Až do dnešního dne jsem nevěřila, že by se někde mohlo žít bez červenokabátníků na každém rohu, bez zlodějů, bez neštovic a hlavně bez nadutých aristokratů s tendencí z každého udělat otroka. A protože já tohle všechno zažívala na vlastní kůži po celý můj život, byla pro mě Davenportova usedlost jako nebe na zemi. Dokonce jsem měla pocit, že tu více svítí slunce a taky se tu lépe dýchá.    

Procházela jsem kolem dřevorubeckého srubu, kde si právě parta mužů dávala polední přestávku. Seděli u stolu na terase a s úsměvem hleděli na ženu s hrncem polévky. Ještě nikdy jsem neviděla tolik vřelosti v jednom pohledu. Dokud jsem totiž já prácovala v Bostonu a nosila polévku vyšším vrstvám, dočkala jsem se spíš pohrdavého odfrknutí z jedné strany stolu a chlípného pohledu z druhé. Občas totiž, když měli mí pánové nebo spíš dozorci náladu musela jsem jim také při jídle sedět na klíně. V téhle myšlence už ale dál pokračovat nechci.

Minula jsem dřevorubce, kteří na mě zamávali a s křikem mě pobízeli ke stolu. "Ještě nám trochu polévky zbylo!" volala žena.Já ale odmítla. Rychlým krokem jsem stoupala nahoru do kopce k elegantní budově z bílých desek, místy prokládné cihlami. Nepřipadalo mi to zvláštní, v něčem takovém už jsem bydlela dřív, nutno ale podotknout, že v nelidských podmínkách pro ženu. Za svoji minulost jsem se ale rozhodně nestyděla, takhle si totiž žila většina lidí se špatnými rodiči. 

Moje matka byla africká otrokyně, které jsem se omylem narodila já v důsledku jedné nedobrovolné noci s britským dozorcem. Samozřejmě, že ten muž okamžitě odsoudil matku k šibenici, avšak zákon praví, že žádná žena nemůže být popravena, pokud čeká potomka, takže byla poprava odložena. Prozatím. Co bylo dál, už si zřejmě může každý domyslet. Matku pověsili a mě šoupli do tábora k otrokům. Postupně jsem se propracovala až k práci kuchařky a pokojské, což bohužel nebyly jediné činnosti, které jsem musela vykonávat. Přesně tak, jak moje matka přišla kdysi ke mě, jsem se modlila ať podobně nepřijdu i já k dítěti. Tolik k práci kuchařky a pokojské, pomyslela jsem si vždy s povzdechem.

Čím déle jsem procházela celou usedlostí, tím více jsem se tu cítila jako doma. V mém případě bych se zřejmě cítila doma všude, kde nekřičí zmučení otroci, nepráská bič a kde vás před chmatáckýma rukama dozorců nic nezachrání, ale i tak byla celá usedlost na dnešní dobu až neuvěřitelně mírumilovná. Můj vrozený instinkt na hledání špatných věcí, jen čekal co přijde jako daň za toto krásné místo. Sadistický zaměstnavatel? Pokoj pro služky v podobě komory na košťata? Už to, že jsem měla zaměstnavatele a ne pána, mě naplňovalo radostí. Dostávat za práci i peníze? O tom bych nikdy ani nesnila.Konečně jsem došla až ke dveřím domu. A mezitím, co jsem zaklepala a čekala až někdo otevře, jsem mohla obdivovat nádherně upravené stáje s několika koňmi a jednou ovcí. Když jsem se rozhlédla po okolí, mohla jsem zase vidět snad celou usedlost, protože budova, u které jsem právě stála byla postavená ze všech nejvýš. Celému prostředí dominovala a vytvářela tak dojem absolutní mejestátnosti. Co ale majestátné nebylo, byla sekera vražená v jednom z dřevěných sloupů u vchodu. Moc jsem nad tím ale nepřemýšlela.  Vlastně jsem ani neměla možnost, protože se dveře v tu chvíli otevřely a v nich stál starý muž s holí. Měl béžový kabát i klobouk, takže jsem mu zrpvu neviděla do obličeje. Pak ale povytáhl hlavu, aby si mě dobře prohlédl a já jeho obličej spatřila, vypadal, že už zřejmě bude mít leccos za sebou. Navíc mě potěšilo, že měl téměř stejnou barvu pleti jako já, i když mnohem tmavší. Mohla jsem dát tedy do budoucna sbohem rasismu.

"Slečna Leanne?" zeptal se.

"Ano."

"Pojďte dál."

Následovala jsem ho. Ocitli jsme se v chodbě, ze které vedlo několik dveří a až úplně vzadu bylo schodiště. Muž se pomalým krokem došoural ke dveřím napravo, které otevřel a vlezl do místnosti. Byl to obývací pokoj s několika pohovkami, krbem a stolem. Muž se usadil ke stolu a pobídl i mě.

"Jsem Achilles Davenport," představil se. Uctivě jsem přikývla. Nevěděla jsem ani co na to říct, protože se mi nestávalo často, abych si s někým sedla ke stolu jako rovný s rovným.

"Své věci si potom můžete dát nahoru do vašeho pokoje, hned první dveře nalevo. Taky se vám zřejmě trochu zmírní režim a s prací na polích se můžete rozloučit."

"Děkuju."

"Jak můžete vidět, jsem už stařec, takže od vás budu požadovat jen teplé jídlo a pořádek v domě. Taky vám přenechám na starosti i zásobování jídla, které seženete v Bostonu. Ve volném čase máte umožněn volný pohyb po usedlosti."

Neměla jsem slov. Jakobych dostala do hlavy ránu palicí, ale byla to snad ta nejkrásnější rána jakou jsem kdy dostala.

"Ani nevíte, jak moc jsme vám vděčná, pane Davenporte."

"Já jsem spíš vděčný vám, slečno. Tahle domácnost neměla ženskou ruku už několik let a všichni víme, že ji zoufale potřebuje."

"Budu pro vás pracovat s radostí."

"To rád slyším," pousmál se Achilles. "Zasloužíte si lepší místo, než to, ve kterém jsem vás našel. Chápu váš problém, barva pleti je v dnešní době pro některé lidi velmi důležitá. Občas bych si přál, aby se i jim změnila přes noc barva pleti a aby věděli, jaké to je."

"Jsem ráda, že máme stejný pohled na dnešní společnost."

Achilles se znovu usmál a vstal od stolu."Nuže, byl to poměrně krátký rozhovor, ale obávám se, že víc už k tomu nemám co říct. Kuchyně je jen naproti přes chodbu, objevíte tam i sklep."

Také jsem vstala. "Děkuji moc. Porozhlédnu se po domě a můžu začít i s úklidem."

Achilles přikývl a odkráčel pryč.

oOoOo

Den uběhl velmi rychle a za tu dobu jsem stačila prošacovat celou kuchyni a vůbec celým dům. Na to, že tu bydlel Achilles sám, tu měl až příliš mnoho pokojů a navzdory tomu, co říkal i hezky uklizeno. Můj pokoj byl například stejně velký jako ten jeho, z čehož jsem chvíli nemohla popadnout dech. Měla jsem dokonce i postel, skříň a soukromou koupelnu. Zbožňovala jsem toho starého muže čím dál víc.

Když už se začínalo stmívat, rozhodla jsem se i něco pořádného uvařit. Na ten popud jsem se vydala dolů ke stájím s přesvědčením, že kde jsou takové stáje, musí být i kurník a vajíčka, ze kterých by byla výborná večeře. Tam jsem potkala milou dámu. Jmenovala se Penny a tvrdila, že žije nedaleko a stará se o stádo koz. Byl nezvyk mluvit s lidmi kamarádsky a bez ostychu. Penny mi pomohla donést vajíčka a trochu zeleniny, kterou si s sebou přinesla, až do domu. Cestou jsem se dozvěděla plno zajímavých věcí. Třeba to, že má Achilles chráněnce nebo že měl kdysi dávno i manželku a syna. Co se s nimi ale stalo, na to mi Penny odpovědět nedokázala. Každopádně mi tímto velmi pomohla, protože jsem odteď věděla, kterým tématům se před Achillesem vyhnout nebo to, že mám uvařit pro dva.

"Jsi tu první den," prohlásila, když jsme dorazily do kuchyně a uložily jídlo do spíže. 

"Dřív jsem tu občas vařila já, takže ti alespoň ukážu, kde co je. Předpokládám, že na tohle totiž Achilles zapomněl, že?"

Souhlasně jsem přikývla. Zatímco Penny brala Achillese jako starého známého, já si nemohla pomoct a stále měla pocit, že bych k němu měla chovat zbožnou úctu a proto mi bylo trochu proti srsti uznat, že od něj byla chyba neukázat mi osobně celou kuchyni.

"Jak dlouho už tady žijete?" zeptala jsem se v průběhu vaření. K obyčejným vajičkám jsme se totiž rozhodly přidat ještě jablkový koláč.

"To už bude dlouho," zavzpomínala Penny. "Bydlela jsem tu ještě před tím než se tu všichni začli stěhovat, to bylo totiž teprve nedávno. Achilles udělal dobře, že si toho kluka vzal k sobě, trochu to tu oživil, přivedl dřevorubce, farmáře a dokonce i nějakou lovkyni, co obchoduje s kůží. Dřív tu tohle nebylo."

Přestože jsem byla celkem zmatená, přikývla jsem. "Dokud jsem tady nepřišla, nikdy bych neuvěřila, že na světě ještě existuje takhle klidné místo."

Penny s úsměvem přitakala. "Žila jsi v Bostonu, co? Jo, holka, tam je to hodně drsné. Pokud jsi přežila tam, přežiješ už všude. Dokonce i New York, tam je to prý jen o něco málo lepší."

V New Yorku jsem nikdy nebyla, takže jsem nemohla posoudit. Opět jsem přikývla na souhlas. Penny si ale zřejmě mého pomateného výrazu všimla, usmála se a dál už jsme pracovaly v tichosti. Já zpracovávala jablka, zatímco ona válela těsto. Práce nám šla od ruky a mě až teď po dlouhé době začalo vaření bavit. V Bostonu jsem totiž musela spolupracovat s různými kuchařkami, jen ne příjemnými, takže byla Penny vítaná změna. Trochu mě mrzelo, že se mnou nebude vařit pořád.Když bylo vše přichystáno, šla jsem podle popisu Penny do malé kůlny pro dřevo, abychom roztopily pec. Nabrala jsem plnou náruč polínek a brodila se sněhem zpátky k domu. Čím víc jsem se přibližovala k rohu, za nímž byly vstupní dveře, tím více jsem rozpoznávala zvuky nepěkné hádky.

"...protože ty jsi tady mezi tím seděl, ukrytý před světem a odmítal jsi vzít věci do vlastních rukou! Kolik spojenců jsi nechal odejít? Kolik lidí vůbec ještě stálo při tobě, když jsi to vzdal? Potom pochop můj zápal pro věc, protože já jsem jen jeden, zatímco jich je hned pět a nepochybuju o tom, že každý má ještě někde svoje lidi."

"Potom jsi pošetilý hlupák, když konáš bez rozmyslu!"

Spatřila jsem Achillese a mladšího muže ve zvláštním modrobílém hávu, kteří stáli před vchodem. Jenom co jsem vyšla zpoza rohu, už na mě Achillův společník mířil pístoli.

"Omlouvám se," řekl muž, když si mě prohlédl a schoval pistoli.

"Nech to být," pokračoval Achilles v předchozí hádce. "Podívej se na sebe, málem bys zastřelil nevinného člověka. Jsi moc horlivý. Na chvíli se usaď, nechej vychladnout krev a srovnej si myšlenky. V takovém rozpoložení budeš dělat fatální chyby!"

"Jeden den jim stačí na to, aby zvrátili všechny moje plány a zničili všechno, co jsem zatím udělal. Nemůžu se zastavit, ne teď." S tím se otočil a vcházel do domu. V dalším postupu mu však zabránila Achillova berle, která mu zničehonic spočinula na rameni.

"Jestli hodláš zachránit svět, tak si hlavně dej pozor, ať ho nezničíš."

Po dlouhé chvíli ticha, kdy se ani jeden z nich nepohnul, se nakonec rozešli. Muž v hávu odešel do domu a Achilles se na mě omluvně podíval.

"Je mi líto, že jste musela něco takového poslouchat."

"V pořádku," řekla jsem. "Spíš já bych se měla omluvit za-"

"Nemohla jste vědět, že tu budeme."

Pak jsem se i s Achillesem vydala do domu. Když jsem došla do kuchyně, Penny právě douklízela, takže na mně zbylo jen rozehřát pec. Při této činnosti jsem nedokázala vypudit z hlavy hádku, které jsem byla svědkem. Absolutně jsem sice nepochopila, o co šlo, ale spíš mě zarážel muž v kápi. Byl to ten Achillův chráněnec, jak říkala Penny? Lidi jemu podobné jsem ještě v životě neviděla. Zvláštní háv, špičatá kapuce, podivné mechanismy na zápěstí, pistole, sekera, meč a luk? Kvůli kápi jsem mu ani pořádně neviděla do obličeje, takže mě více upoutal zvláštní náhrdelník na jeho krku, takový jsem taký nikde neviděla. Ten člověk byl pro mě živoucí záhadou a i přes moji vrozenou zvědavost jsem se musela obejít bez otázek.

Mojí zvědavosti však bylo dopřáno a to zrovna když jsem Achillovi nesla už hotovou večeři. Vybídl mě, abych si k němu přisedla a pojedla s ním.

"Ještě jednou bych se chtěl omluvit, za tu nepříjemnou situaci tam venku," řekl po chvíli. "Ta mířená pistole byla instinkt, za to se můžu zaručit. Žijeme v nebezpečné době."

Když na vás někdo zamíří pistolí, je strach na místě, ale já věděla, že by mi tady nikdo neublížil. Od Achilla však bylo milé, že se mi omluvil i za svého společníka.

"Jsem si jist, že se Penny nezdržovala a určitě vám o Connorovi něco vyklábosila," řekl po několika soustech.Pomalu jsem dožvýkala koláč a dávala si dohromady informace.

"Říkala jen, že máte chráněnce."

"Ano, to říkala správně," souhlasil Achilles. "Je trochu rezervovaný, pravda, ale mohu vás ujistit, že to s tou pistolí už se nebude opakovat."

"Je to v pořádku, pane, jsem si jistá, že to nemyslel zle. Byl jen opatrný. Jak už jste totiž řekl, žijeme v nebezpečné době, nevíte, kdo na vás může vyskočit z křoví s nožem v ruce."

Achilles mi daroval úsměv. Vypadal, že se mu ulevilo. Chápala jsem jeho obavy, protože někteří lidé by po tomto zážitku nejspíš práskli do bot. Jen se chtěl ujistit, že to neudělám.

"Mám...ehm...panu Connorovi donést večeři? Možná by to trochu ulevilo na atmosféře. Jsem si jistá, že ho to taky mrzí a když mu ukážu, že se nic nestalo, bude zase vše v pořádku."

"Jeho příjmení je Kenway," informoval mě Achilles. Pravda, s oslovením pane Connore bych byla za hlupáka.

"A bylo by to od vás velmi vhodné gesto Leanne. Vlastně ani neví, že jste přibyla do domácnosti, takže bychom se mohli tímto i příště vyhnout pistolím. "

Achilles dožvýkal poslední kousek koláče na svém talíři a zvedl se k odchodu. "Třetí dveře nalevo," poradil mi ještě.

oOoOo

Vzala jsem podnos do levé ruky a pravou zaklepala na dveře.

Nic.

Zkusila jsem to znovu. "Pane Kenwayi," zavolala jsem ještě. "Nesu vám večeři určitě musíte být-"

Dveře se naráz otevřely a v nich stál Connor. Tentokrát mu nic nestínilo obličej, takže jsem si ho mohla pozorně prohlédnout.

"Kenway? To vám nakukal Achilles?"

A sakra, pomyslela jsem si. Co teď? Mám ho prozradit? Netušila jsem, proč se Connor tváří tak zvláštně, zuřivě se směsicí nepříjemné překvapenosti. Co bylo na jeho jménu špatně?

"Zřejmě ano," odpověděl si sám, když chvíli studoval můj výraz.

"Já...jen jsem si řekla, že bych vám donesla něco k jídlu."

"Nechápejte mě špatně, na vás se nezlobím," pověděl. "Ale oslovováním 'pane' se nemusíte obtěžovat a za 'Kenwaye' se nepovažuju."

"Samozřejmě."

"Smím se zeptat já na vše jméno?"

Musím přiznat, že jsem se na něj na chvíli zahleděla, takže jsem se trošku vylekala, když mě oslovil. 

"Leanne."

"Potom vám, Leanne," řekl a vzal si ode mně podnos. "moc děkuji za večeři. Dobrou noc."

"Dobrou noc."

Když jsem scházela ze schodů do kuchyně, abych uklidila nepořádek po vaření a uhasila oheň v peci, měla jsem zvláštní pocit. Connor ve mě vzbuzoval jistou zvědavost už kvůli jejich rozhovoru s Achillesem, hávu, zbraním a v neposlední řadě i chováním. Měla jsem tolik otázek, ale pochybovala jsem, že by se mi znova poštěstilo na ně čirou náhodou najít odpovědi hned v jeden den jako dnes u večeře. Connorovi a Achillesovi o něco šlo a nejvíc mi nedávala spát Achillesova poslední věta při hádce. Mohla mít tolik významů!