Hnala jsem se chodbou jako ničivá vichřice a křičela. Každý, na koho jsem narazila po cestě raději uhnul. Rukama s roztaženými prsty jsem mávala před sebou, jako bych si musela cestu chodbou vyškrábat. Jediné, na co jsem však tehdy myslela bylo, jak vyškrábu oči Batmanovi. Po tom všem, co mi provedl si to více než zaslouží.

Minula jsem otevřené dveře mojí cely. Ani jsem nepomyslela na pana Myšáka. Dokonce jsem kolem té místnosti proběhla, jako bych tam nebyla bůhvíjak dlouho zavřená. Ne, nemyslela jsem na nic jiného než na Batmana.

Chodby se různě propojovaly, každou chvíli jsem narazila na nějakou křižovatku nebo rozcestí. Byla bych se bezhlavě rozběhla nějakým náhodným směrem, dokonce jsem ani nebyla ve stavu, kdy bych o tom přemýšlela, ale měla jsem pomocníka.

Joker se za mnou hnal hned v závěsu a řehtal se po celou cestu, jako by tohle všechno byl nejlepší vtip jeho života. "Doprava, dopravááá! Pomsta musí vpravo!" krákal na mě zezadu. Občas, když jsme zrovna zatáčeli, jsem ho několikrát periferně zahlédla. Sundal si svůj kabát a s rukama nataženýma nad hlavu ho nechal vlát ve vzduchu. Dokonce jsem postřehla, že vlastně neběhal, jen za mnou vesele poskakoval, smál se a hrál si s pláštěm.

Dorazili jsme do slepé uličky na jejímž konci byly pouze jediné dveře. Zastavila jsem se. Ani jsem si za tu dobu neuvědomila, jak jsem uřícená. Zhluboka jsem dýchala a nechávala odpočinout unaveným nohám.

Když jsem se otočila, abych tázavě pohlédla na Jokera, jen tam stál. Zíral na mě naprosto vážným způsobem, nehýbal se, dokonce se ani nesmál a co bylo nejpřekvapivější, nevydával žádné zvuky. Lekla jsem se. Vypadal jako živá mrtvola.

"Za tebou, Harley," promluvil po chvíli. "Je právě tam."

Nikdy jsem nepochopila, jestli mají jeho tak časté změny nálad nějakou souvislost nebo logiku. A proto mi jeho ledový klid naháněl hrůzu. Chtěla jsem se otočit a jít zabít Batmana a věděla jsem, že by na mě Joker počkal. Možná, že bych ho tu pak našla opět v té náladě, kdy by mával kabátem a smál se. Nemohla jsem si však být jistá. Vypadal opravdu nezvykle, když se tvářil takhle. Jako by na mě zírala mrtvola.

Otočila jsem se a udělala několik kroků ke dveřím, ale hned na to jsem zastavila. Sklonila jsem hlavu a zírala na své špinavé nohy. Pak na své roztrhané kalhoty, a nakonec na cáry roztrhanou košili. Batman nikam neuteče! Joker si však zaslouží vděčnost za to, že mě tam s ním nenechal.

Otočila jsem se a dvěma dlouhými skoky doběhla k Jokerovi a objala ho okolo krku. "Děkuju. Děkuju. Děkuju," opakovala jsem. Zvláštní bylo, že Joker nějak nevoněl. Bylo to opravdu zvláštní a tajemné. Cítila jsem na prsou jeho klidný dech. Bylo až k neuvěření, že někdo takový měl také pouze obyčejné plíce jako my všichni. Koneckonců byl taky jen člověk, a to bylo na všem zarážející. Nebrala jsem ho jako normálního průměrného člověka. Pod tou sádrově bílou kůži jím však byl.

Ucítila jsem mírný pohyb jeho svalů, ihned na to přistály jeho ruce na mém pasu. Pod jeho pevným sevřením jsem se celá rozechvěla a pohlédla mu do očí. Stále si zachovával svůj ledový výraz a pozoroval mě.

Nemohla jsem odtrhnout zrak z jeho rtů. Byly tak blízko. Jen několik centimetrů. Úplně jsem se roztřásla, když jsem se zvedala na špičky, abych to udělala. Abych udělala to, co jiná žena přede mnou nejspíš nikdy nedokázala. Čím blíž byly mé rty k těm jeho, tím víc jsem se klepala. Kdyby mě tak pevně nedržel, nejspíš bych se před ním sesypala jako domeček z karet. Ze zmenšující se blízkosti mi naskočila husí kůže, ale já dál pokračovala. Bylo to to jediné na co jsem v tu chvíli myslela. Žádný Batman. Ani pomsta. Jen Joker.

A pak, když už jsem cítila jeho dech na svém obličeji se naklonil i on ke mně. Otřel se o moje líčko tím svým jako lísající se kočka. Sípavě u toho dýchal a sjížděl víc a víc dolů. Nekontrolovatelně jsem se roztřásla a přerývaně dýchala.

Na krku se mi rozlila skoro omračující bolest. Vyděšeně jsem vyjekla. Cítila jsem svou kůži v Jokerových zubech. Drtil ji jako nic. Šokem jsem se mu přerostlými nehty zaryla do jeho kabátu. Z jeho strany jsem na to uslyšela pouhé uchechtnutí.

Pak mě vší silou odmrštil od sebe pryč. A v tu chvíli byl ten starý Joker opět zpátky. Doslova křičel smíchy. Párkrát se prohnul v zádech a pak poskakoval až ke mně. Ležela jsem na zemi a tiskla si dlaň k poraněnému krku. Otisk jeho zubů na něm byl patrný. Krev z rány mi zbarvovala už tak špinavou košili do karmínově rudé. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme se potkali. Jak mě o kousnutí nejprve žádal. Připadalo mi, jako by od toho okamžiku uběhly roky. Tehdy by mě opravdu nenapadlo, že něco takového doopravdy udělá.

Došlo mi, že Joker je romantik svým vlastním způsobem. Jestli se o něm tedy dá vůbec jako o romantikovi mluvit. Ze všeho nejvíc to však byl sadista. O tom nebylo pochyb.

Předklonil se, rukama se zapřel o kolena a zkoumal mě jako nějaký odporný hmyz. Střídavě přivíral jedno oko a nakláněl hlavu na stranu. "Nechtěla jsi před chvílí náááhodou někoho zabít, hmm?"

Ze všeho nejdřív mě popadl vztek. Unesli mě. Zavřeli. Mučili. Pan Myšák je mrtvý. Joker mě odmítl. Svůj vztek jsem obrátila na dveře za mými zády. Nezklamu ho. Zabiju Batmana. Pro něj.

Vtrhla jsem do místnosti za dveřmi jako velká voda. Ocitla jsem se v malé místnůstce s maličkou postelí, psacím stolem a počítačem. U stolu seděl muž. Když se otočil, aby se podíval, kdo k němu přišel, zjistila jsem, že je to teprve mladík. Mohlo mu být odhadem něco přes osmnáct.

Když mě uviděl ve dveřích, jeho klidný zvídavý výraz v okamžení vystřídal výraz plný hrůzy. Odskočil od stolu do rohu a tam na mě vyděšeně zíral.

"Kde je?" štěkla jsem po něm. Do místnosti vesele za brumlavého smíchu přihopsal Joker.

Zastavil se vedle mě a zatleskal.

"Petere, Petere," zasyčel na mladíka. "Ukaž jí svou úúúžasnou masku."

Mladík zalapal po dechu. "Pane J." zajíkal se. "Slíbil jste-"

Nic víc jsem však ve svém záchvatu zuřivosti slyšet nepotřebovala. Na to všechno mi mozek ještě pracovat nepřestal. Vrhla jsem se na něj a srazila ho na zem. Překvapilo mě, jak byl slabý a vyděšený. Ubožák Batman. Hehe!

Nějaká lítost ve mě možná byla, ale pohřbil ji vztek a nenávist. Započala jsem tak svoji vražednou hru. Škrábala jsem jeho obličej hlava nehlava. Pokaždé, když jsem ucítila jeho kůži, jak se trhá přímo pod mými prsty, dělalo mi to neskutečně dobře. Tady to máš! Všechno ti vrátím!

Mladík křičel, házel sebou, ale pod tíhou mého těla, když jsem si na něj po chvíli sedla, nic nezmohl. Jen sebou zmítal, a to ničemu nepomohlo.

Mlhavě jsem vnímala Jokerův smích, který se rozléhal za mnou.

Když byl jeho obličej už natolik zkrvavený, že jsem neviděla, kde škrábat dál, začala jsem do něj bušit pěstmi. Bolelo to a moje klouby rychle otékaly, ale v návalu adrenalinu jsem se cítila nezastavitelná.

Netrvalo dlouho a jeho snažení o únik ustalo. Omdlel. Ležel klidně a já si uvědomila, že to byl ještě jen kluk. V prvé řáde to však byl Batman, a to bylo to nejdůležitější. Jakákoliv jiná informace šla stranou.

Nadšeně jsem se pousmála a dvěma prsty na každé ruce mu začala tlačit do očí. Byly to jako dva nafukovací balónky, pousmála jsem se. Jako ty, které mi táta kupoval, než začal pít a topit se v dluzích. Vzpomínky na dětství se přes mě převalily jako přílivová vlna a spláchly s sebou všechnu lítost a pochyby. Teď už zůstala jen zlost, vztek a bolest. S novým odhodláním jsem Batmanovi vmáčkla oční bulvy někam hluboko do hlavy.

Když jsem se otočila, Joker za mnou opět postával a se svým mrtvolným výrazem na mě opět hleděl. Lekla jsem se. Chvíli se nic nedělo. Pak se jedním pohybem rozmáchl proti mně ocelovou tyčí, která se stačila jen zablýsknout, když ji tahal zpod kabátu, a mě se znovu zatmělo před očima.