V autě vládlo od počátku tíživé ticho. John rudý ve tváři div nezarýval nehty do kožených sedadel vzteky, Molly vystrašená celou situací a Mycroft s potěšeným úsměvem na tváři, který mívají lidé s dobře probíhajícími plány.

„Vysvětlí mi prosím někdo, kam jedeme nebo co se bude dít?" zeptala se konečně po delší chvilce Molly.

John si promnul dlaní unaveně obličej a pohlédl do zpětného zrcátka, kde se setkal s Mycroftovým pohledem. Zvedl vyčítavě obočí a kývl k Molly. „Velice dobrá otázka, Molly," řekl s pohledem stále upřeným na Sherlockova staršího bratra. „K odpovědi by se však Mycroft musel přestat chovat tak tajemně."

„Opravdu nejsem zvědavý na projevy vaší nespokojenosti," řekl Mycroft a poklepal o sebe prsty.

„Jasně," plácl se John rozčíleně do stehna. „Hotová královna dramatu. Zatraceně to i Sherlockovy nálady jsou mnohdy snesitelnější než vy!"

„Hmm," pousmál se Mycroft a přehodil si nohu přes nohu. „Opravdu se chcete se mnou hádat? Vy? A se mnou? Ale jděte prosím vás, na tohle nemám čas."

Molly pohlédla na Johna a prosebně se na něj pousmála. Její pohled měl úspěšný účinek, John neodpověděl, raději se opřel o opěradlo a vyhlížel ven. Pomalu začínal poznávat ulice, po kterých se procházel, když sháněl taxi. Vzpomínal také na ten večer, kdy spolu s Sherlockem spoutaní k sobě utíkali před policií. Míjeli zrovna ulici, na které si tehdy Sherlock uvědomil Moriartyho plán a odešel do nemocnice uskutečnit zase ty své. John podezříval Mycrofta, že naschvál vybral tuto trasu, aby v něm vyvolal co nejvíce sentimentálních vzpomínek.

Když potom konečně dojeli na Baker street, měl John opravdu smutnou náladu. Vzpomínal na doby, kdy byl ještě Sherlock sám sebou. Vinil se za to, co ho přinutil udělat po Maryině smrti. Ale tentokrát ho v tom nenechá, stejně jako ho v tom nenechal on.

Trojice Sherlockových nejbližších vystoupila z auta a přistoupila ke dveřím. Černé Audi se mezitím rozjelo zaparkovat opodál. Mycroft se prodral mezi Johnem a Molly, uchopil klepadlo, které, než zaklepal, pečlivě narovnal.

„Je obsedantně kompulzivní! Ani neví, že to dělá!" Vyběhla Johnovi ihned na mysl Sherlockova slova. Ach ten sentiment, jeho nejlepší přítel ho nesnášel a John začínal přicházet na to, proč. Jen zatěžoval mysl.

Chvíli se nic nedělo, načež John netrpělivě vyrazil proti dveřím a chtěl je prostě otevřít, ale zarazila ho Mycroftova paže, která mu zabránila v cestě. „Trochu se chovejte," napomenul ho Mycroft. „Snad tam nechcete vrazit jako nějaký buran."

Molly vycítila hrozbu další výměny názorů, přistoupila k Johnovi a konejšivě mu dala ruku na rameno. „Snaží se tě jen naštvat," pošeptala mu. John prkenně přikývl.

Konečně se z domu ozvaly šouravé kroky paní domácí. Když paní Hudsonová otevřela dveře a přejela pohledem trojici návštěvníků, sešla po vstupních schůdcích, s úsměvem na tváři minula Mycrofta a objala Molly s Johnem.

„Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že jste tu!" spráskla ruce se slzami v očích. „Johne, prosím vás, udělejte něco! Nemůžu se na to dívat, s takovou se za chvíli zničí."

„Ano, paní Hudsonová," pohladil ji John po paži. „Proto jsme tu. Můžete nás prosím k němu zavést?"

Pohled paní Hudsonové se ještě víc rozesmutnil. „Dnes ráno někam odešel. Po měsíci si prostě oblékl svůj kabát a zmizel."

„Cože?" vyhrkl překvapeně John. „Kde šel? Proboha napadají mě ty nejhorší scénáře!"

„To netuším," pokrčila rameny stará dáma. „Ptala jsem se ho, ale vůbec mě nevnímal. Hrozně se třásl, ale to už je u něj několik týdnů naprosto normální. Tvářil se však velice odhodlaně."

John se zdál nervózní už od chvíle, co ráno uviděl Mycrofta. Nebylo se čemu divit. Když už do věcí zasahuje Mycroft, jde do tuhého. Teď však jeho nervozita dostala daleko větší rozměr.

„Měla jste ho zastavit! Nebo mi okamžitě zavolat!"

„Já vám volala, drahoušku," ohradila se paní Hudsonová a založila si ruce na prsou. „Zvedl mi to ale tenhle člověk." Kývla hlavou k Mycroftovi, aniž by mu věnovala sebemenší pohled.

Další z Mollyiných rychlý reakcí zabránila blížící se katastrofě, když si stoupla před Johna a bránila výhledu na Mycrofta. John rudý vzteky jen naštvaně zíral na Molly.

„Johne," řekla klidným tónem. „Chápu, že máš starost a jsi ve stresu, ale násilím nic nevyřešíš. Pan Holmes je celou dobu v náležitém klidu, věděl, že bude Sherlock pryč."

Otočila se k Mycroftovi. „A nepochybuji o tom, že jistě i ví, kde je a jak dlouho se zdrží. Jinak by tady nezavolal celý tým z drogového, aby prohledal byt."

Mycroft se znovu pousmál. „Výtečně, slečno Hooperová. Teď pokud bychom přestali ztrácet čas a přesunuli se dovnitř, abychom viděli, co moji lidé našli?"

Když následovali Mycrofta a vycházeli po schodech nahoru, zeptal se nenápadně, přestože Mycroftovým uším neuniklo nic, John Molly: „Neříkej, že s tím máš něco společného i ty?"

„Mám tam známého, včera večer mluvil o anonymním zásahu na Baker street. Něco mi bylo podezřelé hned, co jsme nasedli do auta."

John jen pokroutil hlavou.

Uvnitř bytu to vypadalo jako po bitvě. Papíry různě rozházené po místnosti, polstrování sedačky pohozené na stolech nebo židlích. V oknech závěsy a tapety na některých místech potrhané.

„Házel po nich židlemi," podotkla paní Hudsonová, když si jednu z rýh prohlížela.

Co však Molly nejvíc vyděsilo mimo otřesného zatuchlého puchu a sady nožů zabodnutých ve zdi, byly injekční stříkačky, které se na hromadě povalovaly u Sherlockova křesla. Na psacím stole dokonce ležela miska s nedobranou tekutinou a zcela naplněnou stříkačkou připravenou k použití.

„Proboha," vydechla Molly.

Jeden z mužů, kteří se po bytě potulovali a sbírali různé věci do fóliových pytlíků, se obrátil k Mycroftovi.

„Pane," oslovil ho. „Ve většině případů jsme v podávacích jehlách našli heroin, místy balíčky kokain. Dál prohledáváme byt, ale mimo lidské orgány v lednici, nenacházíme již nic zvláštního. Na košilích jsou vesměs zaschlé kapky krve, zdá se, že je jeho pokožka z jehel už dost podrážděná."

Molly si všimla změny v Mycroftově chování. Arogance šla stranou a v obličeji se mu usadil ustaraný výraz, stejný jako u Johna. „Ty orgány jsou v pořádku, má od nich papíry...někde tady." Máchl rukou a obsáhl s ní celý byt. „Pokračujte v práci, o všem chci být informován."

Muž si odkašlal. „Ehm, ano...taky jsme zatkli jistého Billa Wigginse, zdá se, že byl tajným zdrojem pana Holmese. Zatím ho na stanici vyslýcháme."

„V pořádku," přikývl Mycroft. „Informujte vyšetřovatele, že s ním chci, až bude po všem, také mluvit."

„Ano, pane."

Muž se odešel dál věnovat své práci mezi ostatní. Mycroft shrnul ze židle opodál štos papírů a sedl si na ní. Pokynul Johnovi a Molly, aby zaujali místa na dvou křeslech u krbu. John si sedl na svoje obvyklé místo nalevo, kde sedával už od pradávna a Molly zabrala Sherlockovo křeslo.

Byl to pro ni zvláštní pocit, cítit jeho kolínskou a zároveň mít hned vedle rukou na opěradlech křesla noční stolek s dalšími injekcemi. Křeslo bylo maličko vysezené, ale i přesto stále měkké. Mollyina drobounká postava úplně zajela do částí, které byly propadlé v místech, kde Sherlock neustále sedával. Byl to ohromující ale zároveň děsivý zážitek. Představovala si samu sebe jeho pohledem pokaždé, když sem měla tu možnost zavítat. Nejraději by v tom křesle strávila celý den. Její mysl si dokonce dokázala vybavit, jaké by to bylo, cítit z křesla jeho teplo.

„Co to máte vlastně za plán?" zeptala se Molly maličko rozladěně. „Sherlock tady není. Vaši lidé vám pošlou veškeré informace, které naleznou, nepotřebujete tady být."

Mycroft složil ruce v klíně a trpělivě se zahleděl na Molly. „No tak, slečno Hooperová," pousmál se. „Nebyla byste tady, kdybyste byla obyčejná hloupá puťka. V tomto o bratrově příčetnosti ještě nepochybuji."

Když Molly pohlédla tázavě na Johna, přistihla ho s výrazem naprostého šoku a vzteku. Zadíval se nejdříve na Mycrofta, pak na Molly a znovu na Mycrofta. Ulpěl na něm pevným pohledem a naštvaně krčil čelo. „Panebože, hlavně mi neříkejte, že je pravda, co si teď myslím."

„Nic neříkám."

Molly si lehce nervózně poposedla v Sherlockově křesle a odkašlala si, aby přerušila oční kontakt mezi Johnem a Mycroftem. Oba dnes byli jako na trní.

„Měla jsem za to, že vás a Sherlocka uspokojují stejné věci. Například možnost nechat vám vysvětlit váš plán. Mýlila jsem se. Omluvám se. Potom tedy, když jste nás sem zavedl, abyste nám ukázal vážnost situace, bychom se mohli posunout dál. V této části už tápu. Co chcete podniknout? Proč jsem tu já?"

Tentokrát se Mycroft spokojeně usmál. „Výborně," pokýval hlavou. „Je teď nutné, abyste si vyslechla jména pěti jistých žen, jejich příběh a společný jmenovatel, čímž je Sherlockův osobnostní vývoj. Potom budeme moct pokračovat."

Molly se na chvíli přemýšlivě zamračila, ale kývla hlavou a pokynula Mycroftovi, ať hovoří. Pohodlně se usadila v Sherlockově křesle. Byla připravena si vše poslechnout.

„Mary Watsonová," začal Mycroft. „Irene Adlerová, Janine Hawkinsová, Eurus Holmesová a vy, drahá slečno Hooperová."

Molly se nadechla, aby nějak reagovala na ta jména, ale Mycroft ji rychlým gestem ruky odmlčel. Jediné dvě ženy, Mary a Janine, znala Molly osobně. Irene Adlerová, jí ležela na pitevním stole a Eurus Holmesová, která byla nejspíš nějakým výplodem Johnovy a Mycroftovy fantazie, jí nanejvýš rozčilovala. John měl tendenci na ni všechno svézt, byla zvědavá, jestli s tím začne i Mycroft.

„Všechny tyto ženy v Sherlockovi něco probudily. O tom není pochyb. Eurus tomu všemu však zasadila finální ránu. Ostatně jako u všeho ostatního."

„Dobrá," pověděla Molly. „Kdo je Eurus Holmesová?"

Mycroft se opřel o opěradlo židle a unaveně si povzdechl. „Začneme od začátku. Irene Adlerová. Ta žena."

John si dlaní promnul tvář. „Hlavně dramaticky," prohodil kysele.

Mycroft jako by si ho nevšímal, pokračoval dál. „První žena, která mého bratra položila na lopatky. Víte, co je zač, vše bylo v televizi. Podařilo se jí ho přelstít rovnou dvakrát, naštěstí se ale brzy vzpamatoval a napotřetí ji zasadil tvrdou ale finální ránu. Tehdy v márnici jste se podivovala nad tím, jak mohl Sherlock její identitu poznat podle těla, nikoliv obličeje. Vysvětlení je jednoduché. Johne?"

„Při jejich prvním setkání k němu přišla nahá. Nemohl z ní nic vyčíst, jen její míry."

Molly se přistihla jak pomalu otevírá údivem pusu. Rychle ji zavřela a pokývla, aby pokračovali. Snažila se tvářit nezaujatě. „Takže spolu...ehm-"

„Ne," přerušil ji John, jakmile vycítil její rozpaky. „Ona se nikdy netajila svou sexuální náklonností, Sherlock vůči všemu však zůstával chladný. Dokud nezfalšovala svou smrt. Začal se chovat divně. Nespal, nejedl, hodně kouřil a hrál na housle."

Molly pohlédla na Mycrofta, jehož výraz prozrazoval jen jedno velké nepochopení. Kroutil hlavou a občas se zašklebil. „Emoce," řekl znechuceně. „Posuňme se dál nebo budu mít o bratra už doopravdy strach."

„Pak se ale z ničeho nic objevila, zastavila se dokonce i na Baker street, kde pro ni Sherlock rozluštil jeden opravdu obtížný kryptogram. Trvalo mu to několik sekund, tehdy se opravdu překonal."

Mycroft se znovu pousmál. „Dáma v nesnázích. Bylo pro Sherlocka opravdu nezvyklé takto se nechat unést."

Přerušil ho John. „Mýlíte se. Nemiloval ji."

Mycroft, jako by Johnovu poznámku opět ignoroval, pokračoval dál: „Nakonec zjistil, že byla Irene Adlerová spolčená s Jamesem Moriartym a celou tuto hru hrála jen proto, aby jí Sherlock rozluštil ten kód. Vyhrála a chtěla s námi vyjednávat, posmívala se mě i Sherlockovi. Smích ji přešel, když bratr odemknul ten mobil, který byl klíčem ke všemu. I am Sherlocked. Tím heslem nám odhalila svoje city. Měla jít pod zámek, ale nějakým způsobem se jí podařilo přejít do programu na ochranu svědků. Když měla odlétat z Londýna bylo letadlo přepadeno teroristy. Nebrali rukojmí. Sherlockovi jsme pověděli, že emigrovala. Ovšem bratr je vždy o krok napřed a aniž bychom to věděli, z toho incidentu jí dostal živou. Momentálně nemáme zprávy o tom, kde se nachází."

„Neustále mu však píše," doplnil John. „A Sherlock neodepisuje. Nikdy to nedělal."

Molly bylo za posledních několik minut takové horko, že měla pocit, jako by se měla usmažit. Potily se jí ruce, snažila se nečervenat. O tomhle nikdy nevěděla. Sherlock a ženy, to bylo něco, co spolu absolutně nesouviselo.

„Pokud vím, tak byla jedním z mála lidí, kteří mého bratra doopravdy zaujali. Z toho mála to však byla jediná žena. První žena hodna hrát jeho hry. Tady však jeho vztah k ní končí."

„Pořád mi občas nesedí ta záchrana," dumal John. „Proč by zachraňoval někoho, kdo by ho mohl v budoucnu potencionálně ohrozit? Tohle se Sherlockovi nepodobá."

Mycroft nad tím pomyslně mávl rukou. „Můj bratr je veřejně známý jako král dramatu."

Molly nezbývalo nic jiného než těkat pohledem z jednoho na druhého. Docela ji překvapovalo, jak se John zapojil do rozhovoru. Přitom to před chvílí vypadalo, že by Mycroftovi nejraději vyškrábal oči.

Snažila se v klidu všechny informace rozdýchat a skládat si dílky skládačky. Ta noc v márnici, pamatovala si moc dobře, jak Sherlock poznal tu ženu podle těla. Potom ten den, kdy zkoumal telefon. Všechno do sebe najednou zapadalo.

„Posuneme se zase o kousek dál," pokračoval Mycroft. „Janine Hawkinsová která úzce souvisí s Mary Watsonovou. S Janine jste se mohla setkat na Johnově svatbě, byla to Maryina družička a dobrá přítelkyně. Co však její vztah s Mary odstartovalo, bylo její povolání. Hlavní sekretářka Charlese Augusta Magnussena. Magnussen měl v držení dokumenty, které mohly poslat Mary Watsonovou okamžitě do vězení. S její minulostí jste jistě byla obeznámena. Mary měla v plánu se přes ni k Magnussenovi dostat. Tu samou příležitost vycítil i Sherlock a s Janine se sblížil."

John se několikrát tlumeně zachechtal. „Byla to tehdy hrozná situace. Byl jsem v tomto bytě, Sherlock se šel vykoupat, protože podle těch jeho dokonalých dedukcí měl zanedlouho Magnussen vtrhnout na Baker street. Jen co jsem se stačil rozhlédnout po bytě, cvakla klika u Sherlockovy ložnice a z nich vyběhla Janine v Sherlockově košili. Nedokázal jsem uvěřit vlastním očím."

Tentokrát už se Molly nepodařilo uhlídat svůj výraz. Zmohla se jen strnulé sezení v křesle a překvapené zírání na Johna. Cože? Sherlock a...? Ne, na té svatbě se k ní přece choval jako ke každé jiné ženě. Moc dobře to věděla. Přestože tam tehdy byla s Tomem, nespouštěla je z očí.

„Není známo, jak dlouho spolu chodili," ujal se slova Mycroft. „Jejich vztah však skončil v ten den, kdy byl Sherlock postřelen. Dodnes její pohyb monitoruji, za peníze získané z rozhovorů do novin si koupila hezký pozemek za městem. Našla si přítele, čeká dítě. Vlastně nic moc zajímavého. Dělá jen to, co všichni ostatní."

„Jen akvarijní rybička," zamumlal si pro sebe po chvíli Mycroft a na chvíli se zdálo, že se ztratil ve vzpomínkách.

Molly si na Janine dobře vzpomínala, už tehdy na svatbě jí nebyla sympatická. A teď, když se dozvěděla tyhle věci, litovala, že ji na svatbě nepolila šaty vínem.

„Když nad tím teď uvažuji. Vlastně nebyla v Sherlockově životě vůbec důležitá."

John se hrdelně zasmál. „Vůbec ne," řekl ironicky. „Jen ji požádal o ruku, aby se mohl dostat do Magnussenovy kanceláře."

„To bylo přece na místě," prohlásil otráveně Mycroft. „Jinak by se tam nedostal. Toť vše, žádné citové zápletky, které v tom vy lidé rádi vidíte. Nicméně mě těší, že alespoň v tomhle si můj bratr zachoval chladný rozum a nenechal s těmito věcmi unést."

Molly si tlumeně odkašlala.

„Nějaké otázky, slečno Hooperová?"

Molly se narovnala v křesle. „Proč mi to říkáte?"

„Abyste dříve pochopila, než vás požádám o jistou laskavost."

„Jakou laskavost? Nemusíte okolo toho chodit jako kolem horké kaše. Řekněte, co po mě chcete."

„Věřte mi, že musím," usmál se nepříjemně Mycroft. „Chci, abyste znala vše, co je potřeba, protože od Sherlocka se to nikdy nedozvíte. Nevím, co by se stalo, kdybyste se kvůli tomuhle k němu obrátila v budoucnu zády. Mohlo by to zmařit celé moje snažení. Dokážete si představit pustit ho v podobném stavu do Londýna? To je problém národní bezpečnosti."

„Máte o něj starost," konstatoval John.

„Zkazil jsem mnoho věcí, Johne," pověděl Mycroft. „Pomozte mi dát do pořádku alespoň tuhle."

Nastalo napjaté ticho, kdy Johnův obličej zjihl a za celou dobu pohlédl na Sherlockova bratra s vlídností sobě vlastní. Byl by to pro Molly skoro až dojemný okamžik, kdyby nebyla zmatená a bez jakýchkoliv informací.

Mycroft se smutně pousmál. Molly s ním nikdy nestrávila víc jak pár minut a vždy myslela, že by svého bratra nejraději měl někde hluboko pod zemí, kde by se s ním nemusel otravovat. Teď měla svůj chybný úsudek přímo před očima. Mycroft Holmes byl bratr, kterého si Sherlock skoro ani nezasloužil. Za svého mladšího bratra by zemřel, ale to Sherlock nikdy neviděl. On vlastně neviděl spoustu věcí. Sám mistr dedukce a nepozná člověka, kterému na něm doopravdy záleží.

„Sherlock ani neví, jaké má štěstí, že vás má," zavrtěla nevěřícně hlavou Molly. „Vždycky jsem myslela, že..."

„...že se nenávidíme?" dokončil za ni Mycroft. „Pravdou je, že ho občas nemůžu vystát, ale je to můj bratr."

„Pod tím vším vás má taky rád," vložil se do hovoru John. „Jen je to prostě Sherlock. Nikdy vám o tom neřekne."

Mycroft se cynicky zasmál. „Nepotřebuji utěšovat. Na sentiment si nepotrpím, to moc dobře víte."

„Někdy je dobré to ze sebe dostat ven," nedal se odbýt John. „Byl jste tam taky, neříkejte, že to s vámi ani nehnulo?"

„Nebyl kde?" zeptala se Molly, které už došla trpělivost, co se nezodpovězených otázek týkalo.

„Nejdřív musím dát do pořádku, co se dá," řekl Mycroft nedbaje na Mollyinu otázku. „Přejdeme teď rychle k Mary, než John přestane ovládat svoje emoce. Mary Watsonová za Sherlocka položila život. Obětovala vše, co měla, aby jej zachránila. Dokonce ani Sherlocka to nenechalo chladným. Změnil se. Našel v lidském, a i v tom svém životě hodnotu."

„Mohla bych se konečně dozvědět, o co vám jde, pane Holmesi?" přerušila ho bez ostychu Molly.

Mycroft nedopověděl a ani dál ve vyprávění nepokračoval, jako by to vyhodnotil za zbytečné, když se zdála Molly tak nedočkavá. Jen se lehce natočil v křesle a kývl na skupinku lidí prohledávající kuchyni. Beze slov se vytratili. Jediné, co šlo slyšet, bylo zaklapnutí dveří. Mycroft si z psacího stolu podal Sherlockův notebook a zasunul do něj flash disk, vylovený odněkud z kapes jeho saka. Pak podal přístroj Molly do klína.

„Než to spustíte, povím vám pár základních informací o Eurus Holmesové, mojí a Sherlockově a sestře."

Molly sebou překvapeně trhla. „To je absurdní!"

„Nechtě mě to dopovědět," řekl klidným hlasem Mycroft. „Eurus je již od mala držena v pevnosti Sherrinford, tajném vládním ústavu, který má za úkol držet jisté nebezpečné subjekty dál od společnosti. Eurus v mládí udělala mnoho věcí, které lidé okolo vnímali jako špatné. Ona ne. Několikrát byla odborně posouzena a následně označena za neobyčejně inteligentní dítě, ne-li génia. Všechno si však vybírá svou daň, už od mala byla, řekl bych, jiná než ostatní.
Nebála se bolesti. Morální hodnoty měla nastavené úplně jinde. Chápala věci, které by chápat neměla. Začalo to smrtí Rudovouse, pokračovalo podpálením našeho rodného domu, a nakonec ty obrázky. Začala malovat Sherlocka. Sherlocka, který umíral nebo už mrtvý byl. Odvezli jsme ji do léčebny, ale nikdo s ní nedokázal hnout. Naopak ona dokázala hnout se všemi okolo. Manipulovala lidi tak, že dělali přesně to, co poručila. Došlo i k několika úmrtím. Nakonec jsme se strýčkem zařídili, aby oficiálně pro úřady a moje rodiče s bratrem zemřela a převezli ji do Sherrinfordu. Ale i pevnost s maximální ostrahou pro ni nebyl problém a dostala se ven. Vydávala se za Faith Smithovou, Johnovu psycholožku a jistou dámu z tramvaje. O těchto třech dámách jste slyšela, předpokládám. Tuším si tím Eurus chtěla obhlédnout terén a poznat nás a naše slabiny. Jednou z těch slabin jste byla vy, Molly Hooperová, a musím říct, že zrovna vás využila opravdu dokonale. Když jsme se dozvěděli, že Eurus uprchla z Sherrinfordu, musel jsem s pravdou ven. Následně jsme do pevnosti já, Sherlock a John zavítali. Dál to přenechám kamerovým záznamům z onoho osudného, které jsem si dovolil stáhnout z vládní databáze. Prosím."

Molly pomalu a nejistě otevřela soubor na flashdisku. Než však povolila přehrávání několikrát pohlédla na oba muže, kteří na ni rovněž napjatě hleděli. Stále to nebrala vážně, čekala, kdy se z vedlejší místnosti vynoří Sherlock a bude vše považovat za sociální výzkum. Teď ale poznala, že jde o něco opravdu vážného. Potřebovali pomoct. Nevěděla sice, jakou v této věci hraje roli, ale to si člověk u bratrů Holmesových není jistý nikdy. Několikrát ještě zatěkala očima z Johna na Mycrofta a spustila soubor.

Jako první ukázala obrazovka podivnou šedou celu s mříží. Časová stopa v rohu videa ukazovala krátce po poledni. Datum bylo ze začátku minulého měsíce. Přesně to datum, kdy jí Sherlock zavolal. Moc dobře si to pamatovala, na ten den, kdy ji Sherlock finálně srazil na kolena, nezapomene do smrti.

Uprostřed místnosti stál stůl, u něhož seděli dva muži. Jedním z nich byl nepopiratelně John a druhý připomínal nějakého groteskního rybáře. Molly udivením nakrčila čelo. Co mělo tohle znamenat?

Do místnosti znenadání vstoupili další dva muži. Jeden v elegantním saku a druhý s kulhavou chůzí belhající se za ním vypadal na ochranku. Měl prostou tmavou bundu a čepici.

Dva příchozí se ani nestačili porozhlédnout a rybář už vyskočil na nohy a rozkřičel se na celé kolo. „Tohle je jasná mejlka! To já jsem oběť, tenhle lump mi sebral loď. Je to pirát!"

„Jo to jsem," přiznal poklidně John, aniž by hnul brvou.

„Posaďte se prosím," poprosil rybáře ledovým hlasem muž v obleku.

„Nemám ani páru, kdo to vůbec je!" Jako by jeho slova ignoroval, křičel stále rybář.

„To je doktor John Watson," srozuměl ho muž. „Pátý Northumberlandský střelecký pluk. Co tady děláte?"

„Je to špitál hledám práci."

„Žádný špitál," odvětil muž už mírně rozhořčeně a podal ochrance jakousi kartičku vylovenou z kapes saka. „Chci dohled na Eurus Holmesovou. Běžte na zvláštní oddělení, nasaďte zelenou a žlutou směnu na mou zodpovědnost." Podal klíčky muži s čepicí, který se poslušně odbelhal pryč.

Muž v saku se na dvojici mužů nepříjemně usmál a přisedl si ke stolu naproti nim. „Chci vás oba ušetřit rozpaků, protože máme být na stejné lodi. Ale upřímně tohle je trapné! Nejlepší převlek podle vašeho slavného přítele je být neviděn. Ale já vás vidím, nebo snad ne, pane Holmesi?" Důrazně se natočil ke stařičkému rybáři a Molly ihned došlo, o co tu kráčí. Najednou už viděla tu souvislost. Věděla, že jsou jí rybářovy rysy něčím povědomé.

„Ano, to vidíte," pověděl rybář a tehdy ho Molly najisto poznala. „Jste to vy!" obrátil se na Mycrofta. „A Sherlock potom musí..."

„Ponecháme to kamerovým záznamům" pokynul Mycroft k notebooku a Molly se opět zadívala na scénu.

„...dívat na muže, kterému jste právě dal svou kartu," dopovídal zrovna John a Mycroft se jal sundávat převlek. Výraz muže v obleku byl k nezaplacení.

„Sherlock byl ta ostraha," uvědomila si Molly.

„Ano," souhlasil Mycroft. „A právě míří za Eurus."

A opravdu, záběry byly po chvíli vystřídány za materiál z jiné kamery, která zabírala zcela jinou celu, uprostřed níž stála žena hrající na housle. Když vstoupil Sherlock, píseň se změnila. První, přestože nepřímé setkání s Eurus Holmesovou, Molly sebralo vzduch z plic. Molly se pohodlně usadila v křesle. Nic totiž z toho, co viděla, nevěstilo nic dobrého a cítila, že oporu teď bude potřebovat i co se obyčejného křesla týkalo.