Uchvátil mě. Avšak způsobem, který jsem si nehodlala přiznat. Razantně jsem si zakázala přemýšlet jakýmkoliv způsobem o jeho očích. Nikdy jsem takové neviděla. Nebyly to oči psychopata, díval se na mě takovým způsobem, až jsem měla pocit, že mě celou prokoukl. Všechna moje tajemství a myšlenky.

Napadla mě taková směšná teorie, která se pro někoho mé profese absolutně nehodí. Taky zůstala pouze v mé hlavě, nesvěřila jsem ji ani mým poznámkám. Kdyby k nim totiž někdo přišel, bylo by mu jasné, že jsem se zbláznila.

A pokud šlo o tu teorii...Jako každý teenager jsem také kdysi sledovala jeden neskutečnější film za druhým. Zbožňovala jsem nadpřirozeno. A filmy tohoto žánru měly jednu věc vždy společnou. Hlavního hrdinu, který na okolí působil jako největší lůza, popřípadě šílenec. Ano šílenec.

Z tohoto však nechci vyvozovat závěry jako třeba, že Joker je upír, nebo snad ještě čaroděj. Natolik mi zase z mé práce nepřeskočilo. Chtěla jsem tím spíše říct to, že stejně jako hlavní hrdiny filmů, bychom stejně měli poznat a prozkoumat i Jokera a můžeme najít úžasné věci. Možná je Joker génius, jen z něj dávné zážitky udělaly něco, co svou genialitu využívá k nežádoucím účelům.

A tak jsem celou noc nespala. Rozváděla jsem své teorie, zapisovala je na papír a v zápětí podpalovala zapalovačem. Usadil se mi v hlavě a já ho nemohla vyhnat. Svým způsobem to byl pozoruhodný člověk a zajímal mě tak moc, že jsem úplně ztratila pojem o čase, dokud jsem se ráno neprobudila s hlavou opřenou o můj psací stůl.

Kolik je hodin?

Odlepila jsem opuchlá víčka od sebe a vzhlédla k hodinám. Devět. O půl desáté jsem měla mít další schůzku s Jokerem. Bleskurychle jsem vstala.

Ostudné bylo, že jsem na sobě měla stále pracovní oblečení, ve kterém jsem včera přišla domů. Jen co jsem totiž včera zavřela dveře a ocitla se v opuštěném bytě, nechala jsem myšlenkám volný průchod a od té doby seděla u stolu a přemýšlela. Teď už však nebyl čas na rychlou sprchu nebo čištění zubů. S opovržením k sobě samé jsem si do úst hodila troje žvýkačky a nastříkala na sebe snad litry spreje proti pocení. Vlasy jsem spěšně prohrábla v zrcadle, stačila jsem taky politovat fialové kruhy pod očima a vyrazila z bytu.

Před Jokerovou celou na mě znovu čekal James. Na tváři se mu mihl ustaraný výraz, když mě viděl běžet po chodbě s napůl oblečeným zaměstnaneckým pláštěm a šálkem nedopité kávy v ruce. Taky jsem byla trochu neučesaná a kruhy pod očima také nevypadaly zrovna hezky.

"Doktorko?" podivil se James, když jsem k němu doběhla. Věnoval mi další starostlivý pohled, ale než stačil něco říct, a já přesně věděla, co měl na jazyku, raději jsem ho předběhla já.

"Nejdu pozdě?" usmála jsem se. V okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že jsem si dneska ráno nečistila zuby, jsem ihned svůj úsměv stáhla. James si toho všiml.

"Děje se něco?"

Znovu jsem se usmála, ale tentokrát neotevřela pusu. "V pořádku. Můžeme dovnitř?"

Chtěla jsem sáhnout na západku, ale James mě lehce odstrčil.

"Mám o vás starost, slečno Quinzelová," řekl a pohladil mě přátelsky po rameni. Znejistěla jsem, James se mě nikdy nedotýkal. "Vy si to možná neuvědomujete, ale já to měl přímo před sebou."

Nervózně jsem ho poplácala po rameni. "Ale co? Co jste měl před sebou?"

Povzdechl si. "Jen mi slibte, že budete opatrná."

"Samozřejmě, Jamesi," znovu jsem mu darovala letmý úsměv a chystala se už otevřít tu zatracenou západku. Mám zpoždění. Už dávno jsem měla mluvit s Jokerem. Přemýšlela jsem o něm celou noc, musela jsem ho znovu vidět.

"A doktorko?" zastavil mě ještě jednou James.

"Ano?" Snažila jsem se o milý úsměv, ale uvnitř mě to vřelo. Chci mluvit s Jokerem! Kdy mi konečně dovolí odemknout ty zatracené dveře?

"Až skončíte mmm," zabručel. "Nechtěla byste třeba...já nevím...zajít na kafé nebo tak?"

Sklonila jsem hlavu jako nervózní puberťačka a zasmála se. "Zvete mě na rande, Jamesi?"

S nervózním úsměvem pokrčil rameny. "Tak nějak."

Nemohla jsem říct ne. James byl dobrý člověk a od kolegů jsem věděla, že to neměl se svojí bývalou ženou moc lehké. Zajdu s ním na kafé, udělám mu radost a zůstaneme přáteli. To pro něj můžu udělat. "Kafé si dám moc ráda."

Překvapeně se usmál a chvíli stál jako přimrazený. "Ehm...já-"

"Tak to abychom to měli rychle z krku," ukázala jsem na dveře. On jen zamžikal očima a rychle přiskočil ke dveřím. Pomohl mi odjistit západku a čipem dveře odemkl. Tiše jsem mu poděkovala a vešla dovnitř.

Čekala ta na mě ta samá místnost se stolem, postelí a židlemi. Joker však tentokrát neseděl za stolem, ale ležel na zemi a nohama se opíral o zeď. Jeho tělo tak tvořilo pravý úhel s podlahou a zdí. Pravou patou klepal na mříže u okna čímž střídavě spouštěl a vypínal alarm. Z nějakého důvodu mu to přišlo velice vtipné a stejně jako včera, mě přivítal svým divokým smíchem. Ani nenatočil hlavu, když jsme s Jamesem vešli dovnitř. Stále jen ležel na zemi, kopal do těch mříží a civěl do stropu.

"V noci tu byla ochranka nejspíš milionkrát," informoval mě James. "Každých pět minut ten alarm spustil. Chlapům z noční málem ruply nervy, když tu museli pořád běhat s těma těžkejma samopalama a v plný zbroji, a ještě co pět minut. George se neudržel a ztloukl mu ksicht. Teď nejspíš stojí ve frontě na úřadu práce."

Joker jako by nás neslyšel. Nebo to jen předstíral. Pořád patou provokoval alarm a blaženě se usmíval na strop.

"Co vám k tomu řekl, když jste přišli?" kývla jsem hlavou na Jokera.

"Byl tu doktor Walker, aby s ním promluvil, když se alarmy spustily po třetí," odpověděl James.

"A?"

"Stěžoval si, že mu žádný z těch chlapů, co přišli, nechtěli dát samopal."

"Takže," řekla jsem překvapeně. "pokud to chápu dobře, tak volal ostrahu, aby mu půjčili zbraň."

"Nesjpíš ano," pokrčil rameny James.

Přistoupila jsem k Jokerovi blíž a přerušila jeho oční kontakt se stropem mojí hlavou. Znovu jsme si hleděli do očí.

"Pane J.?" Zamávala jsem mu seshora. "Tady doktorka Harleen. Jak se vám vede?"

Natočil hlavu a prohlédl si celý můj obličej. Párkrát pohledem zavadil i o Jamese.

"Zdravím." Trochu se posunul, abych mu nepřekážela ve výhledu na strop a blaženě se dál usmíval na nějaké neurčité místo nahoře. Opět kopnul do mříží a na chvíli se spustil alarm, než ho dispečink v horním patře nejspíš znovu nevypnul.

Odložila jsem poznámkový blok na stůl a sedla si vedle něj. Opřela jsem se o stěnu vedle jeho pravé nohy, kterou kopal do mříží a když chtěl znovu spustit alarm, zabránila jsem mu v tom rukou. Zvedl hlavu ze země a pohlédl na mě.

"Zlobení už bylo dost," pohrozila jsem mu ukazováčkem.

Echeh chech. Položil hlavu znovu na zem.

"Takže sháníte zbraň," konstatovala jsem. "Odhalíte mi své plány?"

Čekala bych, že se začne znovu smát nebo sebou plácat ale nic z toho se nestalo.

"Ne," odmítl razantně. Zůstala jsem překvapeně zírat. Tak příčetný hlas jsem u něj nikdy neslyšela. Žádné chrčení, syčení, prskání ani skřehotání. Prostě odpověděl. Odmítl mě jako obyčejný člověk. Prostě řekl ne. Beze smíchu. Beze stop šílenství. Byla jsem upřímně zmatená. Přesně tohle se dělo i včera. Choval se jako absolutní maniak se sekanou místo mozku ale když na mě pohlédl, všechno rázem zmizelo a já měla pocit, že je snad chytřejší než my všichni dohromady. A pak mě požádal o kousnutí a sekaná tu byla znova. A dnes je to stejné. Chová se praštěně a pak bum něco se změní.

"To je ale škoda," řekla jsem zklamaně. On se uchechtnul. A zase na tom nebylo nic šíleného. Uchechtnul se úplně normálně, Stejně jako to dělávám já nebo třeba James.

"Slyšela jsem, že jste včera v noci pěkně řádil, pane J."

Na to neodpověděl, dál zkoumal zeď.

"Třeba bych vám mohla pomoct zajistit nějakou aktivitu, kterou byste vykonával, abyste se nenudil," nabídla jsem mu. "Já myslím, že nejste hloupý. Ne, rozhodně nejste hloupý a víte co si ještě myslím?"

Chvíli se tvářil netečně až jsem si myslela, že budu muset pokračovat i bez jeho spolupráce, ale nakonec se nohama odrazil od zdi a s rukama svázanýma v kazajce se vyškrábal do sedu. Teď seděl naproti mně. "A víte, co si o vás myslím já?" řekl potichu.

Jeho otázku jsem ignorovala. Bála jsem se jí. Vím, že by řekl něco ve smyslu, že mu jsem naprosto ukradená nebo že mu lezu na nervy a ruším ho, a to jsem z nějakého úzkostného důvodu nechtěla slyšet. Nechtěla jsem, aby mě odmítnul.

"Rozhodně nejste natolik hloupý, abyste požádal ochranku o zbraň a čekal, že vám ji dají. Ačkoliv se to zdá neskutečné, trochu jsem vás včera stihla poznat. Udělal jste to z nudy, rád lidem brnkáte na nervy a tohle bylo něco, co jste si nemohl nechat ujít. Pořádně vytočení sekuriťáci, to muselo být k popukání. A co teprve dispečink, který po vás dnes celé dopoledne vypíná alarm. Ve svém řemesle se opravdu vyznáte, pane J. to vám musím nechat," pokývala jsem uznale hlavou. Usmíval se na mě, ale poprvé u toho nevydával žádné zvuky. Bylo to skoro až sympatické.

"Mezi námi," ztlumila jsem hlas a rošťácky se zašklebila. "Taky nemám ty velké protivné gorily zrovna v lásce." Odhákla jsem mu kazajku a natáhla k němu ruku ke společnému plácnutí. Periferně jsem viděla Jamese jak se v rohu opírá o zeď a se smíchem na mě kroutí hlavou. Ano právě jsem ho nazvala gorilou, ale neurazil se a taky kupodivu nebyl hned v křeči z toho, že jsem svým způsobem umožnila Jokerovi nebezpečnou věc. Nejspíš jsem mu musela připadat jako malá holka. Na Jokera to ale očividně zapůsobilo. Stávala jsem se jeho kamarádkou, byla jsem na dobré cestě přijít jeho případu na kloub.

Chvíli si mou ruku zkoumavě prohlížel. Občas naklonil hlavu. Vypadalo to, jako by nad něčím přemýšlel. Nechala jsem ruku v gestu plácnutí a čekala, jak na to zareaguje. Že by měl opravdu problém dotýkat se lidí? Původně jsem myslela, že ho tím rozveselím, svým způsobem byl občas trochu dětinský. Nejspíš jsem se ale zrovna netrefila do jeho nálady. S tímhle bych nejspíš uspěla v situaci, kdy se všemu směje a chechtá. Přestože jsem si uvědomila, že jeho nálada nejspíš není zrovna vhodná na první schválený fyzický kontakt, ruku jsem nepoložila a dál čekala.

Nakonec se nesjpíš rozhodl a pomalu zvedl i svou ruku. Chvíli setrvával svou dlaní blízko té mé, aniž by se jí dotkl. Docela mě to znervóznilo, ale stejně jsem se na něj usmála a pobídla ho. "Plácneme si na to, ne?" Mohl by to být obrovský krok kupředu. Plácnutí rukou, počítá se to za přátelské gesto. Kdy naposledy se asi Joker zachoval přátelsky?

Ani na mě nepohlédl, když jsem k němu promluvila. Měla jsem pocit, že mě ani nevnímal. Jen se díval na naše ruce.

A pak se svou dlaní dotkl té mé. Jeho ruka byla ledová. Možná, že jim měl z toho sevření v kazajce neprokrvenou, zaplavila mě vlna lítosti. Když jsem odtrhla zrak od našich rukou, zjistila jsem, že mě Joker pozoruje. Díval se na mě zcela vážným způsobem. Nenakláněl hlavu na stranu, jak to měl obvykle ve zvyku, jen mě sledoval. Jako by mě posuzoval, díval se na mě upřeně a já mu pohled oplácela. Pak se spokojeně usmál, odtrhl svou dlaň od té mé.

"Jste pozoruhodný člověk, Harleen," pověděl. Když použil mé jméno, na kterém si dal záležet, aby ho pečlivě vyslovil, změkla jsem. Když jsem nad tím později uvažovala, přesně tohle bylo pro něj znamení, díky kterému usoudil, že budu pro jeho účely dokonalá. Dovolila jsem mu, aby se ke mně dostal blíž a přesně tento okamžik, lidé to rádi nazývají osudovou chybou, s čímž poněkud nemůžu souhlasit, mi změnil život.

Vznikl mezi námi nějaký vztah, který jsem s pocitem dobře odvedené práce považovala za úspěšným klíčem k vyřešení Jokerova psychického stavu. James se taky radoval, když viděl, že se Jokerovi dostávám pod kůži. Celý personál Arkhamského azylu mi gratuloval.

Všichni jsme se ale šeredně mýlili. Jediný, kdo doopravdy věděl, co se tu děje byl právě Joker.

---

Sezení jsme hned po tom zvláštním momentu, kdy se mezi mnou a Jokerem něco zlomilo, ukončili. S úžasným pocitem jsem tedy šla s Jamesem na kávu. Překypovala jsem pozitivní energií a úplně jsem zapomněla na to, že jsem si vlastně s Jamesem původně nikam vyjít nechtěla.

"Občas se i sebelepší psychiatr potřebuje vypovídat, rád vidím, že jste spokojená, doktorko. Ráno jste mi upřímně dělala celkem starost." zasmál se, když jsem po několika hodinách nepřetržitého mluvení o Jokerově případu ztichla a napila se kávy.

"Harleen," podala jsem mu přes stůl ruku. "Pro tebe Harleen."

"James, velice mě těší." Se smíchem jsme si potřásli rukou.

Pro něj to asi znamenalo něco, co jsem já ani zdaleka necítila. Stále jsem totiž byla myšlenkami v Jokerově cele.

"Nemůžu uvěřit, že se něco takového podaří zrovna mě," začala jsem nanovo. James jen pobaveně zakroutil hlavou, ale trpělivě mě poslouchal. "Na Jokerovi pohořelo už tolik výborných lékařů! Tolik daleko lepších a kvalifikovanějších lidí, než jsem já! To je snad jen sen."

"Není divu," řekl mile James.

"Není divu?" nechápala jsem.

"Máš v sobě úžasné kouzlo, Harleen. Mě jsi se dostala pod kůži už daleko před tím, než přišel Joker. A ani sebevětší psychopat to nemůže ignorovat."

"Och Jamesi. To je-"

"Ne. Nic neříkej. Chtěl jsem ti to říct už dávno."

Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, když jsem právě trávila čas s Jamesem, ale několikrát mi padlo na mysl, jaký by to byl pocit slyšet tato slova od Jokera. Zajímalo mě, jestli by byl schopen někdy někomu něco tak krásného říct.

---

"Minule jsme mluvili o nějaké aktivitě, která by vám mohla pomoci zaplašit chuť na škádlení místního personálu," pověděla jsem Jokerovi další den ráno při dalším sezení. Tentokrát se choval vážně už od začátku. Žádný divoký smích ani vyšinuté chování. Počínal si velice vypočítavě a opatrně. Sledovala jsem všechny jeho počiny se zatajeným dechem. Všechna gesta a pohyby prováděl s elegancí pouštní kobry chystající se k boji. Jakýkoliv jeho pohyb rukou začínal nejprve pomalou plavnou elegancí a vzápětí končil bleskurychlým cuknutím. Nabíhala mi z toho husí kůže, ale po včerejšku jsem byla ještě tak omámená, že mě jeho chování spíš vzrušovalo a já toužila po tom zjistit, co se mu honí hlavou. James se mi později svěřil, že mu to připadalo děsivé a možná bylo raději lepší, když sebou plácal na zemi a smál se. To že najednou vyzařoval nějakou příčetnost, a ještě tak nebezpečně vypadající, mu dělalo starosti. Od naší návštěvy kavárny se ode mně celý následující den odmítal hnout a povídal mi ovšem, co ho napadlo. Nebo spíše o všem, co ho napadlo, že by pro mě mohlo být nebezpečné. Nebylo překvapením, že mu proto Joker přicházel na jazyk opravdu často.

"Napadlo vás tedy během včerejšího dne něco, co byste rád ve svém pokoji uvítal, pane J.? zeptala jsem se. "Tedy kromě zbraní samozřejmě." Na moje zazubení reagoval jen lehkým úsměvem, ale nic neřekl.

"Třeba televizi?" zkoušela jsem. "Nějakou oblíbenou knihu? Nebo časopis? Hrajete rád počítačové hry? Můžu obstarat i herní konzoli."

Žádná odpověď.

"Tuším, že jsem někde ve skladu zahlédla i CD přehrávač. Co na to říkáte? Musíte mít přece nějaké rozptýlení, určitě vám to pobyt zde zpříjemní."

Joker se hlasitě nadechl, jakovby nasával nějaký pach. Možná to byl můj parfém, který jsem si po schůzce s Jamesem koupila, když jsem od stravovacího vedoucího zjistila, že Joker zbožňuje sladkosti. Vybrala jsem ten nejsladší parfém, který v obchodě měli a vypadalo to, že sklízel úspěch.

"Ne, děkuji, slečno Quinzelová," pronesl. "Momentálně mi stačí příjemné momenty strávené s vámi."

Rozhodně to nebyl tón hlasu, kterým mi včera lichotil James. Nebyla to tradiční lichotka muže, kterému se nějaká žena líbí. Tento tón jsem nikdy nedokázala doopravdy rozluštit. Kdybych to dokázala, jistě bych možná rozpoznala tu skrytou hrozbu a možná bych tak svému osudu unikla.  Jenže já byla tak okouzlená a bláhová, že jsem se jen mile usmála a pokračovala v sezení dál. Samozřejmě tím nemyslel lichotku, za kterou jsem tuto větu nejprve považovala. Myslel to vážně. A to doslova vážně, že si se mnou momentálně užívá příjemné momenty. Protože to, co se mělo stát a co bych já, nebýt Jokerova neodolatelného chování, jistě rozpoznala rozhodně nebylo příjemné ani za mák.