"To je neskutečně romantické!" spustila Jane, když jsem skončila s vyprávěním. Na chvíli jsem si připadala, že je mi patnáct a právě líčím své kamarádce mou první lásku. Když se to vezme kolem a kolem, Loki byl první, do koho jsem se kdy zamilovala tak, že by to stálo za řeč a Jane se za tu kratičkou dobu něco jako mou kamarádkou stala. Její chování mi ale na vysokoškolačku ani vědkyni trochu nesedělo. Někdo, kdo ji neznal z minulosti by si mohl myslet, že neumí ani do pěti napočítat. Měla neustále ten hloupý zamilovaný výraz, což byla zatím jedna z věcí, která mě na ní štvala. Mohla být tak moc zamilovaná do Thora, že jí to vypláchlo mozek?  To doufám ne. 

Sloužila mi spíš jako odstrašující příklad přesně toho, jak se nechovat. Rozhodně se nebudu celý den hloupě culit a opěvovat Lokiho úžasnost. Možná se to Thorovi takhle líbilo, ale já se odmítala za Lokim všudemožně plazit a dělat mu společnost, o kterou by stejně nestál. Loki nebyl Thor, to rozhodně ne. A i bez toho, abych ho znala roky, mi bylo jasné, že v některých chvílích prostě potřebuje být sám. Rozhodně nepotřeboval někoho, kdo by mu byl v patách dnem i nocí, hloupě se na něj usmíval a byl by na něj přisátý jako pijavice.

"Ty máš ale určitě také něco k povídání," usmála jsem se na ni. "Co ty a Thor?"
Někde v půlce mého výpavění jsem si zakázala se jí na tuto otázku zeptat. Bylo jasné, že o svém dokonalém Thorovi by dokázala brebentit neustále a mě hrozilo unudění k smrti nebo cukrovka z jejich přesládlých řečiček. Pohled, kterým se na mě ale dívala úplně vyzýval k této otázce a já se na ni po krátkém vnitřním souboji doopravdy zeptala. Pochopitelně jsem toho po několika hodinách neustálého žvanění litovala a když Jane skončila, nejenže jsem si nic z jejího vyprávění nepamatovala, měla jsem dokonce chuť rozběhnout se pryč a skočit z okna, dokud nezačne nanovo.

Tomu všemu ale zabránilo tiché zaklepání na dveře, ve kterých se posléze objevila postava vysokého muže se stříbrným brněním a šedým pláštěm. Tvářil se napjatě, ale když si nás s Jane všiml, vesele se usmál. Mimo krásný úsměv, kterým nás obě obdaroval mě také zaujaly jeho vlasy. Normální člověk by řekl, že jsou prostě blond, to však nebylo úplně všechno. Znala jsem několik lidí, kteří měli barvu vlasů s nádechem zlaté, což mohla být barva někde mezi zrzavou a blond. Muž, který stál ve dveřích měl přesně takové vlasy, od kterých se odrážely sluneční paprsky z oken. Měl i pečlivě zastřiženou bradku a hravé modré oči, díky nimž jsem k němu už od samého začátku začínala cítit jisté sympatie.

"Fandrale!" vypískla Jane a rozběhla se k muži, načež ho vesele objala. "Netušila jsem, že už jste zpátky."

"V ostatních zemích vládne mír," pověděl a přestože se právě objímal s Jane, nespustil ze mě oči. Bylo mi hned jasné, že se nepřišel jen přivítat. 

"Jsem moc ráda, že jsi doma," odtáhla se Jane a poplácala ho hravě po rameni. "Pověz mi ale, jaktože nepřišel i Volstagg. Vždycky se byl přivítat jako první."

Fandralova tvář trochu potemněla a smutně se na mě usmál. Začínala jsem mít strach, co se děje. Budu muset pryč? Ódin si to rozmyslel?

"Nejsem tady jen kvůli přivítání," řekl Fandral a přistoupil ke mně. "Mohu znát vaše jméno, má drahá?"

Trochu jsem znervózněla, protože se na mě usmíval. Nebyl to sice Lokiho úsměv, ze kterého bych určitě byla naprosto mimo, ale tento úsměv ve mě vzbuzoval jakousi jistotu. Loki byl nevypočitatelný a občas se choval jako cvok, což znamenalo, že před spaním si řekne, že ovládne Asgard a po probuzení už okupuje Zemi. Fandral vypadal na člověka, který má rád svoji zemi, svoje přátele a má ústálená rozhodnutí.

"Tiffany," odpověděla jsem nejistě. Fandral se ale znova usmál a aniž bych stačila jakkoliv zareagovat, popadl mě za ruku a políbil jí.

"Moc mě těší," řekl, když ji pustil. Věnovala jsem mu jeden z nejistých úsměvů. "Mě také."

Fandral mi poté nabídl rámě a já ho s jakousi neohrabaností přijala. První a zatím poslední ples, na kterém jsem byla, byl ten s Tonym a tam jsem tak nějak neměla čas na společenské úkazy, protože jsem ho neustále tahala od pití a žen s hlubokým výstřihem. To, že jsem ho nakonec nechala napospas jeho fanynkám a dokonce i tomu pití, si nevyčítám.

"Dobrá Jane," pousmál se Fandral. "Pokud dovolíš, musím teď Tiffany něco říct a ukázat. Dle Ódinova přání. Určitě budeme brzy zpátky."

Trochu se mi ulevilo. Nic jako odchod, Mitgard nebo bifrost neřekl. Možná mi chce jen ukázat palác, ano to bych brala. Mnohem lepší než se vrátit zpátky na Zem a říct Starkovi, že jsem se jen bláznivě zamilovala a to všechno už přešlo. Určitě by na to měl nějakou hloupou poznámku, která by mě rozčílila do ruda. Začínalo se mi po něm stýskat.

"Jistě," pousmála se Jane a sedla si zpátky na postel. "Asi budu pořád tady. Než se situace venku trochu uklidní"

Bylo pravdou, že můj a Lokiho příchod vyvolal na Asgardu značný rozruch a soudě podle toho, jakým tónem se o tom všichni bavili, musel Loki provést pořádnou hloupost. Koneckonců, to mu šlo vždy výborně.

Fandral mě pomalu prováděl chodbami a až po několika minutách promluvil. "Proč si myslíš, že jsem pro tebe přišel?"

Zapeklitá otázka, vskutku. Chvíli jsem uvažovala a nakonec zvolila tu nejprimitivnější. Nejsem přece Lokiho dvojče, čím bezelstnější to bude, tím lépe. Už to, ale že jsem takovým způsobem uvažovala bylo nějak špatně. "No, zřejmě mi chceš ukázat palác."

Fandral se usmál. "Ach ano, to také. Přivítat se s Jane, ukázat ti palác, to všechno je pravda, ale ne ta úplná. Jsem si jist, že se ti nebude líbit a proto mě Ódin požádal, abych s tebou jednal prozatím já. Vyzařuju prý uklidňující auru. Jak vtipné." 

Narozdíl od Fandrala, který se zasmál, jsem já udržovala kamenný výraz. Co mi řekne? Nervozita stoupala a já neměla na smích ani pomyšlení.

"Ach promiň," omluvil se pochvíli a přestal smát. "Víš, rozhovor mezi Ódinem a Lokim údajně nedopadl moc dobře. Co jsem slyšel, tak Loki měl prohlásit něco ve smyslu, že trůn má po právu náležet jemu, což Ódina natolik vytočilo, že mu vmetl do tváře něco z jeho minulosti. Co? To mi Frigga bohužel odmítla prozradit. No a pak už to prý připomínalo lavinu. Létala jedna urážka za druhou, jedovatých poznámek by prý normálnímu člověku vystačilo na několik let a to celé vyústilo v to, že Loki právě teď sedí dole ve vězeňských celách."

Zastavila jsem se v půlce chodby a Fandral se mnou. Starostlivě na mě hleděl, ale v tu chvíli jsem to nějak neocenila. Prostě jsem jen stála, v hlavě prázdno a netušila, co k tomu říct.

"Co to pro něj znamená?"

"Netuším. Pokud přizná chybu, je Ódin ochoten jej pustit. Proto vedu tebe. Pokud je tu někdo, kdo mu dokáže domluvit, jsi to ty. Jestli samozřejmě..." Zarazil a odvrátil ode mně pohled.

"Jestli co?"

"Na tom nezáleží"

"Myslíš tím, jestli si mě tady Loki nevzal jen jako loutku?" Ani si nepamatuju, kdy mě to napadlo, vím jen, že jsem to prostě řekla a soudě podle Fandralova výrazu jsem se trefila do černého. 

"Loki je, pokud mi promineš můj úpřímný názor, šílenec a maniak. Už když mi řekli, že má údajně s někým vztah mě, jak bych to řekl, překvapilo. "

Směřovali jsme teď někam do nižších pater. Ani jsem si v zápalu myšlenek nestačila všimnout, že se prostředí změnilo z příjemně zlaté na šedou a taky, že se tady dole značně ochladilo. Fandral se zastavil, až u zvláštních kovových dveří. Změřil si mě od hlavy k patě, jakoby se chtěl ujistit, že jsem psychicky způsobilá projít.

"Teď ti otevřu tyhle dveře," promluvil. "Dál už musíš sama. Je to cela úplně na konci. Nezdráhej se projít skrz průhlednou stěnu, nezastaví tě. Je čerstvě naprogramovaná speciálně pro tebe."

"Děkuju."

"Mě neděkuj, poděkuj Ódinovi."

Přikývla jsem a přistoupila blíže ke dveřím. Fandral mi ale položil ruku na rameno, čímž si získal moji pozornost. "Ať už ti řekne cokoliv, chci jen abys věděla, že můžeš kdykoliv odejít. Budu tady čekat a pokud ti svými slovy ublíží, jsem tu pro tebe. Ano?"

Smutně jsem se usmála. Vypadalo to až, že si je Fandral jistý, že rozhovor s Lokim nedopadne dobře. "To ti taky přikázal Ódin?" poznamenala jsem.

"Ne." S tím mi otevřel dveře a postrčil mě ven. Ani mi nenechal prostor pro odpověď. Chtěla jsem mu poděkovat a možná se i omluvit za ten tón. To mě ale rázem přešlo, když jsem se ocitla v dlouhé chodbě lemované celami. Každá z nich byla bez nábytku a připomínala akvárium. Holé bílé stěny a vepředu průhledná vrstva něčeho, co si můj prachobyčejný lidský mozek nedokázal vysvětlit. Procházela jsem stále dál a dál. Některé cely byly prázdné, v jiných jsem viděla bytosti, které bych jen tak někde na Zemi nepotkala. V jiných celách byli zase obyčejní Asgarďané, kteří mi ani nestačili věnovat pozornost. Rychlým krokem, skoro až během jsem se řítila dozadu.

Když jsem v jedné z posledních cel spatřila Lokiho, téměř se mi zastavilo srdce. Nikoliv však úlevou, že je v pořádku, ale vztekem, protože mezitím co jsem já dostávala po cestě záchvaty paniky, on si tu poklidně seděl v rohu a četl knihu. A když ke mně vzhlédl nevypadal vůbec překvapeně ani nadšeně, vlastně neprojevoval vůbec žádné emoce. Spíš jistou zvědavost.

Vystoupala jsem po několika schodcích k zvláštní průhledné hmotě a sáhla na ni prstem. První věc, která mě napadla bylo želé. Vypadalo to jako želé, hmatatelně to odpovídalo jedině želé, chovalo se to jako želé a já se rozhodla, že to želé je a budu tomu tak říkat. Takže jsem se tedy postupně vsoukala skrz želé do Lokiho cely. Za tu dobu mě nespustil z očí a stále nedával najevo žádné emoce. Jakoby za ním přišel nějaký průměrný voják.

"Co to má znamenat?" zeptala jsem se, když se uráčil vstát a já stála čelem k němu.

"Co bys chtěla vědět?" 

"Třeba to, jakým způsobem ses dostal zrovna sem."

Místo odpovědi přistoupil o krok blíž a uchopil mě za bradu. Chvíli pootáčel mou hlavou a bedlivě mě pozoroval. Připadala jsem si jako výstavní králík, takže jsem ho chytla za zápěstí v domnění,že mu ruku od sebe odtrhnu. Místo toho mě však Loki svou druhou volnou rukou chytil také, takže jsme zůstali v pozici nevýhodné pro oba.

"Na tři," řekla jsem a on přikývl.

"Jedna..." Snažila jsem se mu vyčíst z očí, na co myslí, ale nenašla jsem nic. Předtím si mě prohlížel tak chladně, jakobych byla úplně cizí člověk. Mohl mít Fandral pravdu? Opravdu jsem byla jen loutka?

"Dvě..." Cítila jsem, jak se celá chvěju. Měla jsem strach. Čím budu pro Ódina, když nebudu znamenat nic pro Lokiho? Pokud vím, tak bylo pouze to jediným důvodem, že mě tu ještě trpěl.

"Tři." Ve stejném okamžiku jsme oba povolili stisk a pustili se navzájem.

Loki dal ruce za záda a se stále netečným výrazem se začal procházet po cele. Všimla jsem si, že chodí kolem mě v kruhu, jako vlk, který se chystá někoho rozsápat. 

"Určitě tě sem Ódin neposlal jen tak," poznamenal.

"Taky tě ráda vidím, Loki," odsekla jsem.

Ušklíbl se, což byla asi první známka jakékoliv emoce. Jak dlouho jsme se vůbec neviděli. Tři hodiny? Možná čtyři? Určitě měl čas přehodnotit, jestli pro něj mám nějaký strategický význam. Očividně jsem už něměla. 
Na něco takovéhoale nemůžu myslet. Fandral se mohl mýlit.

"Jistě se teď dobře bavíš, Ódine," promluvil zvučným hlasem Loki a rozhlížel se po stropě. "Bohužel tě budu muset zklamat." Pokrčil rameny a procházel se dál. Já stála na místě a zatínala pěsti. Jeho chování mě jen hecovalo k tomu, abych udělala něco, co by ho zatraceně bolelo. Mohla bych mu vytrhat vlasy, vyškrábat oči nebo vyříznout jazyk? Krev ve mně vřela a určitě to na mně muselo být poznat.

"Mohl by ses přestat chovat takhle?"

Loki se zastavil a otočil se ke mně. Roztáhl ruce a ušklíbl se. "Takhle jak?"

Asi to byla poslední kapka, do mého poháru trpělivosti, protože moje sebeovládání bylo najednou fuč. "Začni se mnou mluvit normálně a chovej se normálně! Myslíš si, že když jsi bůh kdoví čeho, můžeš si se mnou pohrávat? Mám to teda potom chápat, že jsem jen další figurka na šachovnici? Jen se podívejme, co všechno jsi ochotný udělat pro trůn. Šla jsem s tebou na Asgard a nemůžu prostě jen tak odejít a vrátit se na Zem. Shield se postaral o to, že už neexistuju. Takže už není žádná Tiffany. Vidíš, dokonce nemám ani jméno, nemám identitu a proč? Všechno jen kvůli tobě! Celá tahle situace jen kvůli fanatikovi, kterému nestojím ani za to, aby se mnou promluvil jinak, než bez úšklebků."

Chvíli byl Loki zticha. Tak nějak jsem tajně doufala, že padne na kolena a odprosí mě. Nebo že mě obejme a omluví se. Asi jsem si neuvědomovala, že mám tu čest se šílencem, který zlikvidoval skoro celý New York a málem položil na lopatky celý Shield a Avengers k tomu. Nutno podotknout, že k nim patřil i Tony Stark.

"Sebelítost ti nesluší," řekl. 

Nejhorší na tom bylo, že jsem se v sebelítosti právě teď přímo topila. Loki to sice neřekl přímo, ale bylo jasné, co svým chováním dával najevo. Jsem loutka, to je opravdu milé. Na pláč ve mně bylo až moc adrenalinu a já měla pocit, že bych mohla kácet stromy holýma rukama. Kupodivu jsem se už ani netřásla. Jen jsem poklidně stála, jakobych ten fakt mého významu v celé této Lokiho hře, přijala.

"Dobře," řekla jsem po chvíli a narovnala se. "Už se ti nebudu plést do cesty." Otočila jsem se a odcházela pryč. Těsně předtím než jsem prošla skrz želé jsem se ještě naposledy otočila. Loki stál zády ke mně a prohlížel si zeď. Vzpomněla jsem si na všechny úsměvy, které mi kdy věnoval. Přestože nevím, co se teď se mnou stane, budu mít alespoň nějaké vzpomínky. 

"Tak teda hodně štěstí při dobývání Asgardu," poznamenala jsem ještě hořce. "Jsem přesvědčena, že odtud ti to půjde mnohem lépe. Možná ti teď právě vypadl pěšák ze hry, ale jsem si jístá, že si nějak poradíš. Na tohle jste byli se Starkem vždycky největší chytráci. Mám ho pozdravovat?"

Neodpověděl a já ani na odpověď nečekala. Prošla jsem skrz želé a stejně rychlým krokem si to namířila ke kovovým dveřím. Celou cestu jsem úspěšně udržovala lhostejný výraz. Když se za mnou ale zavřely dveře a já spatřila Fandrala, nedokázala jsem to nějak potlačit. Skončila jsem. A to ne tak, jak bych si představovala. Ne s hrdostí ale s brekem. Byla jsem vděčná za to, že mě nikdo nevidí a hlavně také za Fandralovy paže, které mě okamžitě obejmuly a nepustily, dokud jsem se neuklidnila.