A/N: Rozhodla jsem se trochu změnit styl psaní (ano, už hned po první kapitole :D). Původně jsem chtěla psát hlavně ve 3.osobě, ale když jsem začala psát druhou kapitolu, moc mi to nesedělo. Doufám, že to není tak razantní změna :)       
I tak vám ale přeji příjemné počtení :)

Původně jsem měla v plánu nějak šetrně mému strýčkovi vysvětlit, že nerada dlouho čekám usazená na kufru před vstupem na letiště. Kolem mě neustále procházeli lidé ve značkovém oblečení a většina z nich měla alespoň minimálně jednoho asistenta. Asistenta jste většinou poznali tak, že kolem dotyčného kroužil jako hladové káně se štosem papírů nutných podepsat než jeho zaměstnavatel odjede. Pod jejich pohledy jsem se proto v obyčejné mikině a džínech cítila nesvá, jako bych tady neměla co dělat. V podstatě to byla velmi pravdivá teorie, protože tohle bylo letiště pro ty- slušně řečeno- zámožnější občany. Můj strýček za mě asi musel dostat pěkný balík, když si mohl dovolit tak drahé letiště.

Proto, když mě zezadu oslovil milý ženský hlas, nasadila jsem na tvář poměrně nedůtklivý výraz a otočila se.  
Tváří v tvář Pepper Pottsové mi spadla brada a já v té chvíli neměla slov. Byl to šok a proto jsem si začala spojovat dvě a dvě dohromady až po několika okamžicích. Můj strýc musel být podle všeho...ehm...Tony Stark?! Pokud moje dosavadní zdroje, nejčastěji noviny, nelhaly, tak Pepper Pottsová bratra neměla.  Jiná možnost, než pokrevní příbuzenství se Starkem, zřejmě pak nebyla.

"Dobrý den," pozdravila jsem. Musela jsem se tvářit naprosto nemožně, protože se Pepper usmála a pokynula dvěma chlapíkům, aby vzali moje kufry.
"Představování bych nechala od cesty," mluvila Pepper zatímco jsem se přibližovali k autu. Ne! Vlastně to nebylo auto. Byl to nejnovější model Porsche, který se zatím do Anglie neměl ani možnost dostat a nepochybně musel stát nějaký ten milion, takže to nebylo jen auto.
"Taky myslím," přitakala jsem. "Vypadá to, že o sobě už něco víme." Snažila jsem se mluvit, co nejnormálněji, ale nervozita v mém hlase musela být jistě poznat. Ale k čertu s tím! Kdo by nebyl nervózní, kdyby právě zjistil, že se stěhuje ke Starkovi?
"Tváříte se poněkud překvapeně," řekla Pepper. "Úřady vás nesrozuměly s identitou vašich příbuzných?"
"Právě že ne," vydechla jsem. Právě jsem nastupovala do auta, jehož dveře se otevíraly nahoru, jsem z toho vedle. Bylo to tak neuvěřitelné. Nikdy by mě nenapadlo, že někdy pojedu něčím takovým. 
Chlápci s mými kufry nasedli do černé dodávky stojící opodál a zablikali na Pepper, která se poté hned rozjela. Porsche nemělo zadní sedadla a proto jsem seděla na sedadle spolujezdce. Měla jsem hrůzu se jakkoliv pohnout. Mohla bych tu něco rozbít nebo poškodit potah sedadel. 
"Dokážu si představit, jak musíte být teď v šoku," usmála se vlídně Pepper. "Smím se zeptat, kde jste předtím bydlela?"
"V obyčejném Londýnském činžáku."
"Já jako malá vyrůstala v Kanadě. Byl to celkem šok, přijít z malého městečka tady do New Yorku. Ale zvykla jsem si a vy si určitě zvyknete taky."  
Byla jsem Pepper moc vděčná za tak povzbudivá slova a hned mi potom padla do oka a já si ji oblíbila. O osudu mých rodičů se Pepper nezmiňovala. Asi věděla, že je to ještě příliš čerstvé než abych o tom otevřeně mluvila.
"Stejně je to neuvěřitelné. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mým strýcem je Tony Stark."
"Jak se to vlastně všechno stalo?" zajímala se Pepper.
"Moje babička. Seznámila se s mladým studentem, zřejmě Howardem, který byl v Londýně na stáži. Byla hodně mladá a když měla tátu mohlo jí být kolem osmnácti. Nikdy se nám s ničím nesvěřila a otci řekla, že jeho otec odešel do ciziny. V podstatě měla pravdu, ale byla to vůči nám jen stručná historka. Nikdy bych se nic takového nedozvěděla, kdyby se v tom nezačaly hrabat úřady."

Porsche ladně vybíralo i ty nejostřejší zatáčky a všimla jsem si, že i Pepper je na volant velmi jemná. Stačilo jen malé cuknutí a auto ihned reagovalo. Možná proto mě to všechno začalo uspávat a těsně před tím, než jsem zavřela oči, mě vzkřísila Peppeřina odpověď.
"Stejně je to velmi neprofesionální přístup," zamračila se. "Pošlou vás úplně samotnou do New Yorku a vy ani nevíte za kým."
"I tak je od vás moc milé, že jste mě přijali," odpověděla jsem. "Ani nevíte, jak moc to pro mě znamená. Budu se snažit vás moc neobtěžovat. Už tak jste na sebe vzali břemeno a já nemám ani tušení jak vám tuto velkorysost oplatit."
"Spíš než o nás a o naše takzvané břemeno, jak říkáš, mám strach o tebe," zasmála se. "Jsi velmi milá a já mám obavy o to, aby tě Tony nezkazil. Určitě alespoň trochu víš, jaký je."
Vzorový narcista. Tak ho nedávno popsala jedna z Londýnských profesorek, která měla tu možnost ho vidět a z davu ho pozorovat. I tak to ale dotyčnou pěkně vzalo a když nám to vyprávěla, málem se udusila, jak toho chtěla tolik říct a zapomínala dělat přestávky na dýchání. Až se profesorka od Mel dozví s kým teď bydlím, nejspíš mě zaplaví emaily o zbytečnostech jako například: Neudělal by si pan Stark cestu do naší školy na malou přednášku? nebo Nepřijel by pan Stark za mnou na konzultaci?
"Něco jsem slyšela v televizi," přikývla jsem. 
"Musím přiznat, že před kamerami je to s ním nejhorší. Normálně zase tak špatný není."
Nevěděla jsem co na to říct a tak jsem se jen nervózně usmála.
"Popravdě, po tom co ho Loki prohodil oknem je o moc vnímavější. Rozhodl se, že mi postaví mrakodrap."
V Londýně stačí ženám ke štěstí obyčejná kytka nebo romantická večeře, ale tady jsou asi jiné poměry. 
"Slyšela jsem, že ten na Manhattanu je celkem poškozený, kam se potom budete stěhovat?"
Po vyslovení mi to přišla jako drzá otázka, ale Pepper se zase usmála a vůbec to nevnímala. 
"Stěhovat se nebudeme, prostě jenom opraví ten starý a mně postaví nový. Tony je sice trochu výstřední, to ano, ale jinak je moc milý."
Trochu výstřední? Vždyť ten chlap, pardon můj strýc, staví mrakodrap jen tak, jakoby se nic nedělo.
"Jednou, to bylo na moje narozeniny, zapomněl, co je za den a když kolem mě procházel a vzpomněl si na to, dal mi do rukou kupní smlouvu jedné pojišťovny a řekl, že mi ji koupil k narozeninám." Pepper aniž by to postřehla se zasněně usmívala. Mě to přišlo šílené, neznala jsem nikoho, kdo by na narozeniny dostal pojišťovnu.
"K čemu vůbec tu pojišťovnu kupoval?" zeptala jsem se. "Nějaká nová investice?"
"To netuším. Vím jen, že jsem ji nakonec prodala, protože na ni nebyl čas."
"Vážně nevím, jestli si na tohle někdy zvyknu."  Popravdě jsem si to ani nedokázala představit. Znělo to šíleně. Já, která jsem si na všechno vydělávala obsluhováním v restauraci a umýváním nádobí, mám teď žít ve společnosti lidí, kteří si jen tak staví mrakodrapy a kupují pojišťovny? Možná bych snesla i toho psa na zahrádce, jak říkala Mel, mnohem líp než tohle.
"Bude to v pořádku," uklidňovala mě Pepper. "Poslední dobou má plno práce a doma bývá jen večer. Myslím, že jsi o tom slyšela v televizi. Jde o toho šílence, co loni zaútočil na New York. Vláda chce, aby si trest odpykal tady na Zemi, aby ho měla na očích. S.H.I.E.L.D. s tím samozřejmě nesouhlasí a tak se tyto dvě strany neustále přou. Můj názor je takový, že vláda chce světu ukázat, jak toho Lokiho pokoří. On chtěl ovládnout nás a místo toho my ovládneme jeho. Je to šílené, berou jeho schopnosti na příliš lehkou váhu."
"To souhlasím, viděla jsem pár záběrů a s těmi rohy vypadal děsivě."  Ale ne, další hloupá odpověď.
"Nečekaně do toho se nedávno objevil Thor,  to je ten s tím kladivem," dodala rychle a pokračovala. "Ódinovi, vládci Asgardu jestli víš, se tento nápad dokonce zamlouvá, takže poslední dobou shání S.H.I.E.L.D a s nimi i Tony, jako jejich konzultant, nejvhodnější argumenty, aby tuhle šílenost zastavili."
"Jak ale chtějí držet pod zámkem někoho jako je Loki?" Taky jsem to nechápala. Vláda si nejspíš myslela, že s čarodějem to bude příliš jednoduché.
"A to je na tom právě to nejhorší, chtějí to hodit S.H.I.E.L.D.u," postěžovala si Pepper.
"Pokud je ten vládce Asgardu psychicky v pořádku, nedovolí to snad."
"Jeho syn, Thor, se ho snaží přesvědčit, ale zdá se, že zatím neúspěšně."

Proplétali jsme se ulicemi Manhattanu a já občas zahlédla i Stark Tower. Přestože představoval Loki už opět potencionální ohrožení pro celý svět, já si dělala hlavně starosti s tím, abych zapadla, jak do domácnosti, tak do školy. 
Pepper byla výborná společnice a tak mě na chvíli dokázala těchto myšlenek zbavit, ale ničemu se nejde bránit věčně. 
Za námi jsem slyšela hučet dodávku a až teď jsem si uvědomila, že všechny moje doklady, peníze i věci jsem nechala na starosti úplně cizím chlápkům, kteří mimo to vypadali hodně nebezpečně. Tolik k zodpovědnosti. Víc jsem nad tím však nepřemýšlela, protože jsme se rychle blížili ke Stark Tower. Zblízka vypadal mrakodrap mnohem velkolepěji než v televizi na záběrech z vrtulníku. Člověk si připadal hrozně malý.
Nápis Stark byl nahoře plně opravený a nedávno osamělé písmeno A, které po bitvě zůstalo jediné držet, už mělo své věrné společníky zpět. Z obdivování mě vytrhlo prudké zabrzdění auta a já si uvědomila, že hloupě civím s hlavou zakloněnou dozadu.
"Omlouvám se, to auto je hrozně citlivé," řekla Pepper. "Jsme tady."