V posledních dnech se Jokerovo chování závratně změnilo. Neobtěžoval pracovníky nočních směn, záchvaty smíchu dostával jen výjimečně a projevila se u něj až abnormální výřečnost. Samozřejmě jsem zkoumala mimo to, co mi každý den všechno pověděl, také den, kdy k tomuto zlomu došlo. Kdo by řekl, že to původně zamýšlené přátelské gesto plácnutí si, toho tolik změní.

Když jsem odtrhla zrak od našich rukou, zjistila jsem, že mě Joker pozoruje. Díval se na mě zcela vážným způsobem. Nenakláněl hlavu na stranu, jak to měl obvykle ve zvyku, jen mě sledoval. Jako by posuzoval, díval se na mě upřeně a já mu pohled oplácela. Pak se spokojeně usmál a odtrhl svou dlaň od té mé. "Jste pozoruhodný člověk, Harleen," pověděl.

Netuším, co se v ten okamžik mohlo Jokerovi honit hlavou, ale já poznala, že mu mohu důvěřovat. Poznáte ten pocit, když si něčím nejste úplně jistí, ale něco vám říká, že je to správné? Já něco takového doposud nepoznala. Jako psychiatr se musím řídit fakty, informacemi a zaujímat objektivní názory. Nemohla jsem jen tak propustit pacienta z léčebny a odůvodnit to pocitem, že to tam venku zvládne. Musím přesně vědět, jak je na tom, jak reaguje na situace a jak se chová. Nemůžu napsat závěrečnou lékařskou zprávu a použít slovní spojení jako například 'domnívám se' nebo 'cítím to tak'. Bohužel jsem si tedy svůj zvyk z práce přenesla i do normálního života. Zásadně jsem se nerozhodovala podle toho, jaký mám z čeho pocit. Šla jsem po faktech a rozhodovala se s chladnou hlavou. Spontánnost byla něco, co jsem nepoznala. Tedy až do teď. Joker mi zkrátka převrátil život vzhůru nohama.

"Co plánujete do budoucna, pane J.?" zeptala jsem se ho při jednom z našich dalších sezení. "Myslím, že rozhodně máte na to, abyste v Arkhamu nemusel trávit celý život."

Po týdnu práce jsme dospěli do takového stádia, že se mnou už do jeho cely nemusel chodit James. Stačilo jen hlídat před dveřmi. I tam by přece jenom uslyšel, kdyby se něco dělo. U šéfa oddělení jsem si taky vydupala povolení k odebrání Jokerovy kazajky, takže teď přede mnou seděl pouze v arkhamském stejnokroji pro pacienty. Doufala jsem, že si tímto gestem vysloužím jeho důvěru.

"Plány do budoucna," převracel ta slova na jazyku, jako by jim nemohl přijít na chuť. "Já neplánuji, já improvizuji, Harleen. Plány člověka omezují, nemám pravdu?"

Poslední dobou jsem z něj měla upřímný strach. Jak už jednou prohlásil James, bylo mnohem lepší, když se válel po zemi a dusil se smíchem, tohle jeho nové chování se mi ani za mák nelíbilo. Bylo v něm něco zlověstného.

"Dobrá tedy, přiznám barvu," usmála jsem se. Po tom týdnu jsem zpozorovala, že bývá otevřenější, když mu odhalím svoje pohnutky.

"Žádné triky?" zeptal se.

"Žádné triky."

"Ts ts," zakroutil hlavou. "Doktorko, víte, že já triky zbožňuju! "

Rozhodla jsem se na to nereagovat. Už zase se culil, což občas znamenalo, že se po chvíli vrátil jeho šílený smích. Teď musím mluvit vážně, jinak se začne opět smát, dusit se a sezení bude u konce.

"Víte, drtivá většina pacientů moc dobře vědí, co budou dělat, až se odtud dostanou. Někdy právě v tom tkví klíč, jak jim pomoci. Vědět, co doopravdy chtějí. A od toho jsem tu já. Vědí přesně co udělají, až se za nimi zavře brána Arkhamu. Avšak představu o tom, jak toho docílí většinou nemají žádnou." Pro efekt jsem se odmlčela.

"Hm hm hm," broukal si Joker. "Takže chcete vědět, jak jsem na tom já."

Zašátral někde pod stůl a vytáhl balíček karet, které jsem mu před několika dny přinesla. Hbitými prsty je začal míchat.

"Je pro mě velkou mmm poctou," usmál se, když našel to správné slovo. "Že se mi svěřujete se svými vnitřními myšlenkovými pochody. A kdo jsem já abych to ignoroval. Existují lidé, kterým se takhle můžete svěřovat doktorko, hmm?"

Sledovala jsem jeho hbité ruce, promíchávající karty. Když domluvil, pohlédla jsem na něj. "Jsme tady kvůli vám, pane J., ne kvůli mně," odpověděla jsem. Snažila jsem se na sobě nedát znát, že mi jeho prohlášení zůstalo ležet v hlavě.

"Chm chm chm," broukal si dál Joker.

"Takže," popadla jsem druhý dech. "Nechtěl jste mi před maličkou chvíli náhodou něco povědět?"

Pokýval hlavou a usmál se. "Velice velice správně, Harleen."

Znervózňovalo mě, když mi říkal jménem. Taky jsem nemohla najít klíč k tomu, z jakého důvodu mi z ničeho nic tyká a v jedné chvíli zase vyká. Nespokojila jsem se s vysvětlením, že zkrátka sám neví, co mluví. Každým dnem mě obohacoval o svoje myšlenky, které na tak obávaného psychopata, měly až nesmírnou hloubku. Fascinovalo mě to. Zdálo se, že rád filozofoval.

Ještě několikrát promíchal karty a pak je s hlasitým bouchnutím přirazil v komínku ke stolu. Podíval se na mě a čekal, co to se mnou udělá. Několik dní jsem z takovýchto pohnutků odolávala přesvědčení, že trpí nějakou mylnou představou prohození našich rolí a má pocit, že on je tady doktor a já pacient. Po několika sezeních jsem to však vyvrátila a uvědomila si, že stejně jako mě záleží na jeho reakcích tak mu záleží na těch mých a dával si opravdu práci s tím, aby na mě zapůsobil, tak jak chtěl. Avšak skutečnost toho, jak chtěl, aby na mě působil, mi zůstávala jaksi skrytá. V tramvaji cestou domů z Arkhamu jsem se na toto téma hodně krát soustředila. Jak na mě Joker působí? A nic. Prostě jsem to nedokázala říct. Nemohla jsem najít ta správná slova, šlo jen o pocit, který nelze popsat.

"Nuže?" řekla jsem pomalu. Pohlédla jsem na něj a pak kývla dolů na karty. "Chcete je použít k názorné demonstraci?"

Rozevřel rty do širokého úsměvu. Považovala jsem to za jednoznačné ANO. Tyhle situace mě nutily se usmát. Když jsem totiž kdykoliv v průběhu našeho setkání uhádla, co se chystá udělat, usmíval se. Někdy taky dětinsky zatleskal. Nemohla jsem si pomoct, bylo to prostě roztomilé. Měla jsem radost, že on má radost. Znamenalo to, že jsem na dobré cestě.

"Přesně tak, doktorko," odpověděl a s úsměvem se ke mně naklonil pes stůl. "Jste opravdu vynikající."

Opětovala jsem mu nervózní úsměv a byla vděčná za to, že se odtáhl. Z našeho posledního fyzického kontaktu jsem totiž měla opravdu zvláštní pocit. Nevěděla jsem, kam ho zařadit, proto mě tak děsil.

"Tak ven s tím, pane J., jsem celá napjatá," usmála jsem se. On na mě jen mrkl a z vrcholu komínku karet vzal jednu kartu, otočil ji a položil doprostřed stolu.

Královna.

Pohlédla jsem na něj a zjistila, že mě pozoruje. Velice velice bedlivě. Zůstal mezi námi napjaté ticho.

Z vrcholu komínku vzal další kartu. Jak si mohl být jistý, že to bude přesně ta, kterou chtěl? Vrtalo mi to hlavou.

Jack.

Položil ho s odstupem jedné karty vedle královny. Když jsem na něj pohlédla velice nenápadně hleděl po očku ke dveřím. Ke dveřím, za kterými stál James. Ale ne! To je absurdní.

Pak pohlédl zase na mě a zkoumal můj výraz. Mile jsem se usmála a pobídla ho, aby pokračoval.

Z vrcholu komínku vytáhl další kartu. Nemíchal je. Nevybíral si. Zkrátka je bral. Podezřívavě jsem na něj pohlédla, on byl však zaujat novou kartou, kterou vtlačil do mezery mezi Královnu a Jacka.

Srdcová desítka.

Těch deset srdcí na kartě, kterou vložil mezi Královnu a Jacka mi na chvíli vyrazilo dech. Nemohl vědět, že... Ne to je absurdní. Odtrhla jsem pohled od karet.

Tentokrát se na mě Joker nedíval. Pohupoval se na sedátku židle a vesele si něco broukal. Pak začal z komínku vytahovat karty jednu za druhou, samé pikové dvojky a rozložil je kolem trojice karet jako ohrádku. Nebo, napadlo mě se zděšením po chvíli, zeď.

Pohlédla jsem na Jokera, který si mě opět nevšímal a se zájmem se rozhlížel po okolí. Přesněji řečeno po okolních zdech. Oblilo mě horko. Nevěděla jsem, jestli chci vědět, co bude dál.

Z ničeho nic sebou Joker cukl a s přimhouřenýma očima začal kousek po kousku zkoumat čtverec z pikových dvojek, do které uzamkl trojici karet. Podepřel si bradu a s dumavým brumláním zkoumal pikové dvojky.

Něco mě napadlo. Vzala jsem dvě pikové dvojky a malinko je od sebe odsunula, takže v uzavřeném prostoru vznikla škvíra.

"Hledáte východ?" usmála jsem se, i když mi z jeho chování rozhodně do smíchu nebylo.

Joker se zachechtal. "Nepodvádějte doktorko." Vrátil karty zpět na původní místo a dál okatě přemýšlel. Hrál to na mě. Všechny karty měl až doteď předchystány. Bylo jasné, že mi tím chtěl něco říct.

A pak se rozzářil. Roztáhl ruce jako sebevrazi, kteří chtějí skočit z mostu a začal se smát. Stejně jako v den, kdy jsme se setkali. Šíleně a krákavě, až z toho běhal mráz po zádech.

Vzal z komínku další kartu a překryl jí srdcovou desítku.

Eso.

Jakmile karta dosedla na své místo, Joker rázem ztichl a stejně jako na začátku zkoumal můj výraz. Naklonil hlavu na stranu a nepřestával se divoce usmívat. Vykulil oči tak, až jsem mohla vidět červené žilky pod víčky.

Nadechla jsem se, abych se zeptala, co to má sakra znamenat, když z ničeho nic oběma rukama celou scenerii karet zničil. Stala se z nich teď hromada nicneříkajících kusů papíru. Myslela jsem, že je konec. Přemohla jsem svůj pocit nenadálé úzkosti a usmála se.

"Pane J, to je-" nedořekla jsem to, protože on ještě neskončil. Z komínku sebral další kartu a položil ji na chaotickou hromadu.

Joker.

Teď už jsem zděšení ve svém hlase nedokázala, jakkoliv zamaskovat. V příští minutě ticha, hned po tom, co Joker položil poslední kartu, jsem se sice pokoušela uklidnit, ale nešlo to.

"Tohle jsou tedy vaše...plány do budoucna?" zeptala jsem se se staženým hrdlem.

Joker se mile pousmál. "Plány do budoucna?" podivil se. "Já ale přece do budoucna neplánuji, doktorko."