5.kapitola

„Vaší dcery je mi velice líto,“ pověděl jsem a snažil se udržet žaludek na uzdě. Při představě mrtvého dítěte se mi svíralo hrdlo.

„Moja dcera je naživu, úplně v pořádku,“ opravil mě Radek. „Myslím si, že sú v tom drogy. Že jí ta ženská prostě nečeho dala a moja Dáša tam pak nechala Klárinku samotnů a blůznila nekde po faře.“

To mi nedávalo smysl. „Pokud ji přijali ihned na léčení, pak museli dělat taky krevní testy, no ne? Jako myslím na drogy nebo alkohol. To se prokázalo?“

„Radek zavrtěl hlavou. „Ne, to ne, ale vím, že existujů aj takové věci, které už dnešníma testama nedokážeš. To bylo podla mňa ono.“

Aniž bych chtěl, děsně mě to rozzuřilo. V tu chvíli bych se vsadil, že o něčem takovém četl v nějakém blábolu jako je Blesk.cz nebo Rytmus života. Žádná taková hovadina neexistovala, protože kdyby jo, věděl bych o ní ze školy. Jeden semestr jsme se nebavili ničím jiným, než abychom mohli chodit mírně pod parou do školy a nikdo nám to nemohl dokázat, takže jsem věděl, o čem mluvím. Ne, tohle si rozhodně vymyslel buď sám Radek, aby nemusel uvěřit něčemu, čemu se dalo věřit jen těžko, nebo to za něj udělal nějaký pošahanec z internetového bulváru. Šok! Byly vynalezeny drogy, které nepodlehnou drug testu. Policisté, třeste se!

Místo toho, aby mě zaplavila touha tento nesmysl Radkovi vyvrátit, mě zamrazilo až do morku kostí. Věděl jsem, že je to absurdní a nemyslitelné a možná daleko víc ujetější než ta věc s neodhalitelnými drogami. Celé to však bylo jen o tom, v co všechno byl člověk schopen uvěřit. Možná že právě to bylo na celé situaci to nejnebezpečnější: každý si mohl vytvořit svou pravdu. Neexistovalo přímé a věrohodné svědectví o tom, co se stalo. Policista byl mrtvý a Radkova žena na psychiatrii. To byla pro dohady přímo úrodná půda. V tu chvíli jsem si připadal v daleko větším nebezpečí než pod jejím upřeným pohledem.

Ve vesničce, kde se dějí nevysvětlitelné věci, a která je plná lidí s odlišnými názory a ochotnými jednat, dřív nebo později muselo dojít ke katastrofě.