Bolelo mě celé tělo. Přestože se celý incident na večírku ve Spanish Trail odehrál o víkendu a dnes byla sobota dalšího týdne, stále jsem cítila natažený sval z té rány, co jsem ubalila Baptistovi. Když se k tomu přidalo dnešní uklízení celého domu nějakého veleváženého úřady, byla jsem zralá tak akorát do postele. A protože mi Jerry za tu záchranu před rozzuřeným profesionálním zápasníkem hodně dlužil, přijala jsem jeho nabídku odvozu domů. Pracovala jsem dnes poblíž Akademie, kde sebou nechal mlátit o zem několikrát do týdne, a dohodli jsme se, že ho počkám na parkovišti. Předala jsem klíče od vily její správkyni, což byla v podstatě novodobá služebná, ať už to nazývali jakkoliv jinak, a vydala se ulicí podobných velkých haciend směrem k tělocvičně.

Incident, který se stal na tom večírku, obletěl okamžitě všechna média a nejhorší bylo, že kvůli nahrávce, kterou pořídil nějaký idiot v té tlačenici, jsem v tom lítala taky. Naštěstí bylo video rozmazané a téměř nepoužitelné. Taky mě tam nikdo neznal a jediní, kdo mě mohli identifikovat byli Jerry a Nathan Alvarez. Zatím se zdálo, že to ani jeden z nich neudělal, protože mi žádné předvolání před soud nepřišlo. To však nemírnilo mou paranoiu. Začala jsem raději chodit ve slunečních brýlích a šaty po mámě, které jsem měla na večírku, ležely ukryté pod postelí. Zkrátka pro jistotu.

Smrděla jsem jako leštič na okna a přípravek na dezinfekci povrchů. Kdybych alespoň trochu tušila, co mě ten večer ještě čeká, asi bych se převlékla. Možná bych si z batohu vytáhla i rozprašovač a gumové rukavice, ale nejsem zatracená vědma, abych předvídala budoucnost.

Když jsem došla až na parkoviště, kde jsem měla na Jerryho čekat až skončí, málem mě trefil šlak. Zaprvé proto, že před Akademií stálo jen pár aut a já dostala strach, že jdu pozdě a on na mě musel čekat, a zadruhé proto, protože ten idiot nezhasnul světla svojí Toyoty. Svítil tam jako na rockovém koncertě a žádný z těch pitomečků, co právě vycházeli z hlavního vchodu se neobtěžoval mu o tom říct. Některé kluky jsem poznávala z večírku, takže mi bylo jasné, že večerní lekce už dávno skončily. Všichni si mě podivně prohlíželi, jak tam tak stojím a škubu za otvírání Jerryho auta. Bylo však zamčené. Alespoň na to nezapomněl, jinak by byla potencionálně vybitá baterie ze světel jeho nejmenší problém.

Začala jsem neklidně přešlapovat, když ze dveří vyšla poslední skupinka a zmizela v ulici. Kde k sakru je? Ačkoliv jsem původně neměla v plánu do Akademie vůbec vkročit, nakonec jsem se odhodlala a vydala se dovnitř. Za prosklenou recepcí nikdo neseděl, jen ze šatny se ozývaly zvuky podobné tomu, jako když někdo práší koberec. Rozhlédla jsem se okolo, jestli doopravdy nespatřím živou duši a po špičkách se vydala do šaten. K mému překvapení zely prázdnotou. Všechny plechové skříňky opuštěné až na jednu. Jerry mi mnohokrát vyprávěl, že si je nikdo nezamyká, protože tady se prostě nekrade a hotovo, takže jsem v poklidu tu jednu zavřenou otevřela a spatřila jeho batoh a oblečení. V té chvíli už ve mně doutnal vztek a já se vydala dál do útrob tělocvičny, odkud jsem slyšela to kobercové dunění. Procházela jsem dlouhými uličkami skříněk a jednou potemnělou chodbou, až jsem se ocitla v obrovském osvětleném sále plném žíněnek. Byly natlučené okolo zdí i oken a v celém prostoru snad neexistovala možnost se jakkoliv zranit. Když jsem vstoupila na podlahu, cítila jsem jako by veškerou mou chůzi přímo pohltila. Bylo to tím, a to mi taky všechno vyslepičil Jerry, že se podlaha skládala nejprve z pneumatik, na kterých byla natlučená překližka a na nich pak přímo žíněnka. S člověkem tu tak mohli mlátit o duši, ale nijak zvlášť ho trvale nepoškodit.

Uprostřed celého toho prostoru se ve spletenci nohou a rukou spolu prali Jerry a Nathan Alvarez. Spíš než rovnocenný zápas šlo o sparing, kdy Jerry právě dostával lekci toho, jaké to je na vlastní kůži zažít opravdové škrcení. Nate mu ležel břichem na zádech s jednou paží obemknutou okolo jeho krku. Pěst škrtící ruky byla sevřena v lokti druhé paže, tudíž neměl Jerry sebemenší šanci se z tak pevného sevření vykroutit.

Oba byli tak zabraní do boje, že si ani nevšimli, když jsem k nim přistoupila. Jerry byl rudý jako rajče a vypadal, že bojuje o každý nádech, zatímco Nate soustředěně mhouřil oči a pravidelně oddechoval. Na sobě měli čistě bílá kimona, a zatímco to Nateovo zdobil černý pásek, Jerry se mohl pyšnit bílým. Znamenalo to asi to, že Nate je zatraceně hodně dobrý a Jerry naopak úplná bábovka.

Všimli si mě v momentě, kdy Jerry Nateovi poklepal prsty o paži, čímž dal jasně najevo, že se vzdává. Nate povolil sevření a pomohl mu na nohy. Oba měli od souboje rozvázaný vršek kimona, takže jsem si na okamžik mohla prohlédnout Nateův hrudník. Když se na mě podíval, okamžitě jsem uhnula pohledem. No a co. Byl to prostě jen takový ženský instinkt, který nic neznamenal.

„Svítí ti světla, ty debile," řekla jsem bez jakýchkoliv okolků Jerrymu. Ten na mě však hleděl jako přihlouplé tele.

„Co?"

„Světla," zopakovala jsem. „Na autě!"

Jeho doposud velice pestrý obličej náhle přišel o všechnu svoji barvu. Přestože se ještě před chvílí zdálo, že padne vyčerpáním po tom, co ho Nate skřípl pod krkem, překvapilo mě, jak rychle se dal dohromady a vyletěl z tělocvičny jako namydlený blesk.

Dlouhou chvíli jsem se za ním otáčela, dokud jeho dusot v chodbě zcela neutichl. V hlavě mi blikaly veškeré alarmy, až jsem měla pocit, že to se mnou praští hned na místě. Byla jsem sama v tělocvičně s Nathanem Alvarezem, který měl rozepnuté kimono. Amen.

Abych však uvedla věci na pravou míru. Nebyl mi lhostejný. Nemohl být lhostejný žádné ženské, která byla na chlapy. Ale to není totéž jako být zamilovaná. Ne, rozhodně jsem do toho muže zamilovaná nebyla, v tu dobu jsem ani nevěděla, jak to vlastně vůbec vypadá. Byla jsem zkrátka jen očarována jeho vnějšími přednostmi. Ano, tak to bylo. Stejný pocit jsem mívala, když nějaký papparazzí vyfotil Chrise Hemswortha na pláži. A protože by bylo pěkně trapné dát Nathanovi najevo, co si myslím (my ženské už jsme holt takové), raději jsem předstírala jako by se nechumelilo.

„Jsem rád, že se ti na tom večírku nic nestalo," řekl po chvíli a když jsem na něj pohlédla, zrovna si zavazoval kimono. Docela mě to zamrzelo, ale přirozeně jsem to nedala najevo.

Pokrčila jsem rameny a obkroužila pohledem celou místnost. Hmm, zajímavé žíněnky, opravdu. „Zmizeli jsme dřív, než šlo do tuhého."

„Jerry říkal, že sis kvůli Baptistovi rozbila foťák."

Aha, takže už to byl kámoš Jerry. Doposud ani nevěděl, jak se jmenuje a že vůbec existuje a teď tady spolu pořádali soukromé tréninky. Velice nepříjemně jsem se zašklebila. „Takže už se znáte."

Přikývl a nic víc neřekl. Mně se naopak v hlavě začaly splétat nitky. Bylo mi jasné, že někdo jako Nate by neztrácel čas s někým jako Jerry. Bylo to bolestné ale upřímné. Od té doby, co jsem uklízela domy všech těch boháčů a hvězd jsem si všimla určitého poznatku v jejich chování. Ať už se tvářili sebevíc mile a upřímně, doopravdy měl každý jejich čin nějaký očekáváný výsledek. Nebyla to špatná vlastnost, ale vlastnost, která jim umožňovala přežít ve světě, ve kterém se pohybovali. Tihle lidé se museli bít o všechno, co nám přišlo naprosto běžné. Soukromí, rodina, kariéra i milostné vztahy. Být známou zpěvačkou, modelkou, hercem nebo třeba i zápasníkem nebylo jen tak. Lidi si často tyto profese dost idealizovali, podle mě čistě proto, aby mohli závidět, to měli moc rádi.

„Promiň, ale na kurzu bývá dalších padesát daleko lepších sparing partnerů než je Jerry," pověděla jsem upřímně, což ho pobavilo. „Takže o co jde?"

„Jde o to, že se ten kluk kvůli mně vrhl na Baptistu," řekl.

Dlouze jsem si ho prohlížela. „U vás rváčů bych takovou vděčnost zrovna dvakrát nečekala."

Zacukal rameny a nakrčil rty. Dělával to často a stačila jsem si toho všimnout hned při druhém setkání. Nepronesl žádný vtípek k mé poznámce, přestože si o to situace říkala. Mě samotnou napadlo hned několik odpovědí, které spadaly do kategorie urážlivě vtipné, a které bych pravděpodobně použila, kdybych byla na jeho místě. Jenže Nate byl trochu jiný. Skoro jako by nechtěl zbytečně vyvolávat konflikty a provokovat. To rozhodně bylo u člověka jako on nezvyklé. Skoro mi připadalo, jako by Nate na večírku a Nate z tělocvičny byli dva naprosto rozdílní lidé. Zatímco na večírku ho dokázala do varu dostat stupidní poznámka z úst nějakého emočně nevyzrálého idiota, tady nad mým lehkým rýpnutím jen pokrčil rameny a usmál se. Nebo myslím, že to byl úsměv. Doufám.

„Jaký model foťáku to byl?" vrátil se plynule zpět k původnímu tématu. Nemusela jsem být bůhvíjaký génius, aby mi nedošlo, o co mu jde.

„Nepotřebuju, abys mi kupoval nový," ohradila jsem se. Docela mě vytáčela skutečnost, že takhle hodlá rozhazovat peníze pro lidi, které nezná. Nesnášela jsem přehnanou štědrost, protože většina z ní nikdy nebyla myšlena upřímně. Chtěl se tady naparovat, jak je bohatý? Tohle totiž boháči dělali. Dávali mi velká dýška za hezky umytou vanu a podobné pitomosti čistě proto, aby mi ukázali, že na to mají. Možná si toho zvyku ani nebyli vědomi, někteří dokonce opravdu věřili tomu, že to dělají čistě z dobrosrdečnosti. Houby! Doopravdy dychtili po mé vděčném, překvapeném a zbožném výrazu. Milovali ten pocit moci. A já zase milovala ty peníze navíc, co mi dali, takže jsem si za tu dobu dokázala nacvičit opravdu parádní divadýlko, které jim dělalo dobře na jejich ego. A Nathan Alvarez byl přesně ten podobný případ. Proč to dělal? Nikdo od něj nic na oplátku nečekal, to musel vědět. Mohl Jerryho dál ignorovat jako to dělal doposud. Co by mohl mít z toho, že mu splní životní sen a zatrénuje si s ním a mně koupí náhradu za zničený foťák? To teď nemá nic lepšího na práci než aby obcházel všechny lidi z večírku a páchal dobro? Zmiňuju to proto, protože někteří dopadli daleko hůř než my dva s Jerrym. Mhouřila jsem na něj oči jako kočka pozorující svou kořist a snažila se odhadnout, co má za lubem Bylo to to jeho zatracené ego. Nic víc. Pravděpodobně očekával, že teď začnu brečet štěstím a podobné nesmysly, ale to se spletl. Ucítila jsem v sobě znovu svou jižanskou tvrdohlavost a věděla, že tohle mu jen tak nedaruju.

„No tak, pro mě to nic není," snažil se použít ukecávací metodu, ale jen mě usvědčoval v tom, co jsem si myslela. „Jerry říkal, že o víkendech pracuješ pro úklidovou agenturu a já vím, jak tam s lidma zacházejí."

Usmála jsem se. Velice, velice jedovatě, aby věděl, že to pěkně posral. „Jo tak vy jste si s Jerrym o mně i povídali. To je hezké. Připadáš si teď něco víc než já? Dělá ti to dobře? Mělo by."

„Co je to za blbost? Jen se snažím-."

Uprostřed věty ho zastavil můj vztyčený prostředník, který mu mířil do obličeje až do doby, než jsem zmizela v chodbě do šaten. Jak jsem se potom tak řítila šatnami ven z tělocvičny s vědomím, že jsem ho tam nechala stát jako opařeného, zvedlo to trochu ego mně. Připadala jsem si jako královna pomsty a vůbec mi toho sráče tam vevnitř nebylo líto. Sledovala jsem s Jerrym spoustu jeho zápasů a věděla, jak se chlapi jako oni chovají k ostatním. Dokázali v návalu egocentrismu z vyhraného zápasu poslat k šípku celý tým novinářů, kteří jen dělali svou práci a kladli otázky, na které se jim zrovna nechtělo dopovídat. Vím, jak okatě hleděli do výstřihu moderátorkám a jak nestydatě plácali po zadku holky z ringu, co tam dělaly křoví a nosily ty přiblblé cedule s číslem příslušného kola. Viděla jsem jak občas neuměli respektovat autority rozhodčích a jak se dokázali vrhnout do davu proti bezbranným fanouškům, kteří vykřikli něco, co neměli.

Vyletěla jsem na parkoviště jako raketová střela a rovnou zamířila k Jerrymu, který seděl za volantem svého auta a zrovna se chystal otočit klíčkem. V tom kimonu a se zpoceným obličejem vypadal opravdu unikátně. Automaticky jsem si to namířila na sedadlo spolujezdce v přesvědčení, že odtud okamžitě zmizíme, než se Nathan Alvarez vzpamatuje a přijde mi rozbít hubu. Když však Jerry otočil klíčkem v zapalování, ozval se jen skomírající lomoz motoru pod kapotou a hned na to dlouhé, tíživé ticho. „Baterka je v tahu. To asi kvůli těm světlům."

Mlčela jsem a on přesně věděl, že mlčím, protože kdybych jednou otevřela pusu, vyšly by z ní věci, ze kterých by se jen tak nevzpamatoval. Ještě několikrát se pokusil nastartovat ale marně. A já seděla na sedadle spolujezdce a zírala na sál tělocvičny, kde mezitím někdo zhasnul světla a podle všeho se odebral do šaten. A pravděpodobně se po studené sprše objeví přesně na tomto parkovišti a uvidí nás a já na to nebyla připravená. Ztropila jsem tam vevnitř okázalý dramatický odchod a přesně tahle situace ze mě v kontextu s nynějšími událostmi udělá totálního idiota. Hodila jsem batoh na zadní sedadlo, vylezla ven z auta a otevřela kapotu. Jerry vylezl jako spráskaný pes za mnou. Moc dobře věděl, že zítra brzy vstávám a nemůžu si dovolit tady dlouho uvíznout. Taky podle všeho z mého chování poznal, že vevnitř neproběhlo něco podle představ, a tak radši mlčel a nechal mě převzít iniciativu.

Naštěstí jsem byla chudá Karolíňanka, jejíž táta vlastnil starého rezavého pick-upa ještě z dob studené války. Tyto auta po chladných ránech pravidelně nestartovaly a pokud jsem se chtěla dostavit do školy, musela jsem tátovi pomoct je probrat k životu. Většinou tkvěl problém ve slabé autobaterii. Na to bylo potřeba dalšího auta s plně funkční baterkou.

„Zkus prosím tě sehnat někoho, kdo by nám to pomohl nastartovat," řekla jsem tím nejklidnějším tónem, jaký jsem v té chvíli svedla. A než se Jerry stačil rozběhnout za svým novým kámošem Natem, ukázala jsem k hlavní silnici s projíždějícími auty. Pochopil to.

S ledovým výrazem jsem zamířila k jeho kufru, ale před otevřením mě zastavil Jerryho výraz. Přiblble se usmíval, jako by přesně věděl, co bude následovat a nikomu z nás se to nebude líbit. „Co je?" zeptala jsem se.

„Nemám s sebou startovací kábly," přiznal. „Promiň."

Krev mi ztuhla v žilách. Cítila jsem, jak se mnou dme vztek. Chtěla jsem po něm skočit a rozsápat ho na kusy i s tím jeho pitomým úsměvem. Chtělo se mi na něj řvát tak, jak to dokáže jen pravá Jižanka. To, co mě v tom zastavilo, byla mohutná postava, která se sportovní taškou přes rameno zrovna vyšla z tělocvičny a jako by se předtím nic nestalo, s lítostivým výrazem se vydala k nám.

Nate si mě vůbec nevšímal, jen podmračeně hleděl na auto s otevřenou kapotou a poměrně nervózního Jerryho. Přemýšlela jsem, jestli se ten chlap vůbec koupal. Asi ne. Pravděpodobně na sebe naházel oblečení, co nejrychleji to šlo, a spěchal mi to sem dát pěkně sežrat.

„Nestartuje?" zeptal se Jerryho.

Jerry zavrtěl hlavou.

Nate hleděl na naše auto, dokonce na malou chvíli nechal spočinout svůj pohled i na mě. Bylo zvláštní, že se ani jednou nezašklebil. Věděl dobře, že by mi to teď patřilo. Dokonce bych se ani nedivila nějaké rýpavé poznámce. Bylo zvláštní, jak vyrovnaně působil.

„Svezu vás," řekl jako by o nic nešlo, ale mě v tu chvíli vyskočil tlak jako by do mě píchli koňskou dávku adrenalinu.

„To by bylo fajn," řekl Jerry.

Cože??!!!!

Zírala jsem na ně, jako bych byla poslední příčetný člověk na zemi. Znovu a znovu jsem si v hlavě přehrávala Jerryho nenucený tón a nedokázala uvěřit vlastním uším. Něco tady nehrálo.

„Díky, Nate."

Předvedli takové to typicky chlapské gesto, něco mezi plácnutím a podáním ruky. Jerry se za mnou ohlédl a v jeho obličeji jsem viděla otázku, na kterou jsem nebyla připravená. Cítila jsem se pěkně zrazená. Z nějakého důvodu jsem si vzpomněla na tátu, když mi v dětství domlouval, že když budu zlá na ostatní děti, vrátí se mi to. A nyní jsem skoro na vlastní uši slyšela, jak mé ego sténá a cuká sebou ve smrtících křečích.

„Diano?" probudil mě až Jerryho hlas. Vzhlédla jsem od kufru, kde jsem na chvíli schovala svůj pohled a zjistila, že mě oba pozorují.

Jerry, který stál otočený ke mně se nadšeně zubil a pohledem mě vybízel, ať kývnu, protože kdo má to štěstí, aby se mohl projet v autě s Nathanem Alvarezem? Jerryho sny mi však v tu chvíli byly ukradené. Pohlédla jsem na Natea a čekala cokoliv. Předpokládala jsem, že mi ten prostředník a moje chování dá pěkně sežrat, že se bude šklebit, smát nebo dokonce prohodí něco, čím mé důstojnosti uštědří poslední ránu. To bych totiž udělala já, kdyby se on zachoval hnusně ke mně. Nenechala bych na něm nit suchou. Proto mě šokovalo, když té šance nevyužil a prostě se mile usmál. Přesně v tu chvíli mě vyškolil víc než kdokoliv za celý můj život. Všechny tátovy proslovy o chování a napomenutí učitelek byly nic oproti lekci, kterou mi uštědřil tenhle muž. Najednou jsem začínala hluboce pochybovat o tom, zda právě teď doopravdy stojím před Natem Alvarezem, kterého svět znal jako přidrzlého zápasníka s pěkně prořízlou pusou. Nějak mi všechny ty večírky plné alkoholu a prostitutek neseděly k muži, který přede mnou nyní stál. Nedokázala jsem k němu napasovat ani veškeré rvačky mimo oktagon, rozbitá auta a průšvihy takového rázu jako minulý týden ve Spanish Trail.

„Jen si vezmu věci," řekla jsem a se sklopeným pohledem se vydala pro batoh. Cítila jsem se zvláštně. Jako malá hloupá holka, co právě dostala políček sama od sebe. Přesně to byl Nate. Nechával soupeře pocítit prohru jejich vlastníma rukama. Mohl mě pokořit jedním hloupým vtipem na to, jak se situace dokázala náhle proměnit v jeho prospěch, mohl mi ukázat vztyčený prostředník a odkráčet, mohl o tom říct Jerrymu a spoustu dalších věcí, ale neudělal to. Kdyby to udělal, jen by tím podnítil můj vztek a křivdu, s jakou jsem ho odhadla. Tenhle muž se rozhodně netoužil před nikým povyšovat. On už dávno vysoko byl.

Jerry zamknul své auto a nechali jsme se Natem dovést až do soukromých garáží tělocvičny. Ani trochu mě nepřekvapilo, když nás dovedl až k největšímu autu, k obřímu Land Roveru Discovery v černé barvě. I když možná maličko překvapená jsem byla z toho, že to není Porsche, Lamborghini nebo jiná ukrutně drahá hračka. Land Rover sice jistě drahý musel být, tak drahý, že bych možná rok nemusela vůbec pracovat, kdybych žila za jeho cenu, ale přece jen to bylo na osobnost jakou byl v zápasnickém světě Nathan stále příliš obyčejné auto. Nějakým svým způsobem mi ale k nově objevené Nateově povaze sedělo. Cítila jsem se v něm pohodlně a vůbec ne nepatřičně.

Nate mi otevřel dveře spolujezdce, abych mohla nastoupit. Tehdy nastal jediný moment, kdy z toho všeho vyjít trochu s úctou. Zpříma jsem mu pohlédla do očí a řekla: „Díky."

Pokýval hlavou jakože o nic nejde a zavřel za mnou dveře. A zatímco se za mnou na sedačky soukal Jerry, sledovala jsem Natea, jak obchází svoje auto, háže do kufru sportovní tašku a vrací se zpět k místu řidiče. Když usedl za volant, auto se pod jeho vahou mírně zhouplo a zapérovalo. Ve zpětném zrcátku jsem dokázala zachytit jen Jerryho nadšený výraz, který hltal každý Nateův pohyb. Dokázala jsem si představit, že i ze samotné drobnosti, jak se pod Nathanem Alvarezem zhouplo auto, udělá Jerry parádní historku. Chtěla jsem se nad tou představou zasmát, ale v tu chvíli se k nám Nate otočil a zeptal se na adresy. Ta moje byla pochopitelně dál, skoro na okraji Vegas. Jen to potvrzovalo Nathanovo prohlášení o tom, jak se úklidové agentury chovají ke svým zaměstnancům. I tak jsem mu svou adresu bez okolků prozradila. Každý si na živobytí vydělával jinak, někdo od rána do večera drhnul podlahy a někdo rozdával pěsti. A rozdávání pěstí holt vydělávalo líp. Neměla jsem se za co stydět. Dodnes si však myslím, že i samotnému Nateovi bylo moje povolání a bydlení úplně ukradené. Protože Nateovi bylo ukradených spoustu zbytečných věcí.

Jízda to byla vskutku zvláštní. Ale to jen pro mě. Vlastně to probíhalo tak, že Jerry nadšeně popisoval všechny možné a nemožné chvaty, které se naučil, a Nate mu na to s úsměvem přikyvoval a povzbuzoval ho, že z něj s takovými zkušenostmi brzo bude blue belt – tedy že dostane pásek, který znamenal víc zkušeností. Dokonce dovolil Jerrymu si s ním vyfotit selfie v autě, což mi přišlo sice neskutečně uhozené, ale raději jsem mlčela. Za dnešek s ním musel mít Jerry fotek plné album, o to bych se vsadila s kýmkoliv.

Dlouhé ticho nastalo v momentě, kdy Jerry vystoupil z auta a zamával na nás z chodníku před svým domem. Nate zadal do navigace mou adresu, a to ticho začínalo být nesnesitelné. Věděla jsem taky, že pokud ho má někdo prolomit, musím to být já.

„Omlouvám se za ten prostředník," řekla jsem po dlouhém rozmýšlení. Stáli jsem zrovna na červenou, takže na mě pohlédl.

„V pohodě," pověděl. „Jestli jsem tě něčím urazil, pak to byla moje chyba."

„Není to tvoje chyba," ujistila jsem ho. „Jen pracuju už dost dlouho pro bohaté lidi a nesnáším, když mě začnou obdarovávat. Ten foťák už byl stejně starý. Navíc jsi mě nenutil, abych s ním někoho praštila. To je jedno, necháme to být."

„Nejsi zvyklá dostávat věci zadarmo," přikývl. „Znám to. Vlastně to taky nenávidím. Vůbec nevím, proč jsem ti to nabídl. Omlouvám se."

„Nemusíš si sypat popel na hlavu, abych se cítila líp," namítla jsem.

Na odpověď jsem si musela počkat, než se rozjel a zařadil do pruhu. Teprve pak řekl: „Nesypu si popel na hlavu. Nic není zadarmo, dokonce i to, co se zadarmo zdá, zadarmo není."

Zasmála jsem se. „Takže ani tenhle odvoz není zdánlivě zadarmo?"

Čekala jsem, že se začne smát nebo že to vyvrátí. Místo toho znervózněl a loupl po mně pohledem, jak se tvářím. „Vlastně není."

Docela mě to vyděsilo. V hlavě se mi okamžitě začaly přehrávat scénáře, jak mě někde předá policii za napadení Baptisty. Nebo že mě doveze Baptistovi přímo před dům. Že mě někde v temné uličce znásilní, i když mohl mít spoustu hezčích holek a dobrovolně. Než jsem však stačila začít opravdu panikařit, odbočil z cesty na parkoviště před Starbucksem a zhasnul motor. „Chtěl jsem tě pozvat na kafe."

Schovala jsem obličej do roztřesených dlaní a povzdechla si. „Panebože." Asi mu nedošlo, jak to celé muselo zprvu vypadat.

„Samozřejmě nemusíš jít, můžu tě odvézt hned domů."

V tu chvíli mě prostě dostal. Spustila jsem ruce z obličeje a prohlédla si ho. Vypadal dost zmateně. Teď už ho nešlo přirovnávat k fotce Chrise Hemswortha na pláži. Fotka by se mi nikdy nedostala takhle pod kůži jako to zvládl právě Nathan během necelé hodiny potom, co jsem ho ukázkově poslala do háje a odešla. Přesto všechno jsem se zůstávala nohama na zemi. Co by po mně mohl chtít? Určitě to souviselo s Baptistou a tou rvačkou a rozbitým foťákem. Sám uznal, že taky nevěří na slovo zadarmo. Možná mi ho chtěl koupit, abych ho nepráskla, že na tom večírku byl taky. Na videu totiž nešel poznat, proto záleželo jen na svědcích.

„Tak dobře," souhlasila jsem nakonec, ať už po mně bude chtít cokoliv.

A tak jsem alespoň na chvíli mohla zdvihnout bradu nahoru a nakráčet do Starbucks vedle Nathana Alvareze a tvářit se, že mi patří svět. Byl to neuvěřitelný pocit, cítit těsně za zády jeho pevné kroky a vědět, že je hned za mnou a hlavně, že je tu SE mnou. Zdvořile jsem pozdravila prodavačky, které nás nespouštěly z očí, a nepochybně mi záviděly, že jsem mu vůbec stála za pozornost.

Objednali jsme si obyčejné latte a usadili se do rohu místnosti. Seděli jsme naproti sobě u malinkatého stolu a já si nyní mohla detailně prohlížet jeho obličej. Pod zářivkami u stropu šly nyní jasně vidět všechny malé jizvičky z kdysi zahojených ran. Tenký šrám se mu dokonce táhnul i přes obočí a nechával za sebou lysý pruh. Spolu s hrubými dlaněmi, kterými držel ten zpropadený kelímek, mě dováděl k šílenství. To, co mě však dostávalo do kolen ze všeho nejvíc, bylo jeho chování. Nikdy bych do někoho jako je on neřekla, že může být rozumný a skromný. Byl to prostě normální kluk s klidnou povahou. Ta postava už byla jen poslední kapka, abych mu propadla úplně. Jediná věc, která mi bránila se před ním roztopit jako zmrzlina na slunci, byl můj chladný rozum, který věděl, že on to samé ke mně necítí. Něco ode mě chtěl a já ještě nevěděla co.

Nejprve se dlouze napil z kelímku, převaloval kávu na jazyku a pak řekl: „Vlastně latte nesnáším."

„Já kafe nepiju vůbec," přiznala jsem se.

Začal se tiše smát, abychom zbytečně nepřilákali pozornost servírek a hostů, přestože k nám už i tak vysílali zvědavé pohledy. Oba jsme byli stejní lháři a bylo to zatraceně k popukání.

„Vážně mě mrzí ta tělocvična," uhodila jsem po chvíli na vážnější notu. Stále mi po tom všem připadalo, že jsem se dostatečně neomluvila. Tak silně uměl na člověka zapůsobit. Zdálo se ale, že si nic z toho sám úplně neuvědomoval, protože nad tím zavrtěl hlavou, jako že se k tomu nehodlá už vracet.

„Aspoň máme jasno v tom, že spolu musíme jednat na rovinu," řekl.

Přikývla jsem. „Dobře. Tak tedy...co ode mě vlastně chceš?"

Přestože právě prohlásil něco o jednání na rovinu, na mou přímou otázku se zatvářil dost překvapeně. „Chtěl jsem od tebe jedno kafe," řekl. „To, že ho nepiješ je věc druhá, a to bych asi měl někdy napravit."

NĚKDY. NAPRAVIT.

Ta slova mi rezonovala v hlavě a moje nové já, které totálně na Nathanovi ulítlo, se zatetelilo blahem. Pak tu ale bylo moje racionální já, podezřívavé a opatrné. „To nebude nutné," odpověděla jsem. A protože jsem dostala strach, že bych při dalším jeho nechtěném komplimentu mohla zčervenat, rozhodla jsem se jít přímo k věci. „Podívej, jestli nechceš, abych svědčila, žes byl na tom večírku, tak to mě vůbec nikdy nenapadlo. Nemusíš mít strach. Jerry taky nic neřekne. Oba budeme mlčet jako hroby."

„To je od tebe milé," přikývl a zamračil se. „Kvůli tomu tady ale nejsme."

„Chtějí mě předvolat?"

Zavrtěl hlavou. Cítila jsem, jak si mě prohlíží. Mátl mě ten podivný úsměv na jeho rtech. Připadala jsem si tak malinká a bezradná, jak jsem netušila, o co tady sakra vlastně jde. „Ne, nechtějí."

Upila jsem si latte a vzápětí se zašklebila, jak moc mi nechutnalo. Vlastně jsem nevěděla, co dělám, když mě na něj Nate pozval. Byla jsem v tu chvíli tak mimo, že jsem nedomyslela, jak před ním vypiju něco, co doopravdy nesnáším.

„Tak co se děje?"

Neodpovídal a prohlížel mě dál. Byla jsem z toho celkem nervózní. „Pořád platí ta věc s mluvením na rovinu?"

„No jasně."

„Dobře," kývl. „Celá tahle věc je zinscenovaný scénář, který jsem si vymyslel."

„Co?"

„V úterý na tréninku jsem si našel Jerryho a domluvil se s ním."

„On ty světla nezhasnul schválně?"

„Jo."

Jednotlivé dílky do sebe začaly zapadat. „Skončili jste trénink dřív, abyste tam zbyli jen vy dva!"

Přikývl. „A ty startovací kabely měl u mě."

„Pěkně si ho podám, až ho uvidím."

Zasmál se a pár lidí se po nás otočilo. „Byl ochotný to pro mě udělat jen pod tou podmínku, že zařídím, abys ho nezabila."

Nedokázala jsem uvěřit vlastním uším. „Tohle všechno proto, abychom si koupili kafe, které ani jeden z nás nepije?" Bylo to k smíchu do té doby, než mi začínalo docházet něco, co si můj myslící mozek nehodlal připustit. A Nateův výraz mě v tom jenom utvrzoval. Když se mnou nechtěl probírat svědectví, obžaloby a soudy, proč by potom tohle všechno dělal? Srdce mi začínalo bušit jako splašené a já cítila, jak se mi do tváří hrne krev.

„Sluší ti to, když se červenáš," poznamenal. Vyslovil to opatrně jako by se bál, jak na to budu reagovat. Zprvu jsem měla hrozný vztek, že mě takhle vodili za nos a toho se pravděpodobně taky obával. Možná myslel, že mu to kafe vyliju do obličeje a odejdu. A vlastně bych to taky udělala, kdyby na jeho místě seděl kdokoliv jiný. Nathanovi by ale v mém případě prošla i trojnásobná vražda, jak moc si mě dokázal za dnešek omotat kolem prstu.

Zaculila jsem se a cítila, jak mi ve tvářích vře krev. Vzala jsem kafe do ruky, prostě jen tak pro efekt a znovu si z něj upila. Fuj! Měla jsem však na chvíli čas se schovat za kelímek a rozdýchat to. 

„Takže co?" zeptala jsem, když jsem našla odvahu. „Tohle je rande?"

Zasmál se a já si v tom okamžiku už nedokázala dál zakazovat na něj bezprostředně zírat. Měl nádherný úsměv. „Říkej tomu, jak chceš," pokrčil rameny. „Od toho večírku jsi mi ležela v hlavě. Chtěl jsem tě víc poznat."

Tohle mi právě řekl Nathan Alvarez. Asi jsem umřela. Znovu jsem vzala to pitomé kafe a napila se, abych získala čas. Nechtěla jsem říct nějakou pitomost.

„S takovou to kafe ještě vypiješ," rýpl si do mě. Tak přece jen to uměl.

V tu ránu jsem vybuchla, postavila kelímek zpět na stůl a rozhodila rukama. „Ty vůbec nevíš, jak se teď cítím!" řekla jsem trochu víc nahlas a lidi se po nás zase začali otáčet. „Pozvals mě na rande!! Ty! Víš vůbec, kdo jsi?! Vlastně mi to bylo ze začátku úplně jedno, protože vás frajery znám, všechno jedna banda nafoukanců a rváčů. Vážně nechápu, co na vás Jerry vidí. Jenže pak ses začal chovat tak, já nevím, děsně hezky a teď tady sedíme spolu a já nejsem žádná modelka, abys věděl, a ty jsi ty!"

„Vím, kdo jsem," řekl a z jeho tónu šlo jasně poznat, že se snaží zadržet smích. „A modelky mě moc neberou."

Na chvíli jsem zavřela oči, abych se před ním schovala, když už mi v tom nemohlo posloužit kafe. „Prostě nechci říct nějakou blbost, kterou bych to pokazila, tím kafem jsem jen naháněla čas."

Přikývl. Chápal to. „Ta upřímnost," poznamenal. „Přesně to tě od těch modelek odlišuje."

„Neumím moc přijímat lichotky, abys věděl."

„Přestanu s nimi."

Dlouho jsme seděli v tichosti. Já hleděla na něj a on na mě. Byl pořád tak klidný a vyrovnaný, jakého jsem ho neznala. On si na nic nehrál přede mnou a já si nemusela na nic hrát před ním. Klidně jsem mohla sundat nohu přehozenou přes koleno a sednout si konečně normálně. Mohla jsem se lokty opřít o desku stolu a podepřít si bradu. On se naopak opřel o opěradlo židle a natáhl nohy. Seděli jsme tam jako dva štamgasti v tom nejplesnivějším baru a já se nedokázala ubránit úsměvu. Usmál se taky.

„Takže banda nafoukanců a rváčů, jo?" řekl. „Tohle mi ještě žádná holka neřekla."

„Žádná holka si tě taky nefotila kvůli svému tátovi, pamatuješ?"

Zasmál se a já málem omdlela. Od té doby, co nepopřel, že tohle je rande, jsem přišla o klapku, která mě držela na uzdě. Bez ní jsem prostě jen myslela na to, že má zatraceně dokonalý úsměv.

„Vím, že to bude znít blbě, ale jsem vážně rád, že jsem ti tehdy na večírku málem zlomil nos," přiznal, „jinak bych dodnes žil s myšlenkou, že si mě ta holka u baru fotila na svůj pošahaný Instagram, kde se bude svým tupým kámoškám chlubit, že byla na mojí párty."

„Instagram náhodou mám. Jen bez fotek."

„Já ho mám taky. I s fotkami," opáčil. Pochopitelně. Někdo jako on musel mít minimálně jednu sociální platformu. „Co na mě říkal táta? Líbil jsem se mu?"

Vyprskla jsem smíchy. Skoro to říkal, jako by mu tom záleželo. „Vlastně ta fotka zůstala v rozbitém foťáku. Bude se muset spokojit s autogramem."

Pokýval hlavou, ale od scény z tělocvičny už věděl, že mi žádný foťák nabízet nemá. „Máš svolení si mě vyfotit, kdy budeš chtít."

„Tak dobře," přikývla jsem. „Vyberu si tu nejhorší chvíli."

Vzal do dlaní kelímek s kávou a přičichl si k ní. Na tváři se mu usadil asi podobně znechucený výraz jako mně. „Co kdybychom přestali hrát tuhle šaškárnu a šli někam jinam? Je místo, kde bys chtěla jít?"

Chvíli jsem se zamyslela a pak řekla něco, co bych žádnému klukovi nikdy neřekla: „Dala bych si maxi tacos s chilli omáčkou."

„Jdeme na to."