Ten den byla větší zima než obvykle. Molly se ubírala dál hlavní ulicí a s třesavkou v rukou si k tělu tiskla svou bundu. Snažila se jít co nejrychleji, skoro až běžela. Věděla, že čím déle bude v této zimě pobíhat venku, tím blíž bude mít k nějaké pořádné chřipce. Obzvlášť teď si nemohla žádnou delší absenci v práci dovolit. Od Sherlockova telefonátu uběhla už hodně dlouhá doba, dost dlouhá na to, aby se vše urovnalo a dalo do pořádku. Je to přece Sherlock, pomýšlela si, a jeho blbé triky. Aniž by však chtěla, ta událost s ní zamávala. Na druhý den nebyla natolik pro práci soustředěná, že zvrtala několik vyšetření hned po sobě. A další dny to nebylo lepší, nechávala po sobě jen škody, které museli její kolegové napravovat, pokud to tedy vůbec šlo. V jejím oboru nebylo místo na chyby. Šlo to tak týden, dokud si ji nenechal zavolat vedoucí oddělení, promluvil si s ní a poslal ji na placené volno. Cenil si jejich dosavadních služeb, v práci byla neustále a podávala špičkové výkony. "Proto," řekl jí tehdy. "Máš právo na odpočinek. Využij tento čas dobře a odpočiň si. Nevím, co se děje, ale dostala jsi čas dát vše do pořádku."

To volno jí moc pomohlo, od všeho si odpočinula, vstávala až kolem oběda, dokonce začala i běhat. Přečetla stohy knih, snědla tunu čokolády. Poslední den dovolené se usnesla, že Sherlock Holmes je proklatý parchant a je více než ráda, že se dosud v nemocnici neukázal. Zdálo se, že neměl nejmenší potřebu ten telefonát vysvětlit.

Zastavila se u rodinného řadového domku. V oknech visely staré záclony. I trávník před domem jasně dokazoval, že tady vládne mužská ruka. Posečený tak napůl jen aby se neřeklo. Schůdky přede dveřmi špinavé od bláta, které snad pamatovalo víc než si kdo dokázal představit. Molly prokřehlými prsty zazvonila na domovní zvonek.

Téměř okamžitě se ozval tlumený dusot člověka běžícího po schodech. Když John Watson otevřel dveře, Molly se nenápadně pousmála. Vzpomněla si na komedii Chůva v akci, který byl jedním z filmů, kterými zabíjela čas při dovolené. Jednoduché a vtipné, na vyhrocená dramata rozhodně náladu neměla.

"Zdravím, Molly," pozdravil uříceně. "Omlouvám se, zrovna přebaluju. Pojď dál."

Molly s úsměvem vešla, zatímco si John několikrát pročísl prsty rozcuchané vlasy a setřel pot z tváře. V jeho domě bylo velice příjemně a teplo, až na podivný zápach spáleniny, Molly předpokládala, že se John znovu pokoušel vařit. Poznamenala si, že až odejde, pořádně tu vyvětrá. Zula si boty a pověsila bundu i se šálou na věšák.

"Rosie přebalím, v klidu se jdi nachystat do práce," nabídla se. "Už to zvládáme opravdu dobře."

John se nervózně zasmál a zadíval se do země. "Vlastně jsem se vším právě skončil. Trochu jsem si chtěl jen pohnout, než přijdeš."

Pozval ji do obývacího pokoje. Byla to poměrně velká místnost s šedivou pohovkou a krbem. Na stěnách visely fotografie z Maryiny a Johnovy svatby, malá Rosie a někde dokonce i Sherlock, který se však vyskytoval pouze na skupinových fotografiích a to většinou v pozadí a s pohrdavým výrazem upřeným do objektivu. Molly se zamračila a odvrátila pohled.

John si sedl do křesla vedle gauče a Molly se usadila mezi dva velké péřové polštáře. Chvíli bylo ticho. Molly nikdy nedokázala vést s Johnem nějaké delší rozhovory.

"Vypadalo to, že jsi ráno spěchal," poznamenala, aby prolomila napjaté ticho. Něco bylo jinak. Ještě nikdy, když přišla pohlídat Rosie, jí neposadil do obývacího pokoje. Navíc se tvářil přesně jako lidé, kteří formují nějaký důležitý proslov. Podle Johnova soustředěného výrazu usoudila, že s ní doopravdy potřebuje něco vážného probrat.

"Co se děje, Johne?" zeptala se přímo.

John se zhluboka nadechl a upřeně se jí zadíval do očí. "Mám tak půl hodinku, než budu muset doopravdy odjet, tak jsem si přivstal, přebalil a nakrmil Rosie, abychom měli chvíli čas si popovídat. Chtěl bych ti moc poděkovat za to, co pro mě děláš, Molly. Netuším, co bych si bez tebe počal."

Molly se potěšeně usmála. "Dělám to ráda, Johne. Rosie je zlatíčko. Možná se mnou nebudeš souhlasit, ale s ní dokážu doopravdy odpočívat. Je to andílek."

John ji úsměv opětoval. "To jsem rád."

Další trapné ticho. John se zahleděl do země a jeho výraz prozrazoval, že hledá ta správná slova.

"Zeptám se znovu, Johne," řekla Molly jemně. "Pokud se něco děje, budu tu pro tebe a pro Rosie vždycky. Stalo se toho poslední dobou hodně, máš právo cítit se na dně. Můžu ti pomoct. S čímkoliv."

"Nepotřebuji pomoct," odpověděl se zrakem stále sklopeným na podlahu. "Já ne."

Molly ihned pochopila odkud vítr vane. Polila ji vlna horka, cítila jak se v ní zmítá vztek ještě s něčím, co nedokázala identifikovat. Nebo nechtěla. Rozum jí radil, aby zuřila. Srdce však vzplálo obavou a strachem.

Zvítězil rozum. "Pomoc nabízím tobě, nikomu jinému," řekl tvrdě. "Pokud jsi chtěl jen to, potom už nemáme o čem mluvit." Vstala z gauče a chystala se odejít nahoru za Rosie, John však vstal ihned po ní a stihl ji chytit za loket.

"Molly," povzdechl si vyčerpaně. "Prosím, alespoň mě vyslechni. Jednou jedinkrát. Sherlock nedávno zachránil život mě a já ho nebýt Maryina vzkazu málem nechal zemřít. Možná ti to tak nepřijde, chápu, je to idiot, drzý arogantní domýšlivý hňup, co si hraje na boha, ale věř mi, že přítele jeho kalibru jsem dosud v životě nepotkal a věrnějšího člověka ani potkat nemohu."

Molly se snažila na sobě nedat znát, co všechno s ní ta slova dělají. Uvnitř její mysli se vše bouřilo. Co se děje? Sherlock je v nebezpečí? No tak zeptej se ho! Pomoz mu!

"Mary zanechala vzkaz?" vyhrkla překvapeně.

"Ano," přikývl John. "Je to jedna z věcí, o které bych s tebou chtěl mluvit."

Molly nevěděla, co říct. Několikrát otevřela a zavřela pusu jako ryba na suchu, ale z jejího hrdla nevyšla ani hláska.

"S Sherlockem je zle, Molly," řekl vážně John. "Znovu do toho spadl. Tentokrát mám však strach, že jde o úplně jinou situaci. Oba Sherlocka známe. Když začne znovu brát, je to předzvěst něčeho velkého. Ta věc s Magnussenem. Moriartyho návrat. Culverton Smith. Vždycky to mělo důvod. U případu Magnussena doopravdy vlastně nefetoval, jen to předstíral. U Moriartyho si dal pěkně do těla, jen aby zjistil nějaké pitomosti, které mu údajně měly prozradit zda Moriarty přežil nebo ne, pak už si ale dávku nebral. Vždycky bere drogy za nějakým účelem. Jsem dokonce ochotný říct, že v tomhle ví co dělá. A právě u Culvertona Smithe šlo o mě, málem se zabil jen kvůli mě. Víš přece jak na tom zdravotně byl, prohlédla jsi ho v sanitce."

Molly vyjeveně přikývla. "Kvůli tobě? Proč by kvůli tobě-?!

"Vysvětlím ti to," přerušil ji John. "Ale ne dnes. Chci jen, aby jsi přehodnotila svůj názor, když řeknu, že tentokrát do toho Sherlock spadl přímo po hlavě. Dal jsem mu několik týdnů a pozoroval, jestli z ničeho nic nevyrukuje s nějakým šíleným plánem, který zahrnoval i braní drog. Tak to měl vždycky ve zvyku. Jsou to ale skoro tři týdny a nic se neděje, dokonce jsem zaslechl, že nebere nové klienty. Paní Hudsonová tvrdí, že s lidmi nemluví, zato v noci si s někým povídá nebo mlátí věcmi. Přes den vesměs hraje na housle. Chodí za ním Wiggins a ani se nějak netají tím, že mu prodává dávky. Měsíc nevyšel z domu, denně vypije šálek čaje a sní několik málo sušenek, jiná jídla odmítá. Podobně se choval právě v předchozím případu, ale to alespoň přijímal nové klienty, pořádně jedl, mluvil, spal nebo občas střílel do zdi. Tentokrát všechny tyto známky normálnosti najít nelze, proto mám strach, Molly."

Nevěděla co říct. Prostě jen ztuhle stála a zírala Johnovi do očí.

„Molly," oslovil ji znovu. „Já vím, že mu chceš pomoct. Vím taky, že ti ublížil. Byl jsem u toho." Poraženě sklopil hlavu a očekával příval nadávek.

Molly se chvíli nezmohla ani na jedinou hlásku. O tom telefonátu s Johnem nikdy nemluvili, vlastně nemluvili o Sherlockovi vůbec. John věděl o Sherlockovi první poslední, nějak podvědomě tušila, že o tom telefonátu ví. Ale, že byl u toho, když se to stalo? Aniž by chtěla začala rudnout a tváře ji hořely. Víčka jí ztěžkla slzami.

„Proboha," vydechla zdrceně. „Takže ty taky. Doufám, že jste se dobře bavili. Nečekala bych to, Johne...ne od tebe. Je ještě něco, co bych měla vědět, ale nevím to?"

John jí pohlédl do očí. Byl v nich vidět smutek a stud. „Byl u toho taky Mycroft," přiznal John.

Molly složila hlavu do dlaní. „No prosím. Kam se Sherlock hne, tam je i Mycroft, že mě to vlastně překvapuje. A dál?"

„To je právě ten pro-„

„KDO DÁL?!!!" zakřičela Molly s obličejem stále v dlaních. Nedokázala se na něj podívat. Pitomý pokrytec. Co tím vším vůbec sledoval? A ne jenom on. Sherlock. Mycroft. Co měli za lubem?

John se zhluboka nadechl. „Eurus," pověděl vážným hlasem. „Eurus Holmesová."

Molly mezi prsty utvořila škvíru a pohlédla skrz ně na Johna. „Máš mě za pitomce?"

„Ne, Molly. To bych si nedovolil."

Chtěla na něj znovu pořádně zakřičet nebo mu jednu prostě vlepit. Nebo jen odejít nahoru za Rosie a na vše zapomenout. Chtěla celou situaci důkladně promyslet a naplánovat své další kroky. Měla na všechny pořádný vztek.

Než však stačila cokoliv udělat, zazvonil zvonek. Oba se zvědavě podívali ke dveřím, načež se John rozhodl jít otevřít a Molly jej následovala. Za dveřmi stála postarší paní kolem padesáti let v bleděmodrém kabátku. Měla vlídný úsměv a uklidňující pohled. Když promluvila, zněl její hlas jako med.

„Dobrý den, doktore Watsone," pozdravila Johna žena. „Jsem tady, jak jste si přál."

John vypadal velice znepokojeně. Pohlédl nejdříve na Molly, potom nahoru do patra, kde měla Rosie pokojíček a pak znovu na ženu. Na čele se mu utvořila podivná vráska.

„Já si vás na hlídání už neobjednával, paní Carletonová," řekl jemně John. „Teď mi hodně pomáhá tady Molly. Nejspíš to bude omyl."

„Ale vůbec ne," mávla rukou paní Carletonová. „Objednávka byla na jméno Watson a zadána byla tato adresa. Nejprve jsem myslela, že jde o nového zákazníka, dokud jste se nepředstavil."

Johnův výraz se najednou prudce změnil. Tvář se mu napjala, jak zatínal vztekle zuby. „Jak zněl můj hlas, paní Carletonová?"

Žena se zaculila. „No, měla jsem sto chutí vám pěkně vyčinit. Nikdy jste nebyl tak arogantní."

To byla poslední kapka do Johnova poháru trpělivosti. Odstrčil chůvu na stranu a vyběhl na chodník. Rozhlížel se kolem sebe, dokud se pohledem nezastavil u černého vozu Audi parkujícího přes ulici. „Ty!" zakřičel a ukázal na kouřová skla. „Okamžitě z toho auta vylez!"

Nic se nedělo. Paní Carletonová se pomalu naklonila k Molly a zašeptala. „Ztráta blízkého člověka dělá s lidmi divy. Úplně se změnil, co jeho žena...no, chodila jsem k nim už tehdy ale z ničeho nic už moje služby přestal potřebovat. Vypadá velice zneklidněně. Proč křičí na auto?"

Molly staré dámě nevěnovala ani trochu pozornosti. Už už se chystala vykročit za Johnem a říct mu, že tohle není Sherlockova práce, ale byl nezastavitelný. Došel až k autu a třískl pěstí do kapoty. Paní Carletonová leknutím nadskočila.

„Říkám ti vylez!" křičel John jako pominutý. „Tohle není vtipné, Sherlocku! Ani trochu. Já se ti snažím pomoct, ty parchante! Netušíš, jakou o tebe máme starost!!! Tak tě alespoň pro jednou prosím-."

Nestihl se ani dostat k těm daleko peprnějším nadávkám, které si připravil a dveře spolujezdce se otevřely. Jak Molly předpokládala, vystoupil z nich Mycroft. Tvářil se malinko rozhořčeně, poklepal kapotu v místech kde přistála Johnova pěst a povzdechl si. „Jste stejně labilní jako můj mladší bratr, doktore Watsone. Ale svůj úkol jste splnil velmi dobře. Molly Hooperová, rád se s vámi konečně setkávám."

Všechna pozornost se obrátila na Molly. Těkala očima z Johna na Mycrofta a netušila, co říct. Jak mohl John provést takovou odpornou věc? Nalákat ji sem pro Mycrofta. Nemohla toho člověka, kterého doposud od toho telefonátu nazývala svým dobrým přítelem, ani cítit.

„Co prosím?" nakrčil nechápavě čelo John. „Já přece žádný úkol nedostal. Jak-?"

Mycroft po něm loupl otráveným pohledem. „Dostal jste úkol, o kterém jste nevěděl. Vaše morální zásady by vám nedovolily ho splnit."

„Takže jste mě zmanipuloval? Zase? Tohle ale Holmesové dělají denně, že?"

„Kdybyste nebyl natolik zakomplexovaným idiotem, rozhodně bych si vás mohl dovolit informovat o svém plánu."

„JÁ," ukázal na sebe John a naštvaně zamrkal. „Dovolte mi konstatovat, že přestože nemám tak děsivě vyvinutý intelekt jako vy a váš bratr, jsem tu z celé téhle vaší psychopatické sebranky, které říkáte rodina a do které jsem měl JÁ tu smůlu se zaplést, ten naprosto nejnormálněji uvažující člověk. Ale koneckonců jsem prostě idiot. Víte, vás napadlo Molly Hooperovou prostě sebrat ode mě z domu, tvářit se tajemně a nebezpečně, což by jen posílilo váš komplex moci, o který tak vytříbeně pečujete. A mezitím co vy raději seženete z CIA auto a několik agentů, aby Molly odlapli, já ji chtěl zrovna seznámit s pravdou, po které by byla jistě sama ochotná nám pomoct."

Mycroft se načepýřil a chystal se Johnovi úder vrátit, když v tom zasáhla Molly. „Takže tu chůvu jste objednal vy."

Odpovědí jí bylo jen přikývnutí.

„Půjdu s vámi dobrovolně," řekla nervózně Molly. „Stejně byste dosáhl svého, nemám pravdu? I kdyby mělo dojít na násilí."

„Účel světí prostředky, slečno Hooperová," pověděl Mycroft. „To, s čím se s vámi chci podělit, vás o tom přesvědčí. Udělal jsem jen co bylo nutné." Obrátil se k Johnovi: „Vy dnes do práce samozřejmě také nemusíte. O všechno je postaráno."

„No skvěle," odfrkl si John.

Zatímco se Molly v rychlosti obouvala, paní Carletonová s kroucením hlavy vyšla nahoru po schodech za Rosie.

„Agente Harvy. Agente Wilsone," poklepal Mycroft na zadní sklo auta. „Konec mise, vylezte ven."

Z auta se vynořili dva svalnatí muži v oblecích a nechápavě zírali na svého šéfa. „Už vás nepotřebuji, navíc nemáme místo v autě. Zmizte!"

Agenti CIA nejspíš byli zvyklí plnit rozkazy bez otázek, proto se oba bez jediné poznámky rozešli po chodníku pryč na hlavní ulici. Jakoby úplně zapomněli, že se právě chystali někoho unést.

Molly se usadila s Johnem na zadní sedačku. Mycroftovo místo bylo na sedadle spolujezdce, vedle řidičky, kterou znal John déle než by chtěl.

Černé Audi se rozjelo západním směrem k ulici Baker Street.