Kdysi jeden spisovatel definoval prostřednictvím své postavy povahu člověka na dvojí osobnost. Jaké tyto dvě odlišné stránky byly, záleželo na mnoha okolnostech osobnostního vývoje. A já, přestože jsem tuhle teorii z profesního hlediska naprosto odsuzovala, začala pomalu ale jistě přicházet na to, že v ní bude přece jenom něco málo pravdy.

Moje uvědomění sama sebe po tom období strádání v cele, přicházelo pomalu, ale nakonec přišlo. Za tu dobu jsem se dokázala důvěrně seznámit s Jokerovým soukromím prostřednictvím jeho bytu, do kterého mě hned po tom, co jsem zabila Batmana, zavřel. Žádná frustrace z opakovaného věznění nepřišla, přece jenom, tohle vězení mělo alespoň záchod, postel a zásobu jídla. Většinu času, pokud jsem zrovna nespala, jsem trávila rozvalená na huňatém koberci v obývacím pokoji. Ráda jsem se tam jen tak válela, protahovala se a pospávala. O nic jsem se nestarala, vnější svět mi byl dočista ukradený, a ačkoliv se to zdá podivné, bylo mi dobře. Měla jsem dostatek jídla, pití, koupelnu, vyhřátý byt a jedinou společnost mi občas dělal Joker, kterého jsem vždy viděla velice ráda.

Několik dnů jsem sice bezcílně bloumala různě po pokojích, vzpamatovávala se ze smrti pana Myšáka i z věcí, které mi Batman prováděl. Pak tu byly ale chvíle kdy mě přicházel navštěvovat Joker. Vždycky se potichu přikradl zrovna když jsem polehávala na koberci a šimral mě na nose pštrosím peřím. Když jsem kýchla, rozesmál se, když ne, vypadal nespokojeně. K jeho radosti jsem se proto naučila kýchání předstírat. Někdy si lehl vedle mě a společně jsme tiše leželi, dokud jsem neusnula. Po probuzení jsem byla opět sama. Někdy si zase sedl na postel, vysadil si mě na klín a následně se úpěnlivě věnoval mým ústům nebo krku. Už několikrát jsem to nedokázala vydržet a snažila se z něj strhnout košili, ale uhodil mě a já spadla na podlahu. Občas zase přicházely chvíle, kdy rozrazil dveře od bytu, otevřel všechna okna a házeli jsme spolu plechovky nebo prázdné sklenice od oranžády po kočkách nebo těch několika ztracených lidských existencích, které procházely pod okny. Jindy než s ním jsem okno neotevírala.

V těchto dnech jsem po tom všem utrpení a šocích začala poznávat samu sebe. Nebo spíše svoji nově objevenou stránku. Harleen Quinzel byla velice ustaranou, hodnou a citlivou osobou. Držela se svých pevných zásad. Nikdy nevybočovala mimo již naplánovanou kolej. Nerada vyhledávala nové známosti, bála se změn a vyvarovala se alkoholu, díky němuž by mohla provést něco výstředního. Něco mimo hranice, které si ve svém chování určovala. Žila pro svou práci.

Avšak teď, po tom všem, co se za těch několik týdnů stačilo přihodit, jsem na sebe pohlížela už jinak. Harleen Quinzel měla i svou stinnou stránku, kterou kdysi dokonale zastínila a která se teď drala na povrch. Všechny ty špatné věci, které se Harleen Quinzel přihodily, probudily osobnost zcela jinou. Někoho jako je Harley Quinn. Ženu bez zábran s radostí do života s rozjařenou a dětinskou povahou, která dokázala milovat tak horlivě, až by ji Harleen byla považovala za blázna. Takovou ženou jsem se stala.

Joker ve mě probudil něco nevídaného. Zjistila jsem, že je hloupé zahodit svůj život práci a pravidlům. Po těch letech, kdy jsem tohle dodržovala, jsem si přišla velice unavená. Samozřejmě jsem se snažila jako Harleen s nově objevenou Harley bojovat, ale marně. Nechtěla jsem si to ze začátku připustit, ale tajně jsem po Harley prahla. Byla krásná, zábavná, usměvavá, a hlavně měla Jokerovu pozornost. Nebylo tak divu, že Harleen Quinzel ve mě upadla do zapomnění i s bolestí, kterou mi s tímto jménem vryl Batman do paměti.

A tak jsem se radovala ze všeho. Všechny přicházející starosti jsem ihned házela za hlavu a myslela jsem jen na věci, na které jsem myslet chtěla. Pochopitelně se největším objektem mých myšlenek stal Joker. Přemýšlela jsem, čím bych mu mohla udělat radost. Čím bych si získala jeho přízeň. Byl celý můj svět. Několikrát mě napadlo vylézt ven oknem a přinést mu dárek. Stejně jako on pro mě přinesl pana Myšáka. Ale nakonec jsem tento plán zamítla. Nelíbilo by se mu, kdybych odešla ven.

Okolní svět mě nezajímal. Netoužila jsem nějak zvlášť vědět o tom, co se děje ve světě. Beztak nic nového. Jen opakující se rutina. Avšak myslet na Jokera bylo mnohem zábavnější, dobrodružnější a tajemnější. Ještě stále jsem nepřišla na to, jestli mají jeho náhlé změny nálad nějaká opodstatnění. Co dělal předtím, než se stal nejobávanějším zločincem v Gothamu? Chtěla jsem vědět všechno. Byla to až do nebe volající posedlost.

Oknem do bytu pronikal sluneční svit. Vyskočila jsem z postele a lehla si na koberec. Paprsky slunce mě příjemně hřály na tváři. Zbožňovala jsem to. Několikrát jsem se převalila ze strany na stranu. Koberec byl tak hebký. Natáhla jsem se úhlopříčně od jednoho rohu koberce ke druhému a protáhla si končetiny. Nakonec jsem se uvolnila a rozvalila se, abych zabírala co nejvíc místa. Přivřela jsem oči a znovu pokračovala v mé oblíbené činnosti. Kolik může mít Joker let? Vypadá tak mladě. A ty oči! Kolikrát už to asi Batmanovi spočítal? Přála bych si být u toho.

Něco mě pošimralo na tváří. Aniž bych nad tím přemýšlela, okamžitě jsem kýchla. Zvuk Jokerova hrdelního smíchu mi vyčaroval úsměv na rtech. Otevřela jsem oči. Stál nade mnou a pozoroval mě. Nakláněl hlavu a střídavě zavíral jedno nebo druhé oko. Na sobě měl jen volné balónovité tepláky, takže jsem mohla jen obdivovat jeho tetování a vypracovanou hruď.

"Pane J." vykřikla jsem radostně a chtěla se ho dotknout. Bleskově ucukl. Trochu mě to zamrzelo, ale nehodlala jsem si tím zkazit náladu. Posadil se naproti mně. Stále nevydal ani hlásku, jen mě přemýšlivě zkoumal. Tohle ještě nikdy neudělal. Posadila jsem se naproti němu a s nadšeným úsměvem vyčkávala. Co se mu může honit hlavou? Co si o mě myslí? Miluje mě tolik jako já jeho?

"Drahá Harley," spráskl ruce. Nedokázala jsem z něj spustit oči.

"Ano?" vydechla jsem horlivě, když už byl potichu příliš dlouho.

Zachechtal se a vzal to po čtyřech směrem ke kuchyni. Na vteřinu jsem neváhala a pustila se stejným způsobem za ním. Mramorová podlaha mě na kolenou a dlaních malinko studila oproti teplému koberci, ale tohoto dočasného nepohodlí jsem se byla ochotná kvůli Jokerovi vzdát.

Joker se po čtyřech doplazil až do kuchyně, kde obkroužil jídelní stůl a vracel se zpět. Když jsme se střetli pohledy, usmíval se od ucha k uchu. Nějaká nová hra, zajásala jsem v duchu a lezla za ním. Vrátil se zpět ke koberci a vyskočil na postel. Několik momentů na to jsem seděla opět naproti němu a čekala. Předtím mi chtěl přece něco říct. Už už jsem se ho chtěla zeptat, co to bylo, když se jeho pohled najednou změnil. Jeho veselý výraz rázem vystřídalo znechucení a rozhořčení. V očích mu planulo pohrdání.

"Podívej se na sebe," prskl a shodil mě z postele. "Plazíš se za mnou jako pijavice. Pověz mi, k čemu bys mi mohla zrovna ty být?"

Překvapeně jsem na něj s otevřenou pusou zírala. "Ale...když jste mě unesli...myslela jsem-"

"Myslela jsem," napodobil můj vyděšený hlas. "Myslela jsem. Myslela jsem. Ale doopravdy nemyslela! Ty si jen myslíš, že si něco myslíš!"

Sklopila jsem poraženě hlavu. "Omlouvám se."

Neodpovídal a já neměla odvahu na něj pohlédnout. Nechtěla jsem vidět ten moment v jeho očích, až si uvědomí, že mě nechce. Nebo už si to dávno uvědomil? Každopádně by mi zlomilo srdce, které bilo jen a jen pro něj.

Nakonec jsem ale posbírala všechnu odvahu a zadívala se mu do obličeje. Nehnul brvou, vypadal jako živá socha. "Myslela jsem, že jste měl nějaký důvod, když jste si mě vzal k sobě."

Unaveně si povzdechl a zakoulel očima. "Nevííím," odsekl otráveně. "Už si nevzpomínám. Asi to nebylo důležité. Co bylo, bylo. Teď je teď a musím řešit tento problém."

Odvrátila jsem od něj hlavu a několikrát zamrkala, abych zahnala slzy. Jsem pro něj nepotřebný odpad? Cítila jsem se na dně.

Ale ne natolik, abych neposbírala poslední zbytky kuráže, a neprovedla snad tu nejtroufalejší věc pod sluncem. Jakmile jsem se pohnula směrem k posteli, Joker se rozchechtal. Nezastavilo mě to. Pokračovala jsem dál. Troufale jsem si sedla naproti němu a šibalsky po něm pokukovala. Opět nakláněl různě hlavu a fascinovaným pohledem si mě prohlížel. Uvnitř jako bych se celá třásla, ale navenek jsem působila očividně dost sebevědomě, jinak by mi to už Joker dal pěkně sežrat.

Pomalu jsem se po čtyřech přibližovala až k němu. Nějak nereagoval, stále mě jen pozoroval. Bylo by opravdu pošetilé snažit se předpovídat jeho reakce. Bylo to něco, co zkrátka nešlo. Zatím jsem stále nenašla klíč ke vzorci, podle kterého na určité věci reaguje. Zatím.

Když jsem se k němu přiblížila natolik, abych ho mohla políbit na ústa, přehodnotila jsem svůj plán. Ne, Joker byl rozhodně rafinovaný. Nemůžu být tak přímočará a prostě ho políbit. Místo polibku jsem na poslední chvíli změnila směr a otřela se mu o lícní kosti, odkud jsem dál pokračovala přes krk, rameno a dolů po ruce. Nechala jsem svou hlavu spočinout v jeho dlani a chvíli mu ležela v klíně. Spokojeně jsem zapředla. Nastalo ticho a čím déle trvalo, tím více jsem propadávala panice. Teď jsem hrála s Jokerem já. Co když mou hru nepochopil. Co když jsem místo předení, spíš zabručela jako topící se medvěd? Mohla jsem tím ztratit všechno. V Jokerových očích už bych navždy vídala jen pohrdání. Ještě nikdy jsem nebyla tolik nervózní.

Ale Joker očividně na mou hru přistoupil. "Čičiii," zašišlal.

Potěšeně jsem se usmála. A on se smál taky, přestože u toho vypadal jako vraždící maniak chystající se utopit novorozeně. Bylo to dokonce i roztomilé, protože se usmíval kvůli mně. Jako bych byla nějaká kuriozita.

Vstala jsem a znovu si sedla naproti němu. Teď byl ten správný čas. Naklonila jsem se dopředu a políbila ho. Poprvé za celou tu dobu jsem s polibkem začala já. Byl to zvláštní pocit.

Zavěsila jsem se mu kolem krku. Jako odpověď mi po zádech a bocích začaly přejíždět jeho dlaně. V životě bych si nemyslela, že mě někdo takový jako Joker dostane do takové euforie. Celá jsem z něj šílela.

Polibek mi opětoval a tentokrát mi ani nerozhryzal ret. Cítila jsem se jako puberťačka. Opilá jeho osobou a závislá na jeho doteku. Postupně se jeho pohyby stávají horlivějšími. Stahoval ze mě košili, občas jsem zaznamenala záblesk odpadávajících třpytivých knoflíků.

Teď už se mě dotýkal na holé kůži. Bylo to k zbláznění. I na nehtech, kterými mi na zádech zanechával dlouhé šrámy, bylo něco příjemného.

Celou vahou jsem se naklonila na něj a převážila ho na postel. Vypadal však, že nemá nic proti. Přestože jsem vždycky bývala já tou dole. Přišel čas na změnu.

Plazila jsem se po něm jako pijavice, podle které mě před několika okamžiky nazval. Myslela jsem ale, že tentokrát je mu to mnohem příjemnější.

Byly to jedny z nejkrásnějších momentů mého života, ale jak už to na světě chodí, nic nemůže trvat věčně. Zvrtlo se to ve chvíli, kdy jsem kolenem zavadila o něco tvrdého v jeho levé kapse. Pěkně to zabolelo a já zasykla. Byl to prudký pohyb, takže jsem si koleno musela od té bolesti trochu promnout. Au! Proč zrovna teď?

Pohlédla jsem znovu na Jokera. V jeho pohledu se něco změnilo, ale já bez servítek pokračovala v rozdělané práci. Ano, taková budu. Takovou mě Joker chce. Sebevědomou.

Pohladil mě rukou po stehně a já pomalu přivřela oči. Srdce se mi div nerozskočilo tím tempem, který nabralo. Plicím jako by docházel vzduch. Tak takové to tedy bylo. Milování.

Chystala jsem se pomalu otevřít oči, když mě na čele zastudil chladný kov. Nepotřebovala jsem to vidět, věděla jsem přesně o co jde. Byla to hlaveň zbraně. Nechala jsem oči zavřené a uvažovala opět nad vzorcem Jokerova chování. Proč? Co bylo špatně?

Začal se bláznivě smát. "Jsi opravdu dobrá," zaskřehotal. "Dobrá! Dobrá!"

Stále jsem nechávala oči zavřené.

"Tak jo, tak jo," řekl, když se přestal smát. "Asi tě nakonec teda nezabiju."

Něco tvrdého mě uhodilo do spánku, nejspíš rukojeť zbraně, a já upadla do mdlob. Ostatně jako obvykle.