Každá lidská bolest jednou přejde. Zda se tomu stane ještě za života zůstává vždy otázkou. Smrtí však končí vše, bolest zmizí, člověk upadne do zapomnění.

Sherlockova mysl to brala ze svého úhlu pohledu, proto nemohl vystát ufňukance, kteří se tu a tam ukázali na Baker street.

"Z toho už se nikdy nedostanu. Nikdo mi nepomůže, jen vy." Prosili ho tolikrát a on měl vždy jen jednu odpověď, kterou také vždy pronesl plně nahlas. "Já vám nepomůžu. Jsem zaneprázdněn, hraji s mou domácí složitou partii sudoku. Vaše utrpení je mi lhostejné, navždy trvat nebude. Řekněte, už jste zkoušel zemřít? Slyšel jsem, že je to na bolest lepší než prášky, které vám předepisuje váš psychiatr. Mimochodem, pozdravujte, doktorku Walletovou. Tady John k ní pravidelně chodil, nechtěl byste vidět ty účty. Zemřít můžete zadarmo. Na shledanou."

Seděl osamocen v křesle v prázdném bytu na Baker street a vzpomínal na ty lidi. Na to jak mu John, málem jednu vrazil kdykoliv tuto odpověď na někoho vybalil. Zdálo se mu to tak strašně dávno, kolik věcí se od té doby přihodilo. Proč mu najednou jeho někdejší chování připadá tak podivně vzdálené? Nikdy to není jen o tom, kdo se rozhodne zemřít, je to o všech okolo. Všech, kteří mu byli nějakým způsobem blízcí. "Jakmile váš život skončí, vám chybět nebude. Nepatří jen vám, tak ruce od něj pryč!" Jako by ho vcucla neviditelná síla, jeho mysl ho hodila mezi první vzpomínky na Euros. Tehdy u Temže myslel, že je někdo jiný a řekl jí tato slova. 

Ach, Mary, tolik tehdy myslel na Mary. Jakoby uplynula už staletí od toho incidentu v akváriu. Zapomnění. Pozoruhodná lidská vlastnost, otupí bolest, přijme ji takovou jaká je. Nemusí zmizet, může se stát jen snesitelnější. Jen díky Mary si uvědomil hodnotu lidského života. Její smrt ho změnila.

A potom přišla Euros a Sherlockův nově nalezený a dosud dostatečně neprozkoumaný smysl pro cítění vyštvala z kouta jeho mysli, kde se dosud schovával a projevoval se jen málokdy, do přímého popředí. Jako by hodila novorozeně do vroucí vody. Na mysl mu ihned přišel ředitel Sherrinfordské pevnosti, jeho žena, bratři Garridebovi, Victor a nakonec i Molly Hooperová. Prvních pět zmíněných neznal, proto mu jejich smrt tolik nevrtala hlavou. Přece jen v něm trochu chladného odstupu zůstalo.

Jméno Victor v něm vyvolávalo jen vlny smutku a zmatení. Kdyby byl Victora našel, bylo by vše jinak? Nestal by se mužem, který před citově vyčerpanými lidmi mluví o smrti jako o levnější formě léčení a pod maskou nezájmu se jim dokonce vysmívá? Všechno se to muselo zvrtnout někdy v době, kdy nazvala Eurus Victora utonulým Rudovousem. Z té doby si však pamatoval jen bolestně málo. Přepínal svou mysl, pomocí Billa Wigginse zkoušel různorodé látky podporující paměť a nic z toho nepřineslo kladný výsledek. Dostavily se jen migrény a občasné halucinace. Za každou cenu si však chtěl vzpomenout. Nechtěl si připustit, že za všechno, co ve svém životě prožil, od přátelství s Johnem a Mary, Lestradem, paní Hudsonovou a ostatními blízkými až po jeho věhlasnou detektivní kariéru, mohl vděčit jen a jen Eurus. Bylo to jeho rozhodnutí. Vždycky to bylo jeho rozhodnutí. Svůj život měl přece plně v rukou! Nebo ne? Sžíralo ho přesvědčení, že Eurus toho o něm věděla daleko víc než on o sobě samém. Jak mohla tušit o vztahu k Molly Hooperové? O citech, které pro něj i po tom všem zůstávaly těžko identifikovatelné. Co jen to bylo za impuls, který ho donutil, rozmlátit na třísky údajnou Mollyinu rakev? Nevyznal se v sobě. Molly Hooperová tu přece vždy byla, schovávala se někde poblíž a byla po ruce. Její postavení v jeho životě nikdy nezpochybňoval, natož hlouběji zkoumal.

Chytil se znovu za hlavu a bolestivě zakřičel. Migréna se vracela. Nebyl překvapený, spíš naopak, tohle očekával. Vždy když se v myšlenkách zatoulal až k těmto třem lidem, Eurus, Victorovi a Molly, ozvala se znovu. Popadl ihned čerstvě naplněnou stříkačku s čirou tekutinou a roztřesenými prsty si ji vpravil do žíly na levém zápěstí. V končetinách se mu rozlilo příjemné teplo a bolest hlavy ihned ustala. Zabořil se do opěradla křesla a unaveně zavřel oči. Usnul téměř okamžitě. Jeho spánek však neměl dlouhého trvání.

"Kde jen to jsem?

Já nemám zdání,

kdo pod bukem

mě zachrání?"

Opět ta písnička, zněla mu v hlavě, jako by jí zpívala sama Euros. Po bytě na 221B Baker street se rozlehl zmučený pláč. Pláč muže, kterému se za několik měsíců, zbortila tak dlouho budovaná a pro Sherocka Holmese tolik známá chladná realita, která vlastně nikdy ani realitou nebyla, jen iluzí. Iluzí, kterou si vytvořil v ten den, kdy sestřinu písničku poprvé uslyšel.