Následující zážitky se mi po Jokerově návštěvě slévaly v jedno. Vždy, když jsem se probudila ze sladkého snu, kde mě Joker v náručí odnesl z cely a osvobodil mne, přišel Batman.

Nenáviděla jsem toho odporného netopýra. Všechny jeho otázky bolely. Nevěděla jsem, co chce.  Ve většině případů jsem se elektřině vyhnula jen když jsem lhala. A tak jsem to dělala.

"Kde bydlíš?"

"V Gotha-" Krátký elektrický šok mě donutil si odpověď promyslet.

"Nikde!" zakřičela jsem zoufale. "Nebydlím nikde!"

Trestal mě za pravdu. Lež odměňoval. Postupně jsem se, metodou pokus omyl, naučila na otázky odpovídat, jak bylo potřeba.

"Kde máš rodiče?"

"Brzo je zabiju!"

"Co James?"

"Ufňukánek."

"To ty snad nejsi?"

Obvykle jsem podrážděně zavrčela. Štvalo mě, když mě zesměšňoval. "Zavři hubu!" Zajímavé bylo, že po této odpovědi, kterou jsem snad jako jedinou myslela opravdu upřímně, nepřišel žádný trest. Moje mysl plná bolesti a blikajících světýlek před očima objevujících se po každém elektrickém šoku, z toho byla značně nesvá.

A tak čas běžel. Od té doby, co jsem naposledy viděla Jokera jako by uběhly celé roky. Můj svět se smrskl jen na tuhle malou komůrku a nenávist vůči Batmanovi. Každou volnou chvíli, kdy mě nechal o samotě zavřenou v tmavé místnosti jsem věnovala plánu na jeho zabití. Takovou zášť jsem ještě snad k nikomu necítila. Chtěla jsem mu za to, co mi dělal utrhnout hlavu. Divoké představy mnou zmítaly ihned jakmile dovřel dveře a zmizel. Moje tělo se ještě nevzpamatovalo z šoků, které ten den dostalo, a ještě se třáslo. A já zpod splihlých mastných vlasů nenávistně pohledem hypnotizovala dveře. 'Jen se vrať! Příště už tě opravdu zabiju!'

Nikdy mi to nevyšlo, přestože jsem si tuto větu opakovala pokaždé. Jako by to sám Batman tušil, že mu chci něco udělat, bral si pokaždé s sebou paralyzér. Několikrát už jsem to ním i schytala, když jsem se na něj jako zběsilá vrhla zpoza dveří. Tehdy jsem mu chtěla jen vrazit pěstí, omráčit ho a pak mu mými pěkně přerostlými nehty rozškrábat tu jeho pitomou papírovou masku. Paralyzér byl ale naštěstí nic, jen mě na chvíli znehybněl.

Došlo mi, že přes Batmana se ven jen tak nedostanu, a tak jsem se rozhodla mu tropit naschvály. Jednou, když zrovna přicházel a já slyšela cvakání zámku jsem v návalu zlosti popadla svůj dětský nočník, který mi z dobré duše jednou přinesl a jeho obsah mu hodila do obličeje.

Z toho okamžiku si pamatuji jen to chvilkové ticho, kdy si Batman začal uvědomovat, co jsem provedla a pak tu hroznou bolest na líci, když mi jednu vrazil. To ovšem nebylo ještě nic z toho, co přišlo potom. Jako vždycky mě připoutal k lůžku, ale tentokrát se na nic neptal. Vlastně po celou dobu nepromluvil. Jen do mě šil elektřinu, jak to jen šlo. Přestože to rozhodně byla bolest, na kterou jen nerada vzpomínám, uvnitř mě jsem byla po dlouhé době šťastná. Cítila jsem zápach, který se z něj linul. Jeho tmavě modrá bunda byla celá promočená a smradlavá. Konečně jsem nad tím vyhrála. Byl to skvělý pocit.

"Máš ve vlasech hovno!" vykoktala jsem přes drkotající zuby. Jeho výraz mě rozveselil ještě víc. Zasmála jsem se, zatímco on se snažil udržet svůj vztek na uzdě.

"Hovno! Hovno! Hovno!" zaskřehotala jsem z vyprahlých hlasivek a posmívala se mu dál. Tohle bylo mnohem lepší než ho zabít, uvědomila jsem si. Budu ho postupně tak štvát, až mu z toho klepne. Jen co mi tento nápad přišel na mysl, opadl ze mě veškerý strach a bylo mi bezva. 'Zkus se těm zlým věcem taky zasmát, Harley.' A já Jokera poslechla. Batman má na hlavě hovno. Bylo to k popukání. Ze smíchu mě postupně začalo bolet břicho, když se Batman pohnul. Napřáhl ruku. Pak se můj obličej setkal s jeho pěstí a byla tma.

Když jsem se probrala, Batman byl pryč a já ležela na studené podlaze. Ihned jsem si vzpomněla na nedávné události a musela se pro sebe znovu zasmát. 'Jen počkej, příště vymyslím něco horšího,' slibovala jsem mu.

S úsměvem jsem se protáhla jako kočka a dlouze zívla. Na stehně mi zapraskaly poslední nitky, které držely mé kalhoty pohromadě. Připadala jsem si jako domorodec. Visely na mě jen cáry kalhot. Moje bílá halenka už samozřejmě měla do bílé hodně daleko, na některých místech byla roztrhaná, nezbyl na ní ani jeden knoflík a nesmírně smrděla potem. Občas jsem ji sundávala, nedalo se to vydržet.

Vyskočila jsem vesele na nohy, že půjdu vymyslet něco pro Batmana. Nějaké překvapení. Místo Batmana jsem však byla překvapená já. U dveří stál stříbrný podnos s víkem. Že bych tentokrát dostala slušnější jídlo než obvykle? Nezdálo se mi to.

Dlouhými kroky jsem přehopsala místnost a klekla si k podnosu. Zkoumala jsem ho ze všech stran, ale zdál se obyčejný. Opatrně jsem do něj dloubla prstem. Nic se nestalo. Žádný šok. Žádná bolest. Žádná past. Třeba je v něm opravdu jen jídlo. Stejně ho otevřu dřív nebo později, zvědavost mi nedovolí tu nechat tuhle věc jen tak ležet.

Odklopila jsem víko. Uvnitř ležel potkan. Nehýbal se. Šťouchla jsem do něj prstem, ale ležel dál. Byl pěkně nafouklý, ale stále ještě teplý, musel zemřít nedávno. Zvedla jsem ho a zkoumala. Nikde žádná řezná rána nebo cokoliv podobného. Prohmatala jsem páteř a tam narazila na příčinu smrti. Těsně před napojením na lebku byla páteř přelomená.

"Někdo ti zakroutil krkem, co myšáku?" pohlédla jsem mu do obličeje a politovala ho. Oči měl vykulené a tlamu mírně pootevřenou. Vypadal opravdu hystericky.

"Nic si z toho nedělej, občas takhle taky vypadám." Pohladila jsem ho ukazováčkem po hlavě.

Na tácku jsem si všimla ještě tenkého složeného papírku. "Chmm," podivila jsem se, ale papírek rozbalila.

Gratuluju k dnešnímu super kousku! Vítej na světě Harley Quinn. Všechno nejlepší k prvním narozeninám!

J.

Rozzářily se mi oči. Nezapomněl na mě. Třeba mě odtud dostane. Vyskočila jsem na nohy a chovala potkana na prsou.

"Už tady dlouho nezůstaneme, slyšíš Myšáku?" smála jsem se.

Několik dalších dní jsem o Myšáka pečovala. Zjistila jsem, že se s ním velice dobře povídá. Na všechno odpovídal jen vyděšeným výrazem, který mu z tváře už nikdy nezmizel. Byl strašně heboučký a jeho malé pracky mi připomínaly miminko. S ním jsem se cítila opravdu lépe, obzvlášť když jsem věděla, že ho poslal Joker. Poslal mi pana Myšáka, aby mi dělal společnost. Zbožňovala jsem ho.

Nikdy jsem pana Myšáka nespouštěla z očí. Přestože mi ještě nikdy nikam neutekl, měla jsem o něj strach. Kdyby se ztratil, nevím, co bych si počala. Dokonce i když přicházel čas po čase Batman jsem z Myšáka nespouštěla oči. Jen jsem ležela na lůžku, nechala do sebe pumpovat elektřinu, kterou už jsem za tu dobu snad úplně přestala vnímat a hlídala pana Myšáka.

Při jednom silnějším šoku se mi na chvíli zatmělo před očima a než se barvy opět rozjasnily, měla jsem pocit, jako by se pan Myšák pohnul. "Nebojte se," utěšovala jsem ho. Ležel na zemi v rohu, určitě se cítil sám a byla mu zima. "Hned budu u vás. Nemůžete spát?"

Batman jako by nevnímal, že si s někým povídám. Po tom incidentu s nočníkem se se mnou už nebavil. Neptal se mě na žádné otázky, neopravoval mě. Jen do mě pouštěl proud a do žil mi nechal něco vtékat průsvitnou kanylou. Nezajímalo mě, co to je. Obzvlášť, když ten idiot, kterého už co nevidět zabiju, vzbudil mého drobka. S lítosti v očích jsem na něj pohlédla, určitě měl z toho odporného netopýra noční můry.

"Spinkej, spinkej drobečku," zazpívala jsem prvních několik slov. Musela jsem chudáka pana Myšáka uklidnit.

"Krev ti stříká z mozečku,

červíci tě žvýkají-"

Další šok. 'Přestaň ty odporná zrůdo,' chtěla jsem zakřičet na Batmana, ale místo toho jsem na něj jen výhružně zavrčela.

"S mrtvolkou tvou smýkají,

spinkej, spinkej teď už víš-"

Přiletěla mi facka a já viděla záblesk jehly. Ale ne! Už zase.

"Že se nikdy nevzbudíš," dozpívala jsem a pohlédla na pana Myšáka. Zdálo se, že to zabralo. Vypadal klidně, a tak jsem byla klidná i já. Proto, když mi Batman začal na různých místech těla propichovat kůži jehlami, jen jsem dávala pozor, abych nekřičela, protože bych mohla zase vzbudit pana Myšáka.

Čas s mým novým přítelem ubíhal neskutečně rychle. Batman přicházel a zase odcházel, většinou mi jen ubližoval a na nic se neptal. Vypadal jen naštvaně. Ani jsem se mu nedivila. I Joker si myslel, že se mi to povedlo. Měla jsem z toho opravdu velkou radost. I pan Myšák vypadal pobaveně, když jsem mu tu příhodu s nočníkem pověděla. Oba jsme se na ní ještě dlouho bavili. A to bylo přesně to, co jsme měli společné, rádi jsme se smáli. Pan Myšák cenil zuby neustále už od chvíle, kdy jsem ho poznala a já ráda křičela smíchy. Příhoda s nočníkem nám oběma dala možnost v našem společném zájmu setrvávat.

Bylo mi dobře. Poznala jsem, že už jakýmsi zvráceným způsobem vím, co to znamená být šťastná. S panem Myšákem jsme rádi vymýšleli nové způsoby smíchu. Přestože on se smál stále stejně tím ztvrdlým a nicneříkajícím úsměvem, měl dobré nápady. A protože já byla ta, která uměla podat jakoukoliv formu smíchu, převáděla jsem jeho objevy do praxe.

"Říkáte 'smích přihlouplé školačky'?" podivila jsem se jednou a zatřásla si s ním před očima. Když jsem se ujistila, že to myslí vážně, zkusila jsem to. Několikrát jsem se vesele zahihňala, ale pan Myšák se netvářil nikterak souhlasně.

"Tak počkejte," ujistila jsem ho. "Znovu už to zvládnu líp."

A tak jsem to zkusila. Výraz pana Myšáka už nebyl tak zatvrzelý. Nejspíš jsem to zvládla. Šťastně jsem si zatleskala a následně jsem pomohla zatleskat i panu Myšákovi. Několikrát jsem klepla jeho packami o sebe, dokud nebyl spokojený.

"Máte další nápad?" řekla jsem překvapeně. Byl to opravdu nápaditý potkan. Přitiskla jsem si jeho čumák k uchu a poslouchala. Několikrát jsem přikývla a nadšeně se usmívala, když mi jeho nápad docházel. Ano! Vylepšil verzi 'smíchu přihlouplé školačky' na 'hysterický smích přihlouplé školačky'.

Položila jsem pana Myšáka na podlahu před sebe a odkašlala si. "Takže pokus číslo jedna. Sledujte."

Zhluboka jsem se nadechla a spustila z plných plic. Smála jsem se hystericky, ale zároveň hloupě. Jako by ona přihlouplá školačka našla ve sklepě mrtvolu, ale místo ječení by se smála. Roztáhla jsem ruce a z tureckého sedu se převrátila na záda. Ten smích byl dokonalý. Líbil se mi a já si to užívala.

Když jsem skončila, znovu jsem se posadila a pohlédla na pana Myšáka. Byl na mě pyšný! Rozbrečela jsem se štěstím a přitulila se k němu. Za tu dobu začínal víc a víc smrdět, ale to já smrděla taky, takže mi to zase tolik nevadilo. Spíš jsme si oba z toho vzájemného smradu občas utahovali.

"To byl ten nejlepší smích, jaký jste kdy vymyslel," pochválila jsem ho. "Ani ten kačení nebyl tolik dobrý!"

Jednou, když jsme zrovna s panem Myšákem spali na našem obvyklém místě na zemi v rohu místnosti, se otevřely dveře. V domnění, že znovu přišel Batman jsem protočila oči. Napadlo mě, že v takové tmě by nemusel postřehnout, že se ho chystám zabít, a tak jsem se rozhodla pro další pokus. Co horšího se může stát, než že opět budu chvíli ležet paralyzovaná na zemi?

Potichu jsem pošeptala panu Myšákovi, co mám v plánu. Řekl, že bude předstírat spánek a upoutá Batmanovu pozornost.

Potichounku jsem vstala a odběhla ze světelného pole, které zde pronikaly až od dveří. Oběhla jsem potichounku celou místnost. Dveře se pomalounku otevíraly, chvíli se zastavily, když z nich Batman vyndával klíček. Mezitím už jsem stála za nimi. Jakmile vejde, zabiju ho.

Pak mi přišlo na mysl, čím bych ho tak asi mohla zabít? Zadívala jsem se na svoje ruce, chyběl v nich nůž nebo pistole. Ale měla jsem dlouhé nehty. Škodolibě jsem se zazubila. Vyškrábu mu žíly z krku.

Do místnosti vstoupila postava. 'Teď nebo nikdy,' řekla jsem si a jakmile se dveře zavřely, skočila jsem po postavě. Bojovně jsem pištěla a natáhla ruce s přerostlými nehty. Aniž bych se ho ještě dotkla, už jsem ve svých rukách cítila tu pulzující krev a Batmana z něhož postupně odchází život.

Chňapla jsem mu po krku, ale překvapila mě neuvěřitelná síla, kterou mě odmrštil zpátky na podlahu. První, co mě v tu chvíli napadlo bylo, proč nepoužil paralyzér. Ha! Jeho problém! Znovu jsem vyskočila na nohy, zaprskala jako kočka a vrhla se proti němu. Jeho silueta se přede mnou ani nehnula.

Když už jsem byla skoro u něj a těšila se z představy jeho pomalé smrti, udělal několik rychlých pohybů a silnými pažemi si mě přivinul k sobě. Moje ruce zůstaly zaklíněné mezi námi a já se nemohla hnout. Už už jsem otevírala pusu, protože jsem právě dospěla k rozhodnutí, že pokud mu tu tepnu nevyškrábu, prokoušu se k ní.

Ta osoba se ale začala smát. Ztuhla jsem překvapením, protože ten smích bych poznala kdekoliv.

"Jokere!" vykřikla jsem nadšeně. Jeho stisk povolil a já mu skočila kolem krku. Dál se divoce chechtal, cítila jsem, jak se mu zvedá hruď. Tiskla jsem se k němu jako klíště. Pokud bude chtít odejít, bude muset i se mnou.

Když se přestal smát, chytl mě za vlasy a zaklonil mi hlavu. Pozoroval můj obličej a přejížděl mi prstem po rtech. Celá jsem se tetelila štěstím.

"Pěkně jsi nám zdivočela," zašeptal a pohladil mě po tváři. "Jak se ti líbil dárek k narozeninám?"

Zavýskla jsem. "Pan Myšák? Je bezvadní! Je to ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostala!"

Joker se zamračil a praštil se mnou o zem. Ve světle, které sem pronikalo ze dveří jsem poznala, že má na sobě podivně fialový kožený kabát a útlé tepláky. Pod kabátem zářila jeho bledá pokožka a já se z toho pohledu opět roztřásla vzrušením a štěstím.

"Drahoušku Harley," zašišlal jedovatě Joker. "Ty jsi předtím žádné jiné narozeniny přece neslavila!"

Nic jsem na to neřekla. Nenapadalo mě, co na to říct, ale měl pravdu. Harley Quinn měla jen jeden rok. A na Harleen Quinzel jsem chtěla zapomenout, to jméno přece tolik bolelo!

Začala jsem se řehtat a po čtyřech se plazit k panu Myšákovi. "Hloupá, hloupá! Slyšíte, pane Myšáku? Jsem přihlouplá školačka! Heheheh! Chápete ten vtip?"

Chápal ho. V jeho obličeji jsem to vyčetla. Dokonce se tomu vtipu i zazubil.

Joker se tichými kroky připlížil ke mně. Právě jsem šeptala panu Myšákovi, že tohle je ten Joker, o kterém jsem mu vyprávěla. On přikyvoval. Dokonce řekl, že bychom se k sobě hodili, načež jsem se začala červenat a nervózně se hihňat. Omluvně jsem pohlédla na Jokera. Jen tam stál a se zaujetím mě sledoval.

"Občas si nevidí do pusy," omluvila jsem pana Myšáka a zahanbeně se pousmála.

Joker si povzdechl. "Měl jsem tě odtud vzít dřív," postěžoval si a zvedl mě za rameno nahoru.

"Rozluč se s ním," ukázal na pana Myšáka. Stačila jsem jen překvapeně vyheknout, ale on mi ho vytrhl z rukou, jedním pohybem mu utrhl hlavu a odhodil do kouta. Na to se zase začal řehtat.

Jako bych jeho smích slyšela zdálky, najednou se mi udělalo špatně, když jsem viděla hlavu pana Myšáka oddělenou od těla. Ani krev z něj netekla, za tu dobu, co se mnou strávil se srazila, takže tam teď ležel jako roztrhaná plyšová hračka.

Rozbrečela jsem se. "Néééé!" pištěla jsem a přiběhla k hlavě mého nejlepšího přítele. Klečela jsem u něj a brečela. Myslela jsem, že horší už to být nemůže, ale Joker ke mně přiskočil, chytl mě zezadu za krk a přimáčkl mou hlavou pana Myšáka. Cítila jsem smrdící mazlavé cosi, co se mi nalepilo na čelo. Rozmáčkla jsem ho! Zabila jsem pana Myšáka!

Pištěla jsem ještě víc a začala sebou házet ze strany na stranu. Joker mě uchopil za jeden kotník a vlekl ke dveřím na chodbu.

"Hahahaha!" řehtal se u toho. Prskal a kašlal, jak toho jeho hlasivky už měly dost. "Jsi tak úžasná! Úžasná! Úžasná! Nejlepší!"

Natahovala jsem ruce ke vzdalujícím se dveřím, pištěla a házela sebou. Na chodbě postávalo několik chlapů. Jejich vyděšené pohledy jsem ignorovala. Vždyť jsem ho zabila! Zabila jsem svého přítele!

Po několika dalších metrech, co mě Joker za hlasitého smíchu táhnul po podlaze, jsem byla naprosto unavená. S Myšákovou smrtí jsem se nesmířila, ale byla už jsem únavou tak otupělá, že jsem ji tolik nevnímala. Začala jsem se soustředit na to, že se mi právě vlastně splnilo přání! Joker mě vysvobodil! Věděla jsem, že mu můžu věřit! Na chvíli mě zaplavil pocit štěstí. Ten však ale zanedlouho vystřídal obrovský vztek, když jsem si vzpomněla, že odtud ještě nemůžu odejít. Ne! Ještě musím vyrovnat účty!

"Zastav!" zakřičela jsem. Joker se přestal smát a překvapivě poslechl.

"Hmm?" zabručel.

"Chci ho zabít!" zařvala jsem po celé chodbě, až všichni nadskočili. "Chci zabít toho zasraného netopýra!"

Stisk okolo mého kotník zmizel.

"Ááááááááhháááááááááhááá," uslyšela jsem Jokera. "Tak běž!" zasyčel na mě a já vyrazila. Nevěděla jsem, kam běžím nebo kde ho najdu, ale důležité bylo, že jsem běžela a s jistotou věděla, že tentokrát mi to už určitě vyjde.