu se projít," houkla jsem na ně, ale stejně mě nikdo neposlouchal. Roberto zrovna nasazoval Nateovi ochrannou helmu i přesto, že přesně pod ní se nacházelo zranění, které se tak mohlo znovu otevřít. Bylo mi to jedno. Můj názor slyšeli..

Vyšla jsem ven na prázdnou chodbu, kde jedinou živou duší byl nějaký uhrovitý kluk v zaměstnanecké mikině UFC. Prohlédl si mě od hlavy k patě a přikývl. Nechápala jsem, co tam dělá. Bylo to fajn, protože jsem tak mohla své myšlenky obrátit k němu a ne k tomu, co se dělo v šatně. Když jsem se však dopídila k myšlence, že tam asi sedí a hlídá, jestli někdo dovnitř nenosí nějaké nepovolené látky nebo nástroje, moje hlava si tento problém odškrtla jako vyřešený a vrátila se zpět k Nateovi.

Procházela jsem chodbou, sem tam míjela pořadatele ve stejném úboru jako ten kluk u našich dveří a přemýšlela, co se to vlastně stalo. To se Nate takhle měnil před každým zápasem? Pokaždé se přes noc měnil v člověka, kterému nezáleží na ničem jiném než na zápase? Pokaždé přitakal na každý Yodův a Robetův stupidní nápad jako by ti dva spolkli všechnu moudrost světa? I přes sebevědomé vystupování v televizi a vůbec všude mi Nate najednou připadal jako loutka v rukou těch dvou pitomců. Najednou mě napadlo, že jsem to možná zkoušela na špatné straně barikády. Nemělo cenu přesvědčovat Natea, šlo o to přesvědčit Yodu nebo Roberta. Vsadila bych se, že kdyby jeden z těch dvou uznal, že je ten zápas rizikový, možná by se ledy hnuly. Nate k nim byl napojený jako na pupeční šňůru. Byl to jen produkt celé téhle mašinerie.

Zastavila jsem se až u dveří sálu, kde se konaly tiskovky. Bylo tam strašně moc lidí v kvádrech s visačkami VIP GUEST a všichni ke mně sborově otočili hlavu. V jednom chlápkovi jsem poznala politika a uchazeče o post hlavního projektanta nových staveb v Las Vegas. A taky jsem mu každý měsíc chodila uklízet obyvák. Okamžitě mě poznal.

„Diano, jste to vy?" zeptal se s překvapeným úsměvem.

Nemohla jsem se nikam schovat ani utéct, takže jsem zkrátka přikývla a vyčarovala napjatý úsměv. Henry se omluvil u svých společníků a přistoupil ke mně. „Vás bych tady nečekal," pronesl.

„Já vás taky ne." Zněla jsem trochu přiškrceně a on se nad tím pousmál.

Prohlédl si mě od hlavy k patě, přečetl všechny reklamní loga sponzorů na mém tričku, ale jeho pohled ulpěl na mé visačce s nápisy TEAM ALVAREZ a CUTMAN. Obočí vyletělo nahoru. „Netušil jsem, že tohle děláte ve volném čase."

„Jsem zdravotní sestra. Dnes jen zaskakuju," vysvětlila jsem co nejprostěji, ale jeho rostoucí senzace v očích mi napovídala, že tak jednoduché to nebude.

„Znáte se s Natem?"

Napůl jsem přikývla a napůl pokrčila rameny. „Tak nějak."

Okamžitě se otočil ke svým přátelům, jistě dalším nechutně bohatým páprdům, a zamával na ně. „Stevene, Marty, pojďte sem!" A ti dva poslušně přihopsali v rukách sklenku sektu a stejně jako před chvílí Henry, i oni si zvědavě měřili moji visačku. Samozřejmě. Jedinou důležitost, kterou jsem tady měla, mi poskytovala visačka s tím proklatým nápisem Alvarez.

„Tady slečna Diana pro mě pracuje a shodou náhod jsme se tu dnes setkali. Hádejte co? Dělá Nateovi zdravotníka! No není to náhoda?"

„Super," přikývl jeden z Henryho přátel a dál visel očima na slově Alvarez.

Bublal ve mně vztek. Samozřejmě, že musel ten otrapa Henry zmínit, že pro něj dělám! Musel svým přátelům otrapům ukázat, kde všude sahají jeho pařáty a že to klidně může být i člen týmu jejich oblíbeného sportovce. A možná mi tím chtěl taky připomenout, že je výš než já.

Jedovatě jsem se usmála. Momentálně jsem ale byla výš já. Přišli na zápas jako hosté, já tu byla jako součást Alvareze. Tady byli nikým.

„Nechtěla byste nás provést do šatny?" Tu otázku jsem očekávala každým okamžikem, proto byla moje reakce pečlivě uhlazená a připravená.

„Nathan si nepřeje být nikým rušen," pověděla jsem jim.

„Ale no tak, Diano," snažil se mě přesto přesvědčit. „Jedna fotka a jsme pryč."

„Je mi líto."

„Vždyť jsem vám každé ráno uvařil čaj a dojel pro vás ke křižovatce, abyste nemusela do kopce se všemi těmi leštidly," vnucoval se dál. „Jedna malá návštěva snad není tolik, ne?"

Přimhouřila jsem oči a stáhla rty. Takže tak! Jak už jsem dávno věděla, nic nebylo zadarmo. Tihle sráči budou chtít vrátit všechno do poslední kapky. Každičkou laskavost. Kdybych nebyla nabroušená už z šatny, pravděpodobně bych se falešně usmála, řekla, jak si toho vážím, a odmítla je. V téhle situaci jsem se ale beze slov vytočila na patě a kráčela pryč. Henry na mě ještě několikrát zavolal, ale já ho ignorovala. Měl štěstí. Nate onehdy dopadl hůř, k mému odchodu schytal ještě vztyčený prostředník.

To však stále nebyl konec všech pohrom. Několik minut potom, co jsem opustila idiota Henryho, jsem začala litovat toho, že jsem z té proklaté šatny vůbec kdy vyšla. Vracela jsem se zpátky, nabroušenějším než předtím, což byl taky důvod, proč jsem si tolik nedávala pozor.

V chodbě za třetím rohem se mi pod nohy připletl kluk. Já byla vytočená a on podle úsměvu a zářících očí rozjařený. Pravděpodobně mířil tam, odkud já zrovna odcházela, protože na jeho visačce byl jasný nápis VIP GUEST.

Chtěla jsem na něj zasyčet, ať si dává pozor, ale při pohledu do jeho tváře jako by mě polili ledovou vodou. Ty husté černé vlasy a ostré rysy jsem přece poslední dobou vídala často. Když byl Nate ještě dítě, musel vypadat přesně takhle! Ta podoba byla jasná. Kluk měl dokonce stejně stavěnou atletickou postavu, hubenou a poměrně vysokou. Tmavé oči mu zářily nadšením, které ale postupně vyprchávalo, jak čelil mému rozzlobenému výrazu.

„Omlouvám se," řekl zdvořile a ustoupil mi z cesty, abych mohla projít.

Já ale stála jako přibitá a hleděla na něj jako na ducha, na zjevení, které se mi snad muselo zdát. Oblečený byl v jednoduchém bílém tričku a džínové kalhoty byly na mnoha místech zalátané a vyšoupané. Na to, že mu okolo krku visela visačka VIP, rozhodně nevypadal jako ti náfukové, které jsem měla tu čest poznat. Působil by mezi nimi jako pěst na oko. Jerry se mnohokrát snažil získat VIP vstupenky, ale byly nekřesťansky předražené a většinou rychle vyprodané pro všechny tyhle zbohatlíky, kteří měli konexe a dlouhé pařáty jako Henry, a schramstli je dřív, než stačily vůbec jít do prodeje.

Tak kde krucinál tenhle otrhaný kluk vzal tu visačku?

Hleděla jsem do jeho očí, které stejně tak mohly patřit Nateovi a nepoznala bych rozdíl. Možná jsem ho trochu vystrašila, protože schoval ruce za zády a několik kroků ustoupil. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem mu nic neřekla a jen na něj celou dobu dost děsivě zírala.

„Nic se nestalo," usmála jsem se, přičemž se viditelně uvolnil. „Ty jsi tu sám?"

„Ne," zavrtěl hlavou. „Jsem tu s kamarádem." Děkovala jsem bohu za tu dětskou upřímnost a ukecanost, protože jsem tak mohla vyzvědět, co je sakra zač.

„Jestli hledáš VIP sál, tak odtud zrovna jdu. Ukážu ti, kde je," prohodila jsem a doufala, že se mé nabídky chytne.

Zavrtěl hlavou. „Ne, to je dobré. Můj kámoš to tady zná. On tady taky občas zápasí." Snažila jsem se podezíravě nemhouřit oči, abych ho nevyděsila. Zatraceně kluku! Co tady děláš a kdes vzal tu podobu?

„Aha," vysoukala jsem ze sebe. „To jsem nevěděla. Komu dneska fandíš?"

Pokrčil rameny a rozhlédl se, jako by nechtěl, aby ho někdo slyšel. „Ani nevím. Přiletěl jsem včera a u nás doma se může na televizi dívat jenom táta, takže zápasení moc neznám."

Pokývala jsem hlavou. Výborně. Nateův syn to nebyl. Snažila jsem se nějak rozklíčovat jeho přízvuk, ale nešlo to. Zajímalo by mě, co řekne na to, až uvidí v oktagonu dole člověka, který jako by mu z oka vypadl. Něco tady zatraceně nehrálo.

Odpověď jsem však dostala téměř okamžitě. Začalo to tím, že se klukovi rozzářil obličej a nadšeně zamával komusi za mými zády. Pak na mě padl stín. Obrovský, mohutný a hrozivý.

„S kým si to tu povídáš, Migueli?" Baptistův hlas zněl mile, takže mi chvíli trvalo ho k němu přiřadit. Když jsem se však otočila a stanula mu tváří tvář, nebylo už o ničem pochyb. Ztělesnění mých nejhorších nočních můr osobně.

„Ahoj, Diano," pozdravil mě a na tváři mu hrál lišácký úsměv. Přesně věděl, že mi právě šrotuje v hlavě, kde se tady vzal ten kluk. Vypadal rozhodně jako někdo, komu plány vycházejí na první dobrou.

„Nazdar," vydala jsem něco mezi pozdravem a štěknutím.

Prohlédl si mě od hlavy k patě a pousmál se. Nechoval se povýšeně ani nepřátelsky, jako to uměl. Nechtěl před tím klukem vypadat jako zrůda. To z něj ale dělalo zrůdu ještě větší.

„Takže děláš zdravotníka," poznamenal.

„Očividně."

Muselo mu být jasné proč, protože ten jeho vědoucí úsměv nemohl znamenat nic jiného. Všechny nás měl tam, kde nás chtěl mít.

„Migueli, tohle je slečna Diana," představil mě klukovi se vší zdvořilostí. „Je to zdravotnice jednoho ze zápasníků. Určitě ji dneska uvidíš v akci."

Miguel se usmál. „Moc rád vás poznávám."

Zamračila jsem se. Ta zdvořilost a přátelský tón. Všechno na tom klukovi mi připomínalo Natea. Toho Natea, do kterého jsem se tak bezhlavě zamilovala, ne toho pitomce v šatně. „Nápodobně, Migueli," odpověděla jsem.

Baptistovi bylo dokonale jasné, jak moc jsem z toho bezradná. Naklonil se ke mně a jedovatě se pousmál. „Vyřiď Nathanovi mé ctěné pozdravy."

„Bez obav," procedila jsem mezi zuby a vytočila se na patě. Srdce mi v hrudníku bušilo jako splašené a hlava mě bolela z celé té nevysvětlitelné situace s Miguelem. Nebyla to náhoda a ať už byl Miguel kdokoliv, byl stoprocentně součástí Baptistovy marketingové kampaně jak nasrat Nathana Alvareze.

Letěla jsem do šatny jako neřízená střela. Tohle musel Nate okamžitě vědět.