Tony měl na druhý den ráno samozřejmě obrovskou kocovinu a ze včerejší noci si nepamatoval vůbec nic, za což jsem děkovala, protože si tímpádem nemohl všimnout ničeho divného, když včera vpadl ke mně do pokoje.

Celou noc jsem nezamhouřila oka a když jsem na sebe při čištění zubů podívala do zrcadla, málem jsem odpadla hrůzou. Účes z plesu mi vydržel jen tak na půl, pod očima jsem měla fialové kruhy a na obličeji šmouhy od malování, protože včera jsem se tak nějak odčesat a odmalovat z plesu nestihla.

Na zemi u postele ležela lahvička od odličovadla a já ji se zamyšlením zvedla. Vyvolalo to ve mně rozpolcené pocity. Netušila jsem, jak se budu chovat, až Lokiho potkám a jestli to mezi námi bude takové jako dřív. Zároveň jsem ale pociťovala lehké mravenčení v břiše a přistihla jsem se při úsměvu.

Raději jsem takových myšlenek nechala a šla se dát do pořádku. Vlasy šly rozčesat hodně těžko a kolikrát jsem z nich musela dolovat různé malé průhledné gumičky, kterými mi Mel snad zamořila celou hlavu. Pleť už šla lépe a docela se mi ulevilo, že přece jenom nestrávím celé dopoledne u zrcadla. S jistotou jsem věděla, že Stark si půjde po snídani ještě lehnout, takže jsem měla čas. Záhlédla jsem ho klíčovou dírkou, ke které jsem přiskočila, jakmile se na chodbě ozval nemotorný dupot.

Na maskování mých kruhů pod očima jsem vyplýtvala snad tunu make-upu, ale i tak mi šla únava vidět na očích. Musela jsem zakrýt taky malou ranku od Lokiho zubů, přičemž mi naskákala husí kůže a nejhorší bylo, že to nebylo ze strachu. Utápěla jsem se ve smíšených pocitech a nevěděla, jestli bych se teď měla Lokiho bát nebo ne. Rozum teda rozhodně radil ať se ho bojím.

Po úspěšném boji s líčidly jsem sešla dolů na recepci. Tony téměř ležel v křesle a tiskl si mokrý ručník na čelo. Zamžoural na mě a bolestně se usmál. Nevěděla jsem, jestli se na něj za jeho včerejší vyrušení mám zlobit nebo mu mám děkovat. Připadala jsem si jako rozpolcená osobnost. Chvíli jsem měla chuť po něm skočit a uškrtit jej a za pár sekund jsem k němu cítila vlnu vděčnosti. Pořád jsem netušila, co ke mně vlastně Loki cítí. Byl to bůh klamu, možná si chtěl včera prostě užít a já se hned poddala jako malá holka. Do Lokiho jsem se zamilovala a konečně jsem si to byla schopná přiznat, za což jsem si s úšklebkem pogratulovala. Teď mě však ještě víc ničilo pomyšlení na to, že včerejšek pro Lokiho nic neznamenal. Možná se dalo čekat, že něco takového provede,protože už byl nějakou dobu vláčen po celé planetě sem a tam, Ódin mu na Asgardu musel dát nejspíš taky zabrat a já prostě byla nejbližší rozptýlení. Raději se chci zahrabat do země a Lokiho už nikdy nevidět.

Tony se s těžkostí zvedl s křesla a vykročil ke mně. Otráveně se šklebil a vypadal, jako by mě každou chvíli zvracet.

"Trochu jsem to přehnal," řekl.

"Malinko," zasmála jsem se.

"Už dlouho jsem se takhle neopil," zamyslel se. "To kvůli Pepper. Potom jsem netrénovaný a takhle dopadnu."

"Hlavně, že je to na koho svézt."

Tony se zamračil a něco nesmyslného zabručel. Moje odpověď pro něj byla troufalá, protože on přece nikdy za nic nemůže, že ano?

"Jen mi to nezapomeňte dát všichni pěkně sežrat," řekl, ale díval se za mě, kde už se objevil Loki i s ochrankou. Těkala jsem očima všemi různými směry, jen abych nemusela pohlédnout na něj. Vypadalo to však, že on na můj pohled čeká.

"Využiju každé příležitosti," odpověděl s úsměvem.

oOoOo

Za necelou hodinku už jsme všichni seděli opět v letadle směr Paříž. Připadalo mi to všechno nějaké moc rychlé. Zítra už budeme na cestě do Pekingu a co bude dál? Nechají Lokiho Starkovi nebo se vrátí na Asgard? Tajně jsem doufala v tu první možnost, ale rozum mi říkal, že je to hloupé. Připadala jsem si jako patnáctileté holky, prožívající svoje náhodné letní známosti a netuším proč, ale život s Lokim bych si celkem dokázala představit. Možná, že by mě postupem času začaly bavit i pokusy o ovládnutí Země. Loki ze mně právě udělal padoucha.

"Jak dlouho trvá cesta do Pekingu?" zeptala jsem se Tonyho. Loki sedící naproti nám nás oba pozoroval.

"Letadlem?"

"Třeba," odpověděla jsem. "Nebo čím pojedem?"

"Dopravu jsem si raději začal hradit sám, takže letadlem. Budeme zhruba za dvacet čtyři hodin, když to bude rychlé letadlo."

Takže mi zbývají necelé čtyři dny, které budu moct strávit s Lokim. To je zatraceně málo!... Nebo možná tak akorát, protože mám stejně strach se na něj podívat, natož s ním mluvit. Čtyři dny na tajné pozorování mi bohatě postačí na celý život. Na internetu bude zřejmě taky plno fotek, takže si asi z pokoje udělám Lokiho tajnou svatyni. Och, vážně se chovám jako puberťačka.

"Proč se ptáš?" zeptal se se zájmem Loki a zadíval se na mě.

Já hleděla do zdi za ním. "Jen tak."

"Aby nestála řeč?"

"Přesně tak,"chopila jse se příležitosti nanormální odpověď.

"Nevěřím."

Co mě to jen napadlo? Proč by se měl někdo jako Loki nechat tak snadno obalamutit? Asi jsem se doopravdy stávala hloupější a hloupější.

"Co je ti vůbec po tom?" zastal se mě Tony.

"Jen se zajímám," řekl nevinně Loki a pokrčil rameny.

"Má to nějaký skyrytý důvod, co?"

Loki se usmál. "I při kocovině ti to nesmírně pálí, Starku." A já už myslela, že si Loki nerýpne, jak slíbil v hotelu. Nezklamal.

"Ty tvoje kódy v řeči se mi momentálně nechtějí řešit," prohlásil Tony. "Ulehčíš to nám oběma, když přestaneš hrát svoje hry a řekneš to prostě narovinu. Co máš za lubem?"

"S tebou jsem se původně vůbec nebavil," zatvářil se znuděně Loki. Pak se podíval na mě a poprvé za den se naše oči setkaly. Zkoumal můj výraz a tvářil se přitom velmi vážně. Netušila jsem, co si o tom myslet.

Chtěl se ujistit, že Starkovi nic ze včerejší noci neřeknu nebo chtěl vědět, jak se cítím já? Starkovi bych samozřejmě nikdy nic neřekla, ani bych si nedokázala představit, jak by reagoval.

"Co vy dva mezi sebou máte?" zeptal se Tony po chvíli. "Hloupě na sebe zíráte."

Loki se na mě z ničeho nic usmál a opřel se o opěradlo sedačky. "To jsem přesně potřeboval vědět."

"Co?" vyhrkli jsme se Starkem současně a nechápavě na něj hleděli.

Loki se dál usmíval, ale neodpovídal.

oOoOo

Po náročném stání na pódiu v Paříži se Loki přikolébal do hotelového pokoje, kde jsme mezitím my se Starkem posedávali na zemi a hráli Monopoly. Stark samozřejmě vyhrával na plné čáře, ale mě to nevadilo. Na tyhle věci byl prostě expert a já považovala za úspěch už to, že jsem ještě totálně nezkrachovala, i když to zřejmě bude otázka času.

Loki se posadil vedle mě a pozoroval hrací plochu.

"Kup tohle," ukázal na hrací pole a šibalsky se na mě usmál.

"Nebudu mít pak žádné peníze," řekla jsem. Jak tak seděl vedle mě, cítila jsem jeho vůni. Stejně voněl i ten večer, když mě líbal.

"Vrátí se ti to."

Pokrčila jsem rameny. "Stejně dřív nebo později prohraju."

Nakonec se ukázalo, že Lokiho rada mi zachránila krk, protože budova mi vydělala víc než byla její kupní hodnota. Stark samozřejmě chvilku brblal, že je to nespravedlivé, ale po chvíli jej to přešlo. Loki teď hrál se mnou a dával mi další a další výborné rady. Zároveň se po kouscích přibližoval, až jsme se dotýkali ramenem. Od jeho tajemného zjištění v letadle se na mě pořád hezky usmíval a já chtěla, aby tohle vydrželo napořád, načež jsem si vzpomněla na těch pár dní co nám zbývá.

oOoOo

Někdy v polovině příjemného večera se Starkovými podezřívavými pohledy se venku spustila bouřka. Loki po prvním hromu okamžitě vyskočil na nohy a přeběhl k oknu. Stark se zatvářil otráveně a s poznámkami typu: "Už zase" si šel k baru pro skleničku whisky. Já samozřejmě opět nic nechápala a navíc mi chyběla Lokiho blízkost, která mě doprovázela celý večer.

"Co zas potřebuje?" zavrčel Stark.

"Netuším." Loki zavřel okno, ze kterého tu chvilku vyhlížel, když se vzápětí znovu zablýsklo a na balkoně se objevila mohutná postava muže v plášti.

Thor vtrhl do pokoje a zastrčil si kladivo za opasek. Tekla z něj voda, která se ihned vsakovala do koberce.

Stark se tvářil otráveně, Loki obezřetně stál u okna a čekal co bude dál. Já na Thora civěla jako hlupák, hlavně na to kladivo, protože ještě slabě jiskřilo energií.

"Takže se konečně poznáváme," podal mi Thor ruku.

"Co prosím?" Ruku jsem mu nejistě taky podala a s tázavým pohledem se mu dívala do očí. Netuším, jak mě mohl znát a co mělo tohle všecno znamenat.

"Heimdall vás všechny občas sleduje," odpověděl. "Říkal, že se s Lokim něco děje."

Chtěla jsem se ho zeptat, co to má co společného se mnou, ale to už se k němu přiřítil Loki a vražedně na něj hleděl.

"Nemáš žádné právo tohle dělat," vyprskl. "Říká ti něco slovo soukromí?"

Stark položil skleničku na stůl. "Rodinné problémy. Tohle vážně nepotřebuju poslouchat." S tím odešel pryč.

"Loki," řekl přátelsky Thor a Starka ignoroval. "Heimdall mi vyprávěl, jak tě tady zesměšňují. Musel jsem se na to přijet podívat a-"

"To je od tebe moc pěkné," řekl suše Loki.

"A viděl jsem to na vlastní oči. Kdyby tohle věděl otec..."

"On ale přesně tohle chtěl."

"Nechtěl," odporoval Thor. "Netušil, že tě budou takhle veřejně zesměšňovat."

"Mohlo být i hůř, zvykl jsem si."

Thor chvíli mlčel.

"Můžu tě odtud okamžitě vzít pryč," sliboval Thor. "Otec to pochopí, až mu řeknu, co se tu děje."

Hlavně to ne! V duchu jsem se modlila, ať Loki odmítne, ale bylo by pochopitelné, kdyby prostě odešel. Já sama bych další veřejnou potupu už takhle nesnesla.

"Ne," odpověděl a mně se ulevilo. "Skončím to tu."

"Chrabrost ti moc sluší, bratře," řekl Thor. "Ale není to nutné."

"Nejsem chrabrý, mám jen smysl pro povinnost a taky nejsem tvůj bratr."

Thor se zamračil. "Loki..."

"Ne!"

Thor pomalu přešel k balkonu a otevřel jej. "Chci, abys věděl, že to takhle nenechám." Vyšel na balkon, kde se zablesklo bílé světlo a po Thorovi nebylo ani památky.

Já měla tolik otázek, ale naši společnou chvilku narušil Stark, který hned otevřel dveře a dohopkal k baru.

"Poslouchal jsi za dveřmi?" zeptal se otráveně Loki.

"Možná."