„Nikdy jsem netvrdil, že Yoda není trochu cvok, ale tohle už docela dost přehání," povídal mi do telefonu Jerry. „Nechápu to o moc líp než ty."

Seděla jsem v prázdném sále a shlížela dolů na oktagon, kde se Nate rozehříval na nadcházející trénink. Utkání proti Saramosovi bylo ohlášeno na zítřejší den a bylo zvykem, že si zápasníci těsně před ním chodili zatrénovat přímo do arény.

Guntera Saramosu jsme potkali v šatnách, kde se s Natem přátelsky pozdravili a navzájem si k zítřejšímu utkání popřáli hodně štěstí. Docela mě to vykolejilo. Zatímco před kamerami a novináři se zasypávali urážkami a výhružkami, v soukromí působili jako dva staří kámoši.

„Takhle to prostě chodí," vysvětlil mi Nate. „Lidi chtějí vidět rivalitu, čím víc se dva soupeři nenávidí, tím víc sledovanosti to přitáhne. Diváci milují konflikt. Jsme taky trochu reality show, když na to přijde."

Vrtěla jsem hlavou.

Občas se však stávalo, že nenávist a rivalita mezi soupeři umí být taky skutečná. A taky jsem viděla, jak dokáže energie takové nenávisti přitahovat lidi. Stačilo jen jedno hloupé Baptistovo video na Youtube, kde se začal ostře navážet do Natea, a už se k nám na chodbě při cestě do arény přiřítil jeden z Nateových manažerů a nadšeně nám ukazoval, o kolik vzrostl nákup vstupenek na zápas a vůbec celková sledovanost zápasu.

Nejen to mi však ten den vrtalo hlavou. Byl to hlavně Yoda. Očividně se mu nějaký začínající vztah mě a Natea vůbec nelíbil a místo toho, aby to řekl přímo, zabalil to do všech těch mouder o deseti tisících hodinách a podobných nesmyslech.

„Přijde mi, že se nás snaží rozeštvat," přiznala jsem Jerrymu do telefonu.

„Na to, aby vás mohl rozeštvat byste spolu něco nejprve museli mít, víš?" rýpnul si Jerry a být právě teď přede mnou, asi se na něj vrhnu.

„Nechci to uspěchat," ohradila jsem se.

Na druhém konci spojení jsem zaslechla smích. „A na co čekáš? Líbí se ti nebo ne?"

Pokrčila jsem rameny, přestože to nemohl vidět. Jasně, že se mi kruci líbil. A jak! Nejenže byl sympatický a milý a mohla bych si s ním povídat neustále o čemkoliv. Taky byl zatraceně sexy. Když šel po ulici, sálala z něj autorita a já byla pořád srdcem Jižanka, která vedle sebe potřebovala někoho, na koho se může spolehnout a kdo se vypořádá se všemi nástrahami života od kojotů po náhodné opilce. Milovala jsem jeho snědou pokožku a husté černé vlasy. Milovala jsem, když si při tréninku sundal tričko. Umírala jsem, když se na mě ohlédl zbrocený potem a zamával na mně tou gigantickou boxerskou rukavicí. Užívala jsem si všechny večery, kdy mě vysadil doma a objal na rozloučenou. Nedokázala jsem dýchat, když byl tak blízko mě a já cítila jeho vůni. Pokaždé voněl mořem a pískem, a kdykoliv na mě každé ráno zasvítilo slunce, vzpomněla jsem si na něj. A protože ve Vegas svítilo slunce skoro pořád, v podstatě jsem na Nathana Alvareze myslela celé dlouhé dny.

„Jo, líbí," přiznala jsem Jerrymu.

„Dobře a co děláte ty dlouhé večery, kdy mi nebereš mobil?"

Protočila jsem očima. Už předem jsem věděla, že se bude smát. „Hrajeme videohry, jíme, povídáme si. Já nevím, Jerry. Prostě se dobře bavíme."

„Žádný sex?"

„Ne."

„Dali jste si vůbec pusu?"

„Poslyš, tohle je trochu složitější-."

„Ne. Moje milá Di, na tomhle není složitého absolutně nic," přerušil mě. „Nebude na tebe čekat do nekonečna. A pak ho jednou najdeš v ložnici s nějakou děsně žhavou kočkou a věř mi, že to tě pekelně nasere, že už ho nebudeš chtít vidět. Pokud se s ním chceš jen přátelit, pak dělej, jak myslíš. Pokud chceš něco víc, pak bys mu to měla dát najevo dřív než bude pozdě."

Když to Jerry řekl, znělo to naprosto jednoduše. Jenže nebylo. Alespoň v mojí hlavě ne. Byla jsem naprosto normální holka. Možná vtipná a trochu jiná než modelky a holky z ringu, které Nate vídal, ale stále naprosto normální. Neměla jsem nijak zajímavý obličej, má postava byla střední výšky, střední váhy a nepyšnila se ani velkým zadkem nebo prsy. Zkrátka normálka. Byla jsem si toho vždycky vědoma. Za normálními holkami nikdo nepřišel na maturitní večírek požádat o tanec. Nikdo se s nimi nechtěl fotit na Instagram a už vůbec nikdo kvůli nim nepřesvědčil naprosto cizího kluka, aby zosnoval plán, který by tu holku dostal na kafe do Starbucks. A to jsem se neshazovala, nebyla v tom ani trocha sebelítosti. Tohle byl holý fakt a dřív nebo později si ho uvědomila každá. A protože postupem času muži dokonce začali ztrácet iniciativu nás oslovovat, musely jsme to mnohdy vzít do vlastních rukou a vyburcovat je k nějakému činu samy. Na tohle jsem doteď byla zvyklá.

Jenže Nathan Alvarez nebyl žádná podělaná bábovka a když se mu holka zalíbila, začal jednat. Nečekal a zpovzdálí nepřihlížel. Prostě do toho šel. Jenže co ho na mě přimělo najít si na tréninku Jerryho a pokusit se mě dostat na kafe? Měla jsem pár teorií. Možná měl prostě už po krk všech těch hezkých holek. Možná chtěl zkusit něco nového. Možná mu přišlo děsně rajcovní, když jsem Baptistovi vlepila tu obří jižanskou facku. Kdoví. Možná jsem ale taky představovala výzvu. Byla jsem vůči němu zdrženlivá od samého začátku, což v něm mohlo vyvolat efekt Jsem jí úplně ukradený, tak takhle teda ne! Mohla jsem tím zaútočit na tu jeho část, která se vrhala do hromadných bitek, plácala po zadku holky z ringu a hromadně posílala k šípku celé armády novinářů. Na tu jeho část, kterou jsem zatím měla tu čest poznat jen v médiích, a které jsem se obávala ve dne v noci. Zkrátka jsem mu ještě tak úplně nedůvěřovala v tom, že pro něj nepřestanu být zajímavá, jakmile se s ním vyspím.

A pak tu byl samozřejmě Yoda, který ničemu ani trochu nepomáhal.

„Jsi dlouho zticha," zkonstatoval Jerry.

„Jo," přiznala jsem. „Nevím, co říct."

„Nemusíš nic říkat. Prostě se uklidni a dělej, co považuješ za správné. Pokud si tím nejsi jistá, tak na to netlač."

Promnula jsem si kořen nosu a polkla tichý vzlyk. „Já si nejsem jistá ničím, Jerry. Nikdy jsem žádný opravdu vážný vztah neměla a on je prostě moc velké sousto."

Tentokrát byl dlouho zticha Jerry. Vnímala jsem jen jeho dech a vzdálené bušení pěstí z arény dole.

„Di, tohle jsem nevěděl." Znělo to jako omluva.

„Prostě jsem na tyhle věci nikdy neměla čas. Nevím, jak se mám chovat a co mám dělat."

„A co kdybys mu to prostě řekla?"

„V žádném případě."

„Myslím, že by to pochopil."

„Ne, Jerry," odmítla jsem rázně a na druhém konci spojení zaslechla tichý povzdech.

„Mohl by si tuhle tvoji zdrženlivost nesprávně vyložit, Di. Promluv si s ním dřív, než to špatně pochopí."

„Budu už muset končit, Jerry," omluvila jsem se mu. Byla to ode mě jen zbabělost a věděl to i on. 

„Kecy!" obvinil mě. „Víš, co mi připadá? Že ty prostě nevíš, co chceš! Tak je to!"

„Měj se, ještě zavolám."

Zvedla jsem se ze sedadla a šla si sednout do první řady za Nateovým týmem. Byl mezi nimi jeho manažer, který jen neustále něco ťukal do notebooku, fyzioterapeut, který znuděně visel očima na svém telefonu a pak taky Yoda, který mě jako jediný okamžitě pozdravil a usmál se. Dlouhou chvíli jsme oba sledovali Natea, jak v ringu tluče jednoho ze svých sparing partnerů, a mlčeli. I přesto všechno jsem cítila, jak po mě Yoda pokukuje, jako by přesně věděl o všech mých obavách.

Nate už stačil vystřídat oba kluky, poradit se o několika taktikách se svým trenérem boxu, což byl mimochodem chlapík, co toho na rozdíl od Yody moc nenamluvil a pořád se mračil. Sem tam jsem zaslechla, jak na něj Nate povolává Roberto a to bylo asi všechno, co jsem o něm věděla.

Naneštěstí jsme se ale dnes měli seznámit daleko osobněji než kdy předtím.

A začalo to přesně v momentě, kdy se v hledišti objevila banda asi deseti chlápků a za hlasitého chechtání a pokřikování scházela po schodech směrem ke kleci.

„Čau, káámo!" zaslechla jsem známý hlas Baptisty a moje nohy okamžitě vystřelily ze židle. Naprosto stejnou reakci měl i zbytek týmu kromě Yody, který se jen ohlédl přes rameno a zamračil se. Nate přestal rozdávat rány, Roberto ztichl jako pěna a jeho kluci se začali tvářit nervózně.

„Tady nemáte, co dělat, pánové," upozornil je zdvořile Yoda, ale z Baptistovy skupinky se ozval jen tichý smích.

„Tak mě zastavte," rozpažil Baptista ruce a zastavil se před námi. Jeho věrné stíny se seskupily za ním a pohrdavě si nás měřily.

„Nech si to na náš zápas, vole," houkl na něj Nate, a přestože jeho hlas zněl poměrně klidně, poznala jsem určité napětí v jeho chůzi, když kráčel k okraji klece. Nespouštěl Baptistu z očí a i ve způsobu, jakým drtil čelisti šlo jasně znát, že očekává problémy.

„To si piš," zasmál se Baptista. „Jen jsem tě přišel pozdravit, víš jak."

„Tos udělal, tak teď vypadni."

Zdálo se, že mu Baptista něco jízlivého odpoví, ale pak si všimnul mě a zamračil se. Nejraději bych se v ten moment propadla do země. Byla jen otázka času, kdy si spojí dvě a dvě dohromady. Otočil se ke mně a v mých očích vyrostl tak o pět centimetrů. Vypadal děsivě.

„Ty jsi ta malá děvka, co mě praštila do hlavy," uvědomil si.

Periferně jsem za jeho zády zahlédla Roberta, jak chytá Natea za paži. Asi jsem nebyla jediná, kdo měl pocit, že Nathan Alvarez každou chvíli propálí očima pletivo klece a vrhne se na Baptistu.

„Měl ses chovat slušně, kreténe," procedila jsem mezi zuby. Vlastně nevím, co jsem očekávala, ale když se jedovatě zasmál a přiblížil svůj obličej blízko mému, polekaně jsem ucukla. Vzápětí jsem to taky patřičně olitovala, protože se ta jeho banda začala nekontrolovaně řehtat.

„Seš pěkně v prdeli, zlatíčko," pověděl mi tiše Baptista tak, abych jeho slova slyšela jen já. „Mám video, mám svědky a teď už i tebe. To ty by ses měla chovat slušně."

Adrenalin mi tepal v žilách jako splašený. Zatnula jsem pěsti, abych ten náhlý příval energie nepřeměnila na další facku a nezpůsobila si tím ještě víc problémů. Možná by mi to tentokrát vrátil i s úrokem. Podle toho vyzývavého lesku v očích na to netrpělivě čekal.

Než se stačil kdokoliv nadát, ozval se tupý úder o podlahu, když Nathan přelezl klec a seskočil z pódia k nám do hlediště. Odstrčil Baptistu mezi skupinku jeho lidí a sledoval, jak se potácí a hledá kontrolu nad svou rozhozenou rovnováhou. Vzpamatoval se však brzy a stejnou výzvou, jakou před chvílí zíral na mě, teď častoval Natea.

„Tak pojď, ty sráči," prskal rozzuřeně Baptista. „Tady už tě žádný dav nezachrání. Jen my dva."

Nate si mě prohlédl od hlavy k patě, jako by se snažil ujistit, že jsem v pořádku a teprve pak se obrátil k Baptistovi. To už mu u pravé paže asistoval Yoda, držel ho za rameno a zamítavě vrtěl hlavou. „Nemá to cenu, Nathane. Vůbec žádnou."

Nezdálo se však, že by Nate vůbec kdy přemýšlel se na Baptistu vrhnout. Poklidně stál, paže svěšené u těla a pokrčil rameny. „Šetři se na zápas," řekl Baptistovi a otočil se zpátky ke kleci. „A nevyhrožuj mojí holce," dodal.

„Tak tvojí holce, jo?" popíchl ho znovu Baptista. Bylo mi jasné, že tu ten chlap nebyl pro nic jiného, než aby Natea vyprovokoval k dalšímu průšvihu. „Jižanky jsou fajn. Tvrdý holky, dost toho vydrží."

„Vypadni," houkl Nate, zatímco mu Yoda podstrkoval ochranné rukavice, které nejspíš před skokem z klece shodil na zem. Odmítl je.

V tu chvíli se Baptista zatvářil přesně jako člověk, který se chystá vytáhnout eso z rukávu. A taky to udělal. „Mám tě pozdravovat," řekl Nateovi. „Od ségry."

A bylo to tu znovu. Atmosféra se rázem změnila. Stejně jako tehdy na večírku. Nateova hlava se pomalu natočila k Baptistovi. Nic neříkal, ale ten surový pohled mluvil za vše. Právě teď Nate někde uvnitř své hlavy trhal Baptistu na kousíčky a házel je hladovým pitbulům.

Naštěstí u něj stál Yoda, držel ho za rameno a opakoval, že to nemá smysl. Celý tým držel na tváří neproniknutelný pokerový výraz, nijak nenapadnutelný jakýmikoliv urážkami. Byli na to připravení, zvyklí a pravděpodobně to nebyla jejich první ani poslední provokace.

Já v tom však byla naprostý nováček a na mé tváři šlo jasně poznat, jak mě poznámka o Nateově sestře překvapila. Baptista takhle Natea chytl na špek už na večírku. O co tady šlo?

„Měla bys Ráchel poznat, zlato," směřoval tedy Baptista svůj útok znovu na mě. Při vyslovení toho jména se Nate viditelně znovu napjal. „Neuvěřitelná ženská. Ne jako tady ten sráč."

Poslední kapka přišla v momentě, kdy se jeden z Baptistových kámošů začal posměšně plácat po rozkroku. Kolem mě vzápětí prosvištěl fyzioterapeut, aby se vytočenému Nateovi postavil do cesty. Vlna vzteku ho však rázně odstrčila na stranu a než se stačil kdokoliv nadát, na Baptistu se snesla série úderů.

Tady nešlo o trénink. Neexistovaly ochranné rukavice, bandáže nebo cokoliv jiného. Tohle byl opravdový boj, při kterém šel sport stranou. Neexistoval žádný rozhodčí, který by ho mohl přerušit, žádná autorita, která by zakročila.

V momentě, kdy jsem slyšela, ten podivně tupý zvuk holé pěsti dopadající na Baptistovu tvář, zatočila se mi hlava. Slyšet však vzápětí úder na Nateovu čelist přinutilo můj žaludek udělat kotoul vzad. V tu chvíli neexistovalo nic děsivějšího a nepředvídatelnějšího než ti dva.

Ještě horší na tom všem bylo, že Baptistův tým byl v převaze. Přes klec se na ně vrhl i Roberto se svými kluky, přidal se fyzioterapeut, a dokonce i manažer. Nikdo si nebude dovolovat na Natea. Nikdo. Jejich sehranost a neumírající loajalita mluvila za vše. Rvali se proti přesile, rozdávali a schytávali rány jako bohové pomsty a já nedokázala pohnout jediným svalem v těle. Byla jsem tak vyděšená jako nikdy. Rvačka na párty bylo něco jiného. Strhla se v davu a Nate si stačil vyměnit s Baptistou jen pár ubohých ran, než je dav odřízl. Tady jim nestál v cestě nikdo a bylo mi jasné, že to celé skončí, až se stane něco opravdu špatného.

Zapomněla jsem však ještě na jednoho člověka, který chvíli šokovaně hleděl na celou situaci jako já a nakonec se vydal k tomu neřízenému chaosu urážek a pěstí. Yoda obratnými pažemi obepjal zezadu Natea pod krkem a neuvěřitelnou silou ho vytrhl z bitvy pryč. Než však Nate stačil zmizet z dosahu pěstí, jedna poslední mu přece jen ještě sklouzla po čele a zanechala nad okem krvavý šrám roztržené pokožky. Vidět jeho krev už byla poslední kapka. Rozběhla jsem se k nim a cestou zakopla u jedno ze sedadel. V podstatě jsem Nateovi padla k nohám a když v tu chvíli uviděl můj vyděšený obličej, zdálo se, jako by ho vytrhl z toho zabijáckého módu zpátky do reality.

Baptista byl očividně spokojen, protože odvolal svoje nohsledy, a než se stačila přiřítit ochranka, byli už na odchodu. „Tak zase někdy, kamarádi!" zavolal na nás a otočil se k odchodu.

„Co to sakra mělo být?" neudržel se jeden z Robertových kluků a očividně šlo vidět, jak by se za Baptistou nejraději rozběhl a nakopal mu zadek přesila nepřesila. Nikdo ho však nevnímal. Roberto i Yoda se postavili před Natea a zkoumali ránu nad okem.

„To bude na šití," poznamenal Roberto, když jsem se stačila zvednout ze země. Vidět Nateův obličej za tu malou chvilku zalitý krví mi vůbec nepomohlo. Ještě jsem rozdýchávala veškeré předchozí události. Nebylo to takové jako v televizi, častokrát jsem u Jerryho viděla, jak se někdo v hledišti popral, ale nikdy z toho člověk nemohl vycítit tu atmosféru. A ta byla zatraceně děsivá.

„Dobře, seber se chlape," postrčil Natea Roberto. „Musíme do šaten, než tě někdo uvidí."

Nate však hleděl jen na mě a v jeho očích šlo jasně znát, jak ho celá situace mrzí. „Promiň, tohle se nemělo stát," řekl s veškerou upřímností. Vidět někoho tak silného a neporazitelného jako Natea Alvareze, když něčeho hluboce lituje, je nepopsatelný zážitek, který mi udělal do srdce díru.

„Na to už je trochu pozdě, Nathane," zpražil ho Yoda. „Teď musíme čelit následkům. A jedním z těch následků může být také to, že tě zítra rozhodčí s tím šrámem nepustí na zápas."

Ten holý fakt projel celý týmem jako elektrický výboj. Najednou ustaly všechny nadávky od manažera i Robertových kluků, přestal vyhrožovat i fyzioterapeut a Nate viditelně zbledl. „Ukažte mi to," naléhal. „Jak je to hluboké?"

„Jeden, dva stehy by to sneslo, kámo," informoval ho Roberto. „Takže radši zalezeme do šatny. Než nás tady uvidí někdo z pořadatelů."

Několik minut na to jsme se táhli chodbou jako smuteční průvod a každý byl uvězněn ve své hlavě a svých myšlenkách. Roberto i Yoda šli vepředu a celou dobu se ostražitě rozhlíželi po chodbách, zdravili kolemjdoucí personál a Nateovi narazili na hlavu kšiltovku, aby alespoň stínila jeho nově utržené zranění.

V momentě, kdy se za námi zavřely dveře šatny, začali všichni hromadně panikařit.

„Musíme sehnat cutmana," navrhl okamžitě fyzioterapeut. Cutman byl člověk, který poskytoval zápasníkům zdravotnickou péči během zápasu. Při pauzách mezi koly se snažil rychle napravit veškerá zranění tak, aby zápasník mohl pokračovat do dalšího kola. Pro mě to byli hlavně hoši se silným žaludkem a neuvěřitelně rychlýma rukama, protože na ošetření mnohdy neměli ani celou minutu.

„A znáš takového, který by dokázal držet jazyk za zuby?" obořil se na něj Roberto. „Všichni tihle přizdisráči hned poběží za rozhodčím."

„Podejte mi zrcadlo," dožadoval se Nate, ale nikdo ho neposlouchal. Byla jsem to až já, kdo ho vyfotil na telefon a fotku mu ukázal. Vděčně na mě pohlédl. „S tím přece můžu zápasit," řekl. „Úplně v pohodě. Kdybyste vy všichni nezačali vyvádět, tak ani nevím, že tam něco mám."

„Stejně jako ty to ale nemusí vidět rozhodčí nebo turnajový doktor," pověděl poklidně Yoda, jako by vysvětloval malému dítěti, proč ještě nemůže na kole jezdit samo. „Pravidla se zpřísnila. Pokud uvidí stehy, bude zle."

„Nemůžou ten zápas přece zrušit," nechápal jeden z Robertových kluků.

„Mohou, pokud jde o zdraví zápasníka."

„Vždyť je to taková blbost!" vztekal se Nate. „Co mi to může udělat?"

„Přesně tak!" obořil se na něho Yoda. „Naprostá hloupost a já sám bych ti nejraději ještě přidal z obou stran! Co tě to vůbec napadlo se na něj hnát den před zápasem? Přesně o to mu šlo!"

„Nerad to ještě zhoršuju, ale jeden z těch sráčů si to natáčel," dodal manažer. „A Nate v podstatě dal první ránu, takže..."

„Takže je to pěkně v prdeli, pánové," bouchl pěstí do skříněk Roberto. „Ještě by nás mohl zažalovat."

„To neudělá," zavrtěl hlavou Nate. „Chce mě jen nasrat. Vydeptat ještě před tím, než proti němu nastoupím. A zrušeným zápasem se Saramosou se mu to fakt daří."

„Dostanem tě do nemocnice," slíbil mu Roberto. „Podplatíme doktora, aby byl zticha. Na hlavu ti hodíme pytel, aby tě nikdo nepoznal, a kdyby něco, tak jsi spadl ze schodů."

Manažer si nervózně promnul límec přesně tím způsobem jako když hodlal oznámit další špatné zprávy. „Novináři kempují před arénou už od rána," řekl. „Jakmile vyjedeme ven, budou nás pronásledovat."

„Vyhoďte toho chlapa někdo už," pokusil se Roberto o vtip, ale nesetkal se s příliš velkým úspěchem.

„Můžeme obstarat někoho ze soukromé kliniky," navrhl Yoda. „A dovézt ho sem."

Dlouho jsem tam jen tak stála a neklidně si mnula ruce. Byla jsem zdravotní sestra. Tým to nemohl vědět, jen Nate a ten mě o nic podobného pravděpodobně nechtěl žádat. Já sama bych viděla raději zápas zrušený, ale při pohledu do jeho tváře plné vzteku a bolesti, jsem přece jen nakonec vystoupila vpřed. „Můžu s tím něco udělat, pokud mi donesete potřebné věci."

„Tady se teď nepleť, krasotinko," uzemnil mě okamžitě Roberto. „Radši jdi pohlídat dveře, aby sem nikdo nevlez."

Nebylo to od něj zrovna milé, ale v té situaci na tom nezáleželo. Na tvářích ostatních jsem viděla asi podobný výraz jako u Roberta, jen Yoda ho uměl velmi dobře zamaskovat milým úsměvem. Všichni ostatní mi však byli úplně ukradení, hleděla jsem na Natea a snažila se v jeho očích najít svolení. Viděla jsem však jen vnitřní boj, který sváděl. Nechtěl, abych se do toho zapletla. Věděl, jak všemi těmi dětinskými rvačkami pohrdám a nerada je podporuju.

„Hele vy dva," nedal se dál Roberto. „Pokud máte nějaký mistrovský plán, jak tohle-."

„Diana je zdravotní sestra," řekl Nate, aniž by mě spustil z očí.

Do této chvíle jsem nevěděla, že i ticho může nějak znít. Tohle znělo překvapeně. Všechny pohledy se obrátily ke mně a užasle zíraly. Cítila jsem prudký příval nervozity. Co když to nezvládnu? Co když mu jen přitížím?

Z apatie mě probudila až Robertova paže na rameni, která mě přitáhla blíž k Nateovi. „Co jsi tam stála tak potichu celou dobu, krásko? Kdyby tu nebyl Nate, tak ti vlepím pusu."

„Dokážete z toho do zítra udělat něco, co bude připomínat spíš mělký šrám?" zeptal se mě Yoda.

„Pokusím se."

„Při zápase se to pravděpodobně znovu otevře, ale to už budeme moct svést na ránu od soupeře," pokračoval dál. „Jde jen o to, aby Nathana pustili do klece. Nic víc."

Nepřítomně jsem přikývla. Celá moje pozornost se upínala k Nateovi a jeho zranění. Bylo malé ale hluboké. Rozhodně by dva stehy sneslo.

„Dobře, seženeme vám vše potřebné," slíbil Yoda a otočil se k týmu. „Pojedeme všichni kromě Roberta, toho novináři znají, a pro jistotu se taky rozdělíme. Hlavně se venku tvařte jakoby nic."

Šatna se v momentě vyprázdnila a Roberto nás tři pro jistotu zamkl. Nastalo dlouhé ticho, kdy si mě oba muži přeměřovali pohledem a já se snažila nedat znát nervozitu. Podle toho, jak se Nate mračil, jsem ale moc dobrá herečka nebyla.

„Vím, že je Yoda děsně nasranej," uznal Roberto a sedl si na lavičku vedle Natea. Bratrsky ho objal okolo širokých ramen a poplácal po zádech. „Ale já bych udělal to samý, co ty. Baptista je sráč a potřebuje pořádnou lekci. Budeme trénovat a až s ním skončíš, bude mít hubu na sračku."

V Robertovi bublala přesně ta horkokrevná povaha, kterou Nate tak úspěšně krotil. Nebýt Yody, pravděpodobně by spolu sebrali celý tým a šli si za Baptistou pro odvetu. A přestože jsem Yodu po všech těch výsleších a šťouravých rozhovorech moc nemusela, najednou jsem byla ráda, že tu je a drží situaci pod kontrolou.

„Tohle už se nesmí opakovat," vrtěl hlavou Nate. Na malý moment vzhlédl ke mně a v jeho tváři se znovu zračila lítost. „Strašně se omlouvám. Tohle nejsem já, Di."

„Já vím," přikývla jsem, ale žádná další slova mi z úst nevycházela, přestože očekával, že toho povím víc.

„No tak," zasmál se Roberto. „Nemůžeš toho litovat. Já se tě tady snažím pořádně nasrat! Namotivovat!"

„Když jsem nasraný, tak to nikdy nedělá dobrotu," zavrtěl hlavou Nate. „Už žádné další pitomosti."

„Nemůžeš bejt ke všemu tak apatickej, Alvarezi," poučil ho trenér. „Nezačal jsem s tebou trénovat, abych viděl, jak z tebe Yoda dělá podělanou bábovku, co si nechá všecko líbit."

„Nenechám si to líbit," zavrtěl hlavou Nate. „Budu si ten vztek šetřit do klece."

„No to je úžasný," zvolal Roberto. „Fakt úžasný. A nechcete taky objednat párovou psychoterapii, kde byste to s Baptistou v klídku pořešili v kanclíku nějaký slečny Rosie Dávalky u bezlaktózovýho frapučínka se skořicí?"

„Roberto..."

„Aspoň toho špeka si se mnou dáš, ne?!!"

Nate sice zavrtěl hlavou, ale jeho trenér boxu už byl v ráži. Zaregistroval rychlý pohled, který ke mně vrhl a chytil se ho jako ryba na háček. „Snad jsi tady slečince nezapomněl říct, že taky vobčas hulíš."

„To je jeho věc," zastala jsem se Natea, přestože mě to zjištění překvapilo. Nebo překvapilo ve spojení s Natem, kterého jsem za poslední měsíce poznala. V kontextu s Nathanem Alvarezem, notorickým rváčem a průšvihářem, už to tolik překvapující nebylo.

„Naser si, Alvarezi," řekl trenér, vylovil z kapsy zapalovač a jointa a odešel ze šatny.

Nastalo další ticho. Nate se za ním jen díval a na jeho tváři nebyla znát žádná emoce. „Přejde ho to," ujistil mě. „To ta jeho argentinská horkokrevnost."

Sedla jsem si místo Roberta a cítila žár, který z Natea sálal. Byl právě uprostřed tréninku, když se to stalo, a jeho tělo se ještě lesklo potem. Pohlédl na mě, jako by přesně věděl, na co myslím. Mírně pootevřel rty a já se snažila zadržet třas, kterým na to moje tělo zareagovalo.

Srdce mu ještě divoce bušilo z toho, jak rozdával rány Robertovým klukům, v žilách mu koloval adrenalin z konfrontace z Baptistou a já tam jen tak seděla a snažila se předstírat, že jsem slepá a nevidím, jak dokonale při tom vypadal. Odvrátila jsem hlavu a kousla se do rtu. „Co když se ta rána při zápase otevře natolik, že ho přeruší?"

„To se může stát," souhlasil podivně zastřeným hlasem. Byli jsme tu sami s klíčem v zámku. Stačilo by jím jen otočit a nikdo by nás nevyrušil. Přistihla jsem jeho pohled tím směrem, když jsem se k němu zpátky otočila. Hrdlo se mi stáhlo a zněla jsem trochu přiškrceně, když jsem odpovídala: „A to hodláš tak riskovat? Pokud to přeruší, pak nebudeš mít na kontě žádný zápas a ta rána bude mnohem horší než byla."

Přikývl a dlouze si mě prohlížel. Znervózňovalo mě to. Byla jsem mu tady vydána na pospas. Zatímco mé tělo hořelo touhou se přitisknout k tomu jeho a konečně poznat jaké to je, cítit na sobě ty plné rty, v mé hlavě naopak blikaly všechny červené majáky značící poplach.

Naneštěstí byl Nate až příliš uvědomělý, co se řeči těla týče – přece jen to byla pro zápasníky nezbytná dovednost -a poznal téměř okamžitě, že není něco v pořádku. Narovnal se a poskytl mi trochu osobního prostoru. A já teprve v tu chvíli zjistila, že se ke mně za tu dobu stačil přiblížit víc než bych postřehla. Vlastně nechybělo málo a naše rty se mohly dotýkat. Věděl to a chtěl to.

„Je ti to jedno," zkonstatovala jsem.

„Ten zápas je zítra, už ho nemůžu zrušit," řekl.

Zavrtěla jsem hlavou. „Můžeš. Nestalo by se to poprvé. Prostě řekni všem, že tě Baptista napadl a zranil tě. Stejně všichni vědí, že je to idiot."

Nate se opřel o stěnu za námi a dlouze si povzdechl. „To by bylo fajn, jenže to bylo tak, že já napadl jeho. A jestli existuje záznam..."

„Vždyť tě urážel. Tebe a tvou rodinu."

„A taky tebe," dodal.

Zastavilo se mi srdce, když se naše pohledy znovu setkaly a v tom jeho šla vidět jen čistá náklonnost. „Já už to nějak vstřebám," mávla jsem rukou. „Nemusíš kvůli mně riskovat zranění. To za to nestojí, Nate."

„Já vím," pokrčil rameny. „Vždycky, když ho vidím, tak si říkám, že tentokrát se mu to nepovede. Tentokrát se nenechám. A o pár minut později se přistihnu, jak mu dávám pěstí."

„Vím, že je to trochu osobní otázka, ale...," zavrtěla jsem se na lavici a uhnula pohledem, „co má Baptista s tvojí sestrou? Podle mě to vždycky začne, když zmíní ji. Možná by pomohlo, kdybys tuhle věc vyřešil. Nějak. Oni spolu chodí nebo něco?"

Nate se zahleděl do prázdna a zavrtěl hlavou. Najednou bylo veškeré sexuální napětí pryč. Opřel se lokty o kolena a podepřel si bradu. Chvíli mu trvalo než odpověď zformuloval. „Ráchel by se ho nedotkla ani dvoumetrovou tyčí," řekl. „To ale neznamená, že to na ni nezkoušel. Už je to dávno. Byli jsme ještě děti."

Předstírala jsem překvapení a řekla: „Vy se znáte už od dětství?"

Naštěstí byl ztracený ve vzpomínkách, takže si mého mizerně zahraného tónu moc nevšímal. Za jiných okolností by mě prokoukl hned. „Můžu se tě na něco zeptat zase já?"

Přikývla jsem.

„Co ti Yoda napovídal?" udeřil přímo, což dělal často, ale v tuto chvíli mě to zaskočilo. „Nejsem idiot. Od té doby, co jste se potkali, mi připadá, že se mnou vlastně nechceš mít nic společného."

Uvažovala jsem, jestli se jen vyhýbá tématu o svém dětství nebo mu tahle věc opravdu leží v žaludku už nějaký ten pátek. „Yoda toho napovídá spoustu," odpověděla jsem opatrně. „Co konkrétního myslíš?"

„Nebyla bys první holka, kterou těmi svými řečmi vyštval."

Přikývla jsem a snažila se zachovat klid. „Máš pravdu, nějaké řeči měl," souhlasila jsem.

„Tak je prosím ignoruj. Hned zítra po zápase mu řeknu, aby tě laskavě nechal na pokoji. Zachází to až příliš daleko. Nemůže ode mě odhánět lidi, které mám...rád." Slovo rád vyslovil podivně nejistým tónem. Připomněla jsem si, že jsem to já, kdo tohle všechno drží zkrátka. Stačilo, kdybych mu jen slovem nebo nepatrným gestem naznačila něco víc a pravděpodobně bych v tu ránu skončila natlačená mezi plechovou skříňkou a jeho hrudníkem. Stehny bych ho objímala kolem boků a moje ruce by hladově zkoumaly celé jeho tělo. Jenže co by bylo pak? Sex měnil všechno. Byla to ta poslední věc, kterou jsem mu mohla nabídnout. Pak už bych neměla nic. Zařadila bych se do dlouhého seznamu všech těch daleko hezčích holek, které jsem viděla ve Spanish Trail. Mezi nimi bych se propadla do zapomnění. A na mém seznamu by zůstal jen on. Zlomil by mi srdce a vzal si s sebou část mě. To jsem nemohla dopustit.

Další věcí byl taky Yoda. Přestože jsem se snažila jeho řeči ignorovat, přece jen ve mně ještě stále rezonovaly. I kdybych Natea z nějakého důvodu neomrzela, zvládla bych žít po jeho boku? Zvládla bych ten tlak okolního světa? Byla bych mu oporou?

„Nejde jen o Yodu, Nate," přiznala jsem. „Jde o to, že chci zůstat nohama na zemi."

„Co to sakra znamená?"

„Jsem jen opatrná, nechci se spálit."

„Myslíš si, že to s tebou nemyslím vážně," ujasnil.

Pokrčila jsem rameny a sklopila pohled. „Mohl bys mít kteroukoliv jinou, Nate."

Nevěřícně se uchechtl. Zahleděl se do stropu a vrtěl hlavou. „Nemůžu uvěřit tomu, že taková volovina napadla zrovna tebe."

„To není volovina," ohradila jsem se. „Viděla jsem tě v televizi, jak vždycky plácáš po zadku holky z ringu, jak se fotíš v bazénu se všema těma modelkama. Taky si dobře pamatuju, jak jsi minulý rok nabaloval při interview tu moderátorku. Jak se jmenovala? Gina Sparksová? Byla to fakt děsná kočka. Dokonce i Jerry tehdy říkal, že ji s tebou viděl párkrát v Akademii."

„Sparksová je vdaná," ubezpečil mě.

„Zkoušel jsi to na vdanou ženskou?"

Promnul si obličej v dlaních a několikrát se zhluboka nadechl. „Je to show, Di," řekl potom. „Jedno velké představení. Lidi v nás vidí něco, čím by sami chtěli být, ale nemůžou."

„Neznám nikoho, kdo bych chtěl před kamerou balit vdanou ženskou."

„Divila by ses," opravil mě. „Myslíš, že by čtyřicátník s hypotékou na krku, po rozvodu a se dvěma dětmi nechtěl být jako my? Myslíš, že by nechtěl plácat po zadku ty nejhezčí holky, mít plno peněz a zatraceně to všem dávat najevo? Pořádat večírky, které musí rozpouštět policie? Být tak sebevědomý, že kdykoliv vstoupí do místnosti, všechny pohledy zamíří k podlaze? Myslíš, že by místo nočních přesčasů raději netrávil víkendové večery hustými bitkami v kasínech? Myslíš, že by nechtěl posílat při tiskovce do háje všechny novináře čistě proto, že může?"

Mlčela jsem.

„Protože tohle my reprezentujeme. Myslím, že ani polovina lidí doopravdy neobdivuje moje bojové umění, ale život, který představuju a který by chtěli vést. Kdo by platil za vstupenku na moje zápasy, kdybych neřekl do kamery nějakou sprosťárnu nebo při tiskovce nevyhrožoval mému soupeři? Představ si, že bych přišel před kameru, slušně je pozdravil a byl v klidu. Chtějí, abych byl drzý vůči pravidlům a impulzivní, protože oni sami nemůžou. Musí poslouchat svého šéfa, svoji manželku, rodiče, co já vím. Já nemusím nic."

„Nemusíš nic," převalovala jsem ta slova na jazyku a vůbec mi k Nateovi, jakého jsem ho znala, neseděly.

Smutně se usmál a zatoulal se pohledem kamsi mimo mě. „Doopravdy toho musím víc než kdokoliv z těch lidí."

„Myslím, že existuje spousta fanoušků, kteří tě sledují pro to, jak bojuješ," pověděla jsem mu. „Třeba Jerry. Někdy bys s ním měl sedět u televize, když běží zápas. Říká, že jsi umělec."

„Kvůli lidem jako je Jerry jsem s tím taky ještě nepraštil," přiznal. „Ale někdy, třeba za pár let, až budu moc starý nebo se najde někdo lepší, bych si chtěl založit školu. Jako Yoda. Trénovat nové lidi a všechno, co umím, jim předat. Povídat jim o tom, jak provést gilotinu a vědět, že mě opravdu poslouchají."

„To je hezké, Nate."

Pokrčil rameny. „Chtěl bych bydlet v domě na pláži, mít velkou zahradu a každý večer po tréninku tě porážet ve Fortnite."

Schovala jsem si obličej do dlaní a snažila se zadusit smích, který se mi dral z hrdla. „Náhodou se zlepšuju."

Mlčel a když jsem k němu vzhlédla, tvářil se dost napjatě a nervózně. Teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že neměl ani trochu v úmyslu si ze mě dělat srandu. Chtěl mi tím říct, že se mnou počítá. Že to, co je mezi námi, myslí vážně.

„Nikdo jiný pro mě neexistuje, Di," řekl. „A Gina Sparksová je pěkná čůza."

Na Gině Sparksové už ale víckrát nezáleželo. Nikdo jiný pro mě neexistuje, Di. Ta slova ve mně ještě dlouze rezonovala jako ozvěna. Cítila jsem, jak mi buší srdce, jako by si chtělo proklestit cestu ven a skočit mu přímo do dlaní. Konečky prstů mě nepříjemně svrběly a jediným možným řešením bylo je přitisknout na jeho kůži.

„Vyhnul ses tématu," řekla jsem a snažila se ovládnout třas v mém hlase.

„Taky se teď vyhýbáš tématu," obvinil mě.

„Ty jsi s tím začal." Měl ale pravdu. Právě se mi vyznal. V podstatě mi řekl, že mě miluje a chtěl by se mnou strávit zbytek života, jen to udělal po svém. A já to zanechala bez jakékoliv reakce, což bylo pěkně nemilosrdné. Doopravdy jsem měla panickou hrůzu mu stejnou náklonnost přiznat taky. Pak by se to rozseklo. Měl by mě celou. Nebylo by o co bojovat a Nate přece bojoval moc rád.

Dlouze na mě hleděl, jako by mé obavy vycítil. Zdálo se, že ho to rozesmutnilo. „Dobře," rezignoval po chvíli. „Vyrůstali jsme s Baptistou ve stejné vesnici."

„Vesnici?"

„Jo," souhlasil. „Narodil jsem se ve vesnici poblíž Tijuany."

Nedokázala jsem zabránit své spodní čelisti, která samovolně klesla dolů. „To je přece v Mexiku."

Přikývl a pousmál se nad mým údivem. „Utekli jsme, když mi bylo sedm. Tehdy ještě tolik nehlídali hranice. S těmi pohybovými senzory už se to dneska skoro nedá. Ale vsadím se, že někde tam existují lidi, co vědí, jak na to."

„Ty jsi v sedmi letech přebíhal hranice?!"

„To bylo podruhé," pokýval hlavou a nezdál se tím být tolik znepokojený jako já. „Poprvé nás pochytali a deportovali zpátky."

Hleděla jsem na něj a nenacházela slova.

„Znal jsem chlapíka, kterému se to podařilo až na devátý pokus."

Přestože už to bylo pár let, co jsem odešla z domu, pořád jsem si připadala jako hloupá Karolíňanka, která vlastně nemá o světě ani potuchy.

„Ráchel bylo tehdy pět," zavzpomínal Nate „Táta ji nesl na zádech. Den předtím se podařilo přeběhnout Baptistově rodině, takže jsme si v tom docela věřili. Udělali jsme skupinky po třech, já šel s prarodiči a máma s tátou nesli Ráchel."

„To je šílené, Nate."

„Já vím," souhlasil. „Ale co chceš dělat? Tam odkud pocházím nenajdeš dobrou práci. Mnohdy ani nedostaneš zaplaceno a když už, tak je to almužna. Máma vždycky chtěla, abychom šli studovat, ale horko těžko jsme si vůbec mohli dovolit nové oblečení natož učebnice na čtení. A i kdyby se mi nějakým zázrakem podařilo vystudovat a nesedřel bych z kůže sebe nebo svou rodinu, pak bych dostával jen o trochu míň než je tady v Americe považováno za mizerný plat."

Nepocházela jsem sice z nejbohatších poměrů, ale chodila jsem do školy, měli jsme auto a každý den teplou večeři.

„Zůstanou ti pak jen tři možnosti. Buď zůstaneš takhle živořit do konce života, začneš dělat do drog nebo zdrhneš. Táta první zkoušel pracovat pro jeden kartel, protože máma do Ameriky nechtěla. Pocházela z Nevady a s tátou se seznámila, když byla s rodiči v Rosaritu na dovolené. Utekla s ním a než si tu chybu stačila uvědomit, otěhotněla. Bylo ji devatenáct."

Zkoumala jsem jeho tvář a všechno to dávalo smysl. Nebyl tolik snědý jako jeho krajani. Po otci podědil jen některé rysy, ale jinak se musel víc ponášet na matku. A ta angličtina? Pravděpodobně museli mít bilingvní domácnost. To proto byl jeho přízvuk jen velmi těžce postřehnutelný.

„Pochopitelně byl pro ni návrat do Států ta poslední možnost. Nechtěla rodičům škrábat na dveře, na to byla až příliš hrdá. Jenže nakonec nebylo zbytí, co se okolo našeho domu začali potloukat chlapi z kartelu a chtít po nás peníze. Jednou na nás dokonce poslali Sicaria, to jsou frajeři, co tě buď zabijou nebo z tebe dostanou, co dlužíš i s úroky. Vtrhli nám do domu, mířili na nás zbraněmi a máma jim dala všechno, co jsme měli. Jeden z těch chlápků se pak zmínil, že táta podělal nějakou fakt důležitou dodávku."

Aniž bych nad tím uvažovala, vzala jsem ho za ruku a stiskla. „Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš. Neměla jsem to po tobě chtít."

Pokrčil rameny. „Byl jsem dítě, už si to ani pořádně nepamatuju. Navíc jsem tomu ani trochu nerozuměl a lidem se to tehdy dělo normálně. Jde spíš o to, že po tom všem začal táta chlastat. Začal z celé té situace obviňovat lidi okolo sebe, nejvíc mámu. Často se hádali a házeli po sobě věci. Většinou jsme přespávali u prarodičů, takže ani pořádně nevím, co se doma dělo. Máma nechtěla, abychom to viděli, jenže nakonec mu přestala stačit, a tak se začal navážet do nás. Byl jsem fakt ještě pitomé děcko, tak jsem si všechny ty urážky do darmožroutů převzal podle sebe a rozhodl se, že začnu vydělávat. Kradl jsem ve škole dětem svačiny a dostával se kvůli tomu do rvaček, nejvíc hlavně s Baptistou. Nelíbilo se mu, že okrádám ostatní děti. Kdo by to do něj řekl, že? Chodíval jsem taky do Tijuany okrádat turisty a často za to taky dostal pár facek."

„Takhle jsi začal bojovat," zkonstatovala jsem spíš pro sebe, když se mi na mysl začala samovolně vracet Yodova slova.

...S technikou, kterou ostatní cvičili roky, ke mně už dávno přišel.

...Pravda byla taková, že už v té době měl za sebou Nathan svých deset tisíc hodin.

Ušklíbl se. „Chtěl jsem jen přestat být na obtíž," pověděl. „Táta měl zprvu celkem radost, když jsem nosil jídlo nebo nějaké cetky z města. Podělalo se to v momentě, kdy mě Baptista napráskal řediteli ve škole. Přišel k nám domů a dlouho s našima mluvil. A když odešel, dostal jsem výprask. Stala se z toho pak tak trochu tradice, protože za každou modřinu ze školy nebo ulice mi za trest přistála další. S Baptistou jsme začali být pekelně na nože, zahrával si s Ráchel a vůbec jsme si neustále tropili různé klukoviny."

„To co předvádí teď rozhodně klukovina není. Vždyť se to všechno stalo tak dávno. Copak se přesto nemůže přenést?"

„Samozřejmě, že se přenesl," ujistil mě Nate. „Jenže Baptista je na rozdíl ode mě showman. Chce přilákat dav, novináře, bulvár, všechny zraky světa, protože čím víc pozornosti ten zápas získá, tím víc vydělá. Jde mu jen o byznys, není v tom nic osobního. A byznys poroste, když z toho zápasu uděláme gigantickou aféru. To proto se chce rvát, to proto se mě snaží vyprovokovat. Jde mu jen o sledovanost."

„Je mi z něj zle."

Přikývl. „Jo, nebere si servítky, to je fakt," souhlasil. „Už minulý rok jsme se dohodli, že ten souboj někdy uskutečníme. Začali jsme se proto urážet na Twitteru, což je klasický postup, a nechali se od sebe párkrát odtrhnout ochrankou v kasínu. Lidi najednou začali dychtit po zápase, manažeři z UFC v tom viděli senzaci a Baptista se do toho rozhodl obout na plno. Zná mě líp než kdokoliv jiný. Ví o tom, jaký jsem měl z táty strach. Ví i to, jak tehdy v noci na hranicích chytili moje rodiče i s Ráchel a deportovali je zpátky. Už jsme o nich nikdy neslyšeli. Telefon ani adresu náš dům neměl, neměli jsme se jak zkontaktovat. Já je tam obě nechal s tím zasraným ožralou a to ví Baptista taky. Chce mě tím dostat, to proto zmiňuje Ráchel. Chce, abych byl vzteky bez sebe, až vlezu do oktagonu, chce show a je mu jedno, jak jí dosáhne."

Otočila jsem se na lavici čelem k němu a objala ho okolo krku. Byl to nejdelší fyzický kontakt, jaký jsme spolu zatím absolvovali. Cítila jsem jeho pevný hrudník na tom svém. Jeho paže mě tiše obemkly a přitiskly blíž. Hlavu mi zabořil do ohbí krku, čímž donutil mé tělo se v jeho sevření napnout jako struna. Obrovskými dlaněmi mě hladil po zádech od lopatek až po bedra a já se pod těmi dotyky prohýbala, vrtěla a snažila se ani jednou nezasténat. Byla to od něj šikovná metoda, jak si mě k sobě dostat blíž.

„Nějak to zvládneme, Nate," ujistila jsem ho. „Nesmíš jen dopustit, aby si s tebou takhle hráli. Pro to zranění udělám, co budu moct, ale pokud to bude příliš, ten zápas musíš zrušit."

Mírně jsem se od něj odtáhla, abych mu mohla pohlédnout do očí. Uhnul pohledem. „Dobře," souhlasil po chvíli. „Je to jen otevřená stará jizva," ujistil mě. „Mám jich na sobě spoustu a otvírají se neustále. Už mám hlavu za ty roky celkem solidně jetou."

Mírně jsem se pousmála a lehce se dotkla jeho čela. Rána pomalu zasychala a pokožka okolo mírně zmodrala. Nebylo to však nic, co by nespravilo trochu make-upu. „Teď to neřeš," poprosil mě a odtáhl mou ruku pryč.

Ztuhla jsem, když na mě pohlédl. Jeho oči byly plné touhy. Najednou jsem naše objetí přestala vnímat jako přátelskou podporu. Ani na jeho dlaních, které předtím brázdily moje záda, nebylo nic přátelského. Znervózněla jsem a zatěkala očima po šatně.

„Neudělám nic, co by ti bylo nepříjemné," ujistil mě. „I když bych zatraceně moc chtěl."

***

„A co bylo dál?"

Pokrčila jsem rameny, přestože to Jerry na druhé straně telefonu nemohl vidět. Mé povzdechnutí však zaregistroval. 

„Co ještě musí udělat, abys konečně přestala být tak upjatá?" zeptal se mě a zněl docela naštvaně. „Já jsem normálně frustrovaný i za něj. Tohle prostě chlapovi dělat nemůžeš."

„Dál bylo to, že jsem na něj zírala, dokud do šatny nevtrhl Roberto," řekla jsem.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi ho šoupla do friendzone," nechápal Jerry. „Jestli se to mezi váma bude tak pnout jak v šatně, nakonec po tobě vyjede. Nebo ty po něm. Tohle nevydrží ani za hovno. Jeden nezávazný sex by to rozseknul. Hned by se vědělo, jestli jo nebo ne a ty bys aspoň viděla, že to není žádná velká věc."

„Ne, Jerry," vrtěla jsem hlavou, div se mi neukroutila. „Sex mění hru, chápeš? Nic už potom není tak, jak dřív."

„Jak to můžeš vědět, když jsi žádný neměla?"

„Jsi idiot."

Zasmál se. „Ještě nikdy jsem tě nezažil takhle vyděšenou. Prostě se trochu uvolni a až to mezi váma zase začne jiskřit, tak se tomu nebraň."

Volnou rukou jsem si vjela do vlasů. „A co pak? Pozná, že jsem panna jen co se mě dotkne."

„No a co?"

„Budu tuhá jak prkno," bláznila jsem dál. „Bude mě chtít líbat a já nemám vůbec ponětí, jak se dělají ty věci s jazykem."

„Kriste Ježíši," povzdechl si Jerry.

Ten mi tak pomůže, chtělo se mi zakřičet, ale místo toho jsem se kousla do rtu. Zatraceně. Nate už musel mít spoustu holek, určitě byl zvyklý, že věděly jak na to, že byly sexy a neodolatelné. Jenže já při každém kontaktu s jeho kůží ztuhla jako ty zakrslé kozy s myotonickou poruchou, které vyšlechtili kdysi dávno v Texasu.

„Jsi tam ještě?" ozval se po chvíli Jerry. „Jestli chceš, tak za tebou přijedu. Cestou vezmu buritto a sklenku tequily a tu tvoji panickou ataku vyplavíme alkoholem. Co ty na to?"

Podrbala jsem se na čele a opřela se loktem o koleno. Civěla jsem na ten obrovský sprchový kout s masážními tryskami a cítila se tak zralá do hrobu. „Ještě jsem ti to všechno nedořekla, Jerry," zamumlala jsem jako spráskaný pes a zvedla se ze záchodu. Seděla jsem tam už půl hodinu a doufala, že nikdo nepojme nějaké podezření a nepřijde mě zkontrolovat. „Zrovna teď jsem ve Spanish Trail a do zítra tu přespím."

„A budete spát v oddělené ložnici, hádám," zavtipkoval Jerry, ale hned na to nasadil opět vážný tón. „To je v pohodě, Di, tak se uvidíme zítra na zápase. Buritto dáme tam."

„To asi taky úplně nevyjde."

Jerry byl dlouho zticha. „Jak jako nevyjde? To vyhodíš z okna lístek, který stál pět set babek jenom kvůli tomu, že se s ním bojíš-."

„Já tam budu," uzemnila jsem ho dřív, než stačil tu rýpavou poznámku doříct.

„Tak kde je problém?"

„Budu na tom zápase, ale nebudu v hledišti," objasnila jsem.

„To nechápu."

„Budu dělat Nateovi zdravotníka."

Další dlouhé ticho. Jerry po chvíli začal dávivě kašlat, jakoby se zachrstl vodou nebo čím. Když se uklidnil, vysypal ze sebe přiškrcené „Cože?!!"

„Mám diplom, takže můžu," potvrdila jsem.

„Nikdy jsi to nedělala," nechápal Jerry. „Na tohle má UFC daleko zkušenější lidi."

Povzdechla jsem si. Přesně tenhle argument padl taky, když mě Yoda vzal za rameno a poprvé ten nápad vyřkl. Podle toho, jak jistě a promyšleně ho přednesl, se zdálo, že mu v hlavě zrál už nějakou dobu a o slovo se přihlásil přesně ve chvíli, kdy jsem v šatně začala lamentovat nad Nateovým zraněním. Bylo hluboké a vypadalo nebezpečně. Při zápase se jistě otevře, avšak navíc hrozilo, že by se mohla pokožka roztrhnout daleko více a zápas by byl pozastaven. A to nechtěl nikdo dopustit. Zírala jsem na ně jako na šílence a zpražila je několika nadávkami, ale umlčel mě až Nateův prosebný pohled.

„Já vím, Jerry," souhlasila jsem. „Jenže u jiných zdravotníků by hrozilo, že ten Nateův úraz nahlásí jen co se pod první ranou otevře. Já ne. Budu se tu ránu snažit držet pohromadě a prostě mlčet."

„To je pěkně o držku, Di," řekl Jerry. „Copak jste tam všichni úplně zešíleli?"

„Mám pocit, že v ruce neudržím ani ten telefon, jak moc se klepu, Jerry."

„Okamžitě běž za Natem a řekni mu, ať tě z toho laskavě vynechá. Může se něco stát, Di. Jestli je ta rána tak hrozná, jak říkáš, pak by neměl vůbec zápasit."

Snažila jsem se potlačit vzlyk. Jakoby mi Jerry mluvil přímo z duše. Byla tu však jedna věc, kvůli které jsem na ten plán kývla. „Nemůžu to Nateovi udělat," řekla jsem. „Makal na tom tak dlouho. Kdybys viděl ten jeho pohled-."

„Prostě jsi vyměkla, je mi to úplně jasné," uzemnil mě Jerry. „A jestli z toho bude průšvih, pak si to vyžereš stejně jako oni."

„To jsem se k němu měla obrátit zády? Vykašlat se na něj, když mě nejvíc potřebuje?"

„Jo, přesně to jsi měla udělat." Jerryho tón byl naštvaný. Ještě nikdy jsme se nepohádali a s každým jedovatým tónem, který vyšel z jeho úst, mi naskakovala husí kůže. „Měla jsi je všechny poslat do háje. Já ti povím, co se taky může stát. Může se to celé tak posrat, že nakonec na zápas s Baptistou nenastoupí, a to ho bude teprve zasraně mrzet. Ať pustí Saramosu a soustředí se na souboj s Baptistou. Promluv s ním, Di."

„Zkusím to." Z očí mi tekly slzy, ruce se třásly jako osiky a v krku mi narůstal obří knedlík. Jerry měl pravdu. Co když se to zhorší? Co když ho Saramosa trefí plnou ranou přesně tam, kde dneska Baptista? Co když Natea špatně ošetřím? Co když kvůli mně přijde o zápas?

„Hlavně se drž, zlato," pověděl Jerry. „A kdyby ses na to necítila, tak mi prostě zavolej a já hned dojedu. A Alvareze mám tak maximálně u prdele, tohle si nezasloužíš."