Mistr Yoda se doopravdy jmenoval Charles Kevin, což mi přišlo neuvěřitelně vtipné, když mi to Nate poprvé řekl. Byl to Angličan, musel mít minimálně sto let a Nateovi dělal mámu i trenéra zároveň.

Po tom večeru ve Starbucks jsem s Natem Alvarezem navázala poměrně kamarádský vztah, který měl potenciál se prohloubit, a první, kdo si mě začal proklepávat, byl právě Yoda. Když jsme jednou s Natem u něj doma ve Spanish trail hráli videohry, najednou se tam nachomýtl a začal vyzvídat. Odkud jsem? Čím se živím? Co plánuji do budoucna? Nebylo to vůbec příjemné a než to Nate stačil zastavit, docela mě tím vyděsil. Jinak byl Yoda moc fajn stařík, který rád škrtil svoje studenty. Nate však poznal, že mi jeho výslech leží v žaludku a dal mi prostor. Nebyl jako Yoda, aby vedl tyto ožehavé rozhovory, ale poznala jsem, že o příčině mé náhle zdrženlivosti ví. Akceptoval to a nechal další krok na mě, až se budu cítit připravená. Jinak se dál choval mile, normálně a sem tam mě pozval na jídlo, videohry nebo zaběhat. Ano, kvůli němu jsem začala běhat a milovala jsem, když mi uprostřed pouště zaníceně vysvětloval všechny ty dýchací techniky. Taky jsem se občas s Jerrym ukázala na Akademii a sledovala trénink, což byl případ i dneška.

Jiné dny se tělocvična skládala jen z žíněnek, ale protože se blížilo Nateovo utkání s Gunterem Saramosou, nechal tady Yoda postavit malý ring, kde nyní Nate soustředěně pokrýval ranami svého parťáka. Naštěstí byl ten chlapík omotaný chrániči a tlumiči, jinak by ho museli už dávno vystřídat. „Ještě jednou," křikl na Natea a vzápětí schytal sérii tří ran.

„Zas!" zakřičel a znovu se ozvalo rychlé buch-buch-buch.

A tak to pokračovalo už nějakou chvíli. Poskakovali okolo sebe a pořád dokola trénovali různé série úderů. Věděla jsem, že před tímto tréninkem si Natea podal i Yoda v jitsu a nechápala, kde bere pořád takovou energii. Věděla jsem o něm, že hodně běhá, jezdí na kole a plave, čímž si musel vypěstovat perfektní fyzičku, ale i tak to pro mě bylo neuvěřitelné. Cítila jsem utahaná i za něj, a to jsem se jen dívala.

Únavu však náhle vystřídal prudký příval adrenalinu. Odněkud zezadu se ke mně připlížil Yoda a sedl si vedle na žíněnku do tureckého sedu. Usmál se na mě a pokynul mi hlavou. Jeho gesto jsem zopakovala a čekala, co se bude dít. Nebyl tady Nate, aby mě uchránil před dalším výslechem, a to mě značně znervózňovalo.

„Nathan se mi svěřil, že jste z našeho poslední rozhovoru byla poměrně nesvá," řekl zdvořile. „Mrzí mě, že to na vás tak zapůsobilo. Nic proti vám nemám, nechci jen, aby tomu klukovi někdo ublížil."

„To nemám v úmyslu."

Yoda přikývl. „Ano, to jste mi měla tu čest předvést. Víte, doopravdy dávám všem těm holkám tak dva dny. Vy jste tu s ním už tři týdny a vypadáte jako rozumná osoba."

„Ehm...děkuju." Takže jsem byla schválena nebo co to mělo znamenat?

„S Natem to není lehké, víte?" zadíval se na mě a zkoumal každou reakci.

„Známe se dva měsíce, zatím jsem stihla poznat, že je to velmi milý kluk, který mi to vždycky natře ve Fortnite."

Upřímně se zasmál a zaklonil takovým srandovním způsobem hlavu. Do očí mě uhodily všechny jeho zářivě zlaté zubní korunky. Tyhle věci se lidem musely dávat na zuby tak před dvaceti lety. „Videohry měl rád už když jsem ho poznal. Byla to pro něj tak trochu terapie."

Zůstala jsem zticha, protože se zdálo, že tento jeho proslov bude mít pokračování. Díval se na Natea, který mimochodem pořád vypadal odpočatý a plný energie, a v jeho pohledu se zračily starosti. „Jsou před ním těžké časy," řekl po chvíli, „a on bude potřebovat, abychom při něm stáli, až to přijde. To proto jsem vás tak vyslýchal a omlouvám se za to. Chtěl jsem jen vědět, jestli s vámi bude moct počítat."

„O co jde?"

Yoda se zakolébal jako kvočna na vejcích a složil ruce do klína. Olízl si rty a povzdechl. „Známe se s Nathanem už spoustu let. Jednou ho jeden z jeho přátel dovedl na mou Akademii. Bylo mu dvanáct. Už v ten moment jsem poznal, že to v sobě má."

Přikývla jsem. „Když ho vidím, jak bojuje, připadá mi, že se pro nic jiného ani nenarodil."

Yoda se mírně pousmál. „Myslím, že se špatně chápeme," řekl. „Já nevěřím na talent. Nevěřím, že se někdo mohl narodit pro to, aby se stal bojovníkem. Nathan neměl k bojovým uměním při narození větší předpoklady než vy nebo já. Mohla jste tu teď v ringu místo něj stát vy nebo kdokoliv jiný, na tom nezáleží. Rozhodují okolnosti, píle a trénink."

Nechápala jsem.

„Víte, jednou jsem byl na hokejovém utkání se svým synovcem. Byla to vyšší liga a spoustu těch kluků odtud postupně verbovali do elitních klubů. Dostali jsme katalog se všemi hráči a Joe, můj synovec, mi ukázal jednoho, se kterým chodil do školy. Dokonce spolu navštěvovali hokejový kroužek. Joe říkal, že tehdy se mu ještě vyrovnal, ale už v té době začínal trochu vyčnívat. Sem tam trefil opravdu dobrý gól, ale to se čas od času podařilo i Joeovi. Já jsem hodně přemýšlivý člověk, a tak mi to celý zápas leželo v žaludku."

Visela jsem mu na rtech, jakou pozornost ve mně jeho slova dokázala vyvolat. Mluvil pomalu a rozvážně jako moudrá kniha.

„Studoval jsem ten katalog a všiml si pozoruhodné věci. Pod všemi fotkami a herními údaji byla uvedena také data narození jednotlivých hráčů. Bylo to zvláštní, všichni slavili narozeniny hned v prvních měsících kalendářního roku a tehdy se mi spojily všechny ty zdánlivě nesouvisející dílky do uceleného obrazu. Myslíte, že na začátku roku byla nějaká dobrá konstalace hvězd pro zrod hokejových šampionů? Je to k smíchu, co?"

Mlčela jsem. Dramatickou pauzu, kterou udělal narušovalo jen Nateovo pravidelné bušení do svého parťáka. Povšimla jsem si, že se ten předchozí nechal vystřídat a teď místo něj nastoupil jiný.

„Odpověď je ale daleko více racionální, než byste řekla. Do hokejových oddílů nabírají děti podle ročníku. Joe se narodil koncem prosince roku 1998, takže ho zařadili do skupiny s dětmi narozenými ve stejný rok. Ta hranice je první leden až třicátý první prosinec. Pomyslela byste si, že už obyčejné datum narození může být takto diskriminující?"

„Takže v jednom oddílu mohou zároveň hrát chlapci skoro s dvanácti měsíčním rozdílem," shrnula jsem to.

„Ano," přikývl Yoda a zdálo se, že je potěšen, že dávám pozor. „Obzvlášť u dětí může i několikaměsíční rozdíl znamenat obrovskou propast v tělesném vývoji. Když pak přijde na jejich hru trenér reprezentace, pochopitelně vidí talent v robustnějších, pevnějších a koordinovaných hráčích, což bývají v zásadě ti, co mají výhodu několika kritických měsíců vývoje navíc."

„Nikdy jsem nad tím takhle neuvažovala," přiznala jsem.

Yoda však dál pokračoval. „V té chvíli nastává ten zlom, kdy se začínají věci měnit, doteď jsou mezi těmi dětmi jen malé, téměř žádné rozdíly. V té době ještě Joe celkem zvládá konkurovat svému spolužákovi. Co se ale stane, když tohoto hráče vyberou do kvalifikace? Získá zkušenějšího trenéra, intenzivnější trénink, lepší vybavení, odehraje více zápasů. To znamená pro jeho schopnosti neuvěřitelný nárůst a ve většině případů pak doopravdy je lepší než jeho bývalí spoluhráči, kteří zůstali v nižší lize."

Zůstala jsem zticha a přemýšlela nad tím. Netušila jsem, kam tím míří, ale podle Natea Yoda vždy vysvětloval všechno velkou oklikou. Ačkoliv jsem Joea neznala, cítila jsem se za něj smutně. „Myslíte, že kdyby se váš synovec nenarodil o pár týdnu později v lednu, mohl být teď profesionálním hokejistou?"

Yoda pokrčil rameny. „Možná ano," přiznal. „Možná taky ne. Možná by se zranil, bláznivě zamiloval nebo by ho to prostě přestalo bavit. Pokud bychom však předpokládali, že by u toho vydržel, pravděpodobně by byl jako dítě narozené v lednu oproti svým spoluhráčům silnější a koordinovanější. A pravděpodobně by byl vybrán do juniorské ligy. Nyní pracuje jako manažer v jednom hotelu, má rodinu a děti a vede spokojený život. Hokej však byla a je jeho celoživotní vášeň. Neměl jsem to srdce mu svěřit svou teorii, že jeho ambice byly smeteny silami tak mocnými, že jim nelze vzdorovat, a příliš prchavými, abychom je změnili. To je život."

„To je k zbláznění, pane Kevine," přiznala jsem. „Je mi z toho kvůli Joeovi docela úzko."

Yoda se však usmál. „To nemusí. Našel v životě jiné štěstí."

„Jak to souvisí s Natem?"

„Souvisí," kývl Yoda. „Víte, jak jsem mluvil o tom, že pro mě talent neexistuje? Jen trénink, vytrvalost a okolnosti? Tak tohle byla ukázka okolností. U Nathana také sehrály svou roli, ale ještě víc záleželo na jeho tréninku. Trénoval jsem spoustu dětí a za ty roky přišel na jednu zásadní věc. Není na ní nic složitého. Děti, které chodily do mých hodin byly v bojovém umění lepší než děti, které nechodily vůbec. Pochopitelně, měly přece trénink. Děti, které mimo mé hodiny trénovaly doma, byly lepší než děti, které trénovaly jen u mě. A děti, které trénovaly dřív než nastoupily ke mně, byly ze všech nejlepší."

„To dává smysl," uznala jsem.

„Nikdy nezáleželo na talentu, jen na tom, kdo začal dřív, častěji trénoval a nechyběl mu zápal. Víte, mám takovou teorii, že proto, aby lidi začali být v něčem opravdu dobří, potřebují alespoň deset tisíc intenzivních hodin cvičení. Nevztahuje se to jen na sport. Říkala jste, že uklízíte domy. Za jak dlouho zvládnete uklidit jednu zaneřáděnou vilu?"

Pokrčila jsem rameny. „Asi za čtyři hodiny."

„Za jak dlouho jste ji zvládla uklidit první den v práci?"

Zasmála jsem se při vzpomínce na všechny ty patálie, které mé začátky provázely. „Skoro celý den."

„Tak vidíte," pokýval hlavou. „Všechno potřebuje cvik. Stejné je to ve sportu."

Cítila jsem, že se mi dostává pod kůži jako Nate.

„Když ke mně přišel Nathan poprvé a začal s tréninkem, poznal jsem, že je na něm něco neuvěřitelného. Nevěděl přesně, co za chvaty dělá, ale dělal je. Já jsem ho jen naučil je pojmenovat a kombinovat. S technikou, kterou ostatní cvičili roky, ke mně už dávno přišel. Zprvu jsem si byl jist, že ten kluk je jedinečný, že má talent, že je to zázračné dítě, které se rodí jednou za sto let a podobné nesmysly. Pravda byla taková, že už v té době měl za sebou Nathan svých deset tisíc hodin. Vyzvídal jsem od jeho kamarádů, kterou akademii navštěvoval před tím, ale jen krčili rameny, že žádnou. Byl to obyčejný kluk, z chudších poměrů, kterého jsem často vídal v ulicích na kole s kamarády. Kde teda získal takovou neuvěřitelnou dovednost v bojových uměních?"

Napjatě jsem čekala, až mi to dopoví, ale on mlčel. Pohlédl na mě se šibalským úsměvem a zavrtěl hlavou. „Odpověď můžete dostat jen od něj. Je to Nathanova záležitost. Souvisí s tím i to, co se bude dít v dalších měsících. Zítra totiž něco vedení UFC oznámí na tiskovce."

„Co oznámí?"

„Že Jorge Batista vyzval Nathana na souboj," pověděl Yoda. „Dalo se to čekat, všechno k tomu směřovalo. Jenže je to od začátku úplně jiná hra, než na jakou jsme zvyklí. Ta bitva se neodehraje jen v oktagonu. Vlastně už se nárazově odehrává mimo něj. Byla jste na tom večírku, zažila jste to."

„Ten idiot se ho snažil jen vyprovokovat."

„Přesně tak," pokýval hlavou Yoda. „A povedlo se mu to. Dostal se Nathanovi pod kůži."

Pohrdavě jsem si odfrkla. „Nate ho přece může odmítnout."

Yoda přikývl. „Ano, to by mohl, ale zklamal by tím spoustu fanoušků a pravděpodobně by ho to stálo kariéru. V tomto sportu nemůžete ukázat slabost. Ne pokud je váš oponent jediný, kdo stojí v cestě za titulem šampiona. Dřív nebo později by tento zápas vedení UFC stejně odkývlo i přes Nathanovo odmítnutí."

Sledovala jsem Natea, jak neúnavně trénuje, a pocítila náhlý smutek. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by takhle dřel každý den. Zasloužil si všechny tituly a úctu světa.

„Blíží se opravdu těžké časy a Nathan okolo sebe bude potřebovat lidi, kteří ho nezklamou. Je možné, že se Batista v rámci své kampaně proti Nathanovi pokusí do všeho zaplést i vás. Myslíte, že to zvládnete? Budete při nás stát přes všechny novinové články, které o vás vyjdou?"

Polkla jsem knedlík v krku a překvapeně zamrkala. Yodova slova ve mně rezonovala jako ta nejsilnější ozvěna.

„Připadáte mi sympatická," pověděl posléze. Spíš mi to připadalo, jako by mě chtěl něčím rychle uchlácholit, než se tu sesypu. „Tohle je však opravdu špatná doba na lásku. Buď vyhoří a oba vás zraní, což si Nathan nemůže dovolit, nebo povstane z popela v podobě toho nejsilnějšího pouta."

Uvažovala jsem, jestli tak poeticky mluví naschvál, nebo to u něj je naprosto normální. „Chcete říct, že jste proti tomu, abychom se dál s Natem scházeli."

Pokrčil rameny. „To není pravda. Jen chci vědět, že to s ním myslíte vážně. A že to on myslí vážně s vámi. Jinak je tohle celé odsouzeno k obrovské bolesti."

„Nechápu, co by mohl ten idiot Nateovi provést. Nakonec stejně záleží jen na zápase. Baptista ho na tiskovkách může urážet, jak chce, a já vím, že Nate se nenechá. A co o mě novinám může říct špatného? Že jsem coura? Uklízečka? Zlatokopka? Je mi to jedno, pane Kevine."

Usmál se a já se přistihla, že frustrovaně rozhazuju rukama. Ačkoliv jsem se držela zkrátka, byla jsem si jistá, že jsem do Natea blázen. Nedokázala bych odejít a už se nevrátit. Cítila jsem se ním úplná a celistvá jako nikdy dřív. Jako by se mi najednou chtělo žít. Do té doby jsem jen od rána do večera uklízela domy a běhala po nemocnici. Nyní se všechno rozzářilo, všechno bylo skvělé a nádherné. Nechtěla jsem o nic z toho přijít jen kvůli tomu, že mi nějaký stařík nevěřil.

„Nathan, ačkoliv to na obrazovkách zrovna nevypadá, je opravdu velmi vyrovnaný a klidný člověk. I on však má své meze."

„Jaké meze?"

„Svých prvních deset tisíc hodin tréninku," pověděl pokojně. „Já o nich vím a ví o nich bohužel také Jorge Batista."

Chtělo se mi říct něco sprostého. Vytáčelo mě do ruda, jak ten chlap mluvil v hádankách jako nějaká pitomá kniha pro věštkyně nebo co. „Chcete říct, že Baptista znal Natea už dřív."

Yoda přikývl. „Každý máme své zranitelné místo. I Nathan jedno má a já nechci, abyste vy byla tím druhým."

„Co tedy po mě vlastně chcete?"

Nate zrovna zasypal svého parťáka poslední sérií úderů a řekl: „Seru na to." Na holé hrudi se mu leskl pot a ve tvářích šla po těch dlouhých hodinách znát únava. Yoda vstal ze svého tureckého sedu a na svůj věk byl opravdu mrštný jako ryba. Kývl na Natea, který na něj mhouřil podezíravě oči, jakmile zpozoroval, že se mnou mluvil.

„Dobrá, dneska skončíme," souhlasil Yoda a podal Nateovi láhev s vodou. Pak se obrátil zpátky ke mně. „Přemýšlejte o tom."