Měsíc pomalu stoupal k obloze a osvětloval tichou zahradu zámku ve Versailles. Osoba stojící uprostřed zahrady si netrpělivě pohrávala s kapesními hodinkami a odpočitávala každou minutu, která se blížila k deváté hodině večerní.

Měl tu být, pomyslela si Élise a obejmula s pažemi. Její večerní šaty možná měly dlouhý rukáv, to však neznamenalo, že v nich není zima. Navíc tu čekala už necelou hodinu, kterou trávila tím, že stála uprostřed zahrady, která byla v době plesů vždy smluveným místem schůzky s Arnem. Pokaždé se přes plot vplížil na bál a spolu s Élise potom prováděli hlouposti, které se k jejich věku vůbec ale vůbec nehodily. Arno byl po celé ty roky její záchrana, jinak by na plesech nejspíš umřela nudou. A pocit, že dneska ji žádný Arno ze spárů uhihňaných šlechtičen a slizkých aristokratů nezachrání byla děsivá.

Kapesní hodinky oznamovaly několik minut po deváté. Nepřijde. Arno vždy chodil přesně, kromě zimních večerů, kdy se musel mimo plot potýkat ještě s nánosy sněhu. Tentokrát ale byl vlahý letní večer a nemělo ho co zdržet. Až na jednu věc. Tou věcí byly události posledního půl roku, které změnily životy nejen jim.

Začalo to přesně takovým plesem. Rozdíl byl v tom, že tehdy Arno přišel. Élise si živě pamatovala, jak se spolu proháněli mezi tančícími páry a znovu se cítili jako děti, když hrávali na honěnou. Dětské časy ale skončily v okamžiku, kdy se s Arnem zavřeli do jedné z prázdných místností. Tam ji Arno políbil a ať dělala Élise, co chtěla, nemohla na ten polibek zapomenout. V žádném případě si nechtěla přiznat, že někoho tolik potřebuje jako právě jeho. Když pak musel Arno ve spěchu odejít a zanedlouho ho našli u těla jejího téměř mrtvého otce, poprvé za svůj život se Élise opila. Navzdory všemu však Élisin otec přežil a přestože se nemohl v žádném případě narovnat a musel chodit neustále s berlí, byla Élise vděčná, že tu s ní může v těchto těžkých časech revoluce být. Arna samozřejmě obvinili za pokus o vraždu a okamžitě poslali do Bastily. Arno ale jejímu otci ublížit nechtěl, bohužel ale nesl také část viny na jeho zranění. Měl mu předat jistý dopis, ve kterém se psaly důležité informace, díky kterým by se žádná nehoda nemusela vůbec stát. Élisin otec sice Arnovi už dávno odpustil, no jí samotné to trvalo trochu dýl. Když se ale Élise konečně rozhodla Arnovi odpustit a s propustkou podepsanou jejím otcem šla do Bastily pro Arna, bylo pozdě. Kolem věznice se shromáždila stovka lidí a společnými silami věznici dobyli. Přesně v ten den vypukla revoluce ve Francii a Élise už o Arnovi neslyšela. Při probdělých večerech neustále přemýšlela, jestli jej náhodou rozbouřený dav neušlapal nebo nezabil. Bylo všeobecně známo, že v Bastile vězňům dávají najíst jen tolik, aby je udrželi při životě a jakmile dotyčného z vězení pustí, pokud se toho vůbec dožije, ihned ho skolí jakákoliv chřipka nebo prostě vyhladoví, protože nemá ani dost síly na to, sehnat si jídlo. Élise, ačkoliv si to nechtěla nikdy přiznat, se o Arna bála. Její charakter to však měnil v nenávist. Pokud dobytí Bastily přežil, musel být zbabělec, že od všeho utekl a ani se nepřišel jejímu otci a hlavně také jí omluvit. Nenáviděla jej za to, že si tak snadno našel cestu k jejímu srdci a po tom všem tam nechal jen prázdnou díru. Za všechnu tu bolest mohl Arno, kterého tak šíleně milovala, že ho tím vlastně nenáviděla.

Uběhlo dalších několik minut a v zahradě se stále nikdo neukazoval. Co si vlastně vůbec myslela? Že při první příležitosti se za ní požene jako láskou poblázněný pitomec? Ne. Moc dobře věděl, že takové lidi nemá ráda a i kdyby chtěl, nezachoval by se tak. Kdyby. Schovala hodinky do malé nenápadné kapsičky v šatech a vykročila směrem k zámku, kde už se začínali sjíždět hosté. Zevnitř se ozývala liná hudba piana a nespočet mnoho hlasů, které jistě neměly na práci nic jiného než kritizovat všechny kolem sebe. Élise si nad vyhlídkou neobvykle nudného večera jen povzdechla a přidala do kroku. Čím dřív si to odbyde tím lépe.

---

"...a hned na druhý den mi nechal poslat růže. Moc dobře ví, jak růže nenávidím a stejně mi je poslal. Mohl se taky trochu posnažit a koupit mi šaty nebo boty. Ty jsou mi alepsoň k něčemu. Ale růže? No povězte mi, co užitečného dělají růže?"
V Élise to vřelo vzteky. Už několik hodin v kuse poslouchala neuvěřitelně nudné bláboly své "přitelkyně" Helene a zatímco všechny ostatní dívky v jejím věku hltaly každé její slovo, Élise jen seděla a znuděně přikyvovala. Když ale začala Helen klábosit a své nové známosti z Německa, jen stěží dokázala Élise potlačit vztek. Co by jen ona dala za to, kdyby jí všichni mladí muži přestávali růže posílat, protože ona čekala jen na tu jedinou kytici a tu mohl poslat jedině Arno. Nejvíce ji ale mučilo pomyšlení, že tohle se nikdy nestane, protože Arno nenáviděl květiny stejně jako ona své nynější plesové společnice. Bylo jich celkem pět. Élise, překrásná ale ukecaná Helene, plavovlasá Brigitte, metr devadesát vysoká Clare s oříškovými vlasy, proti ní maličkatá podsaditá Elodie a nakonec Madeleine s vlasy černými jako uhel a uhrančivýma modrýma očima, které dokázaly okouzlit každého muže. Élise Madeleine nenáviděla, brala jí obdivovatele. Ne že by se Élise o své ctitele nějak zvlášť zajímala, jen jí dokázalo naštvat, když se někteří začali dvořit Madeleine a ne jí. Od jisté doby sice Élisino srdce patřilo Arnovi, počet ctitelů však udával i jakési místo na společenském žebříčku, takže si musela nějaké styky udržovat. Poslední dobou, po Arnově zmizení, se ale svým obdivovatelům začala více věnovat, protože nehodlala skončit jako stará panna. Vyhlídky na Arnův návrat byly totiž velmi mizivé.

"Růže jsou staromódní," pokývala hlavou Brigitte. "Co jsem slyšela, tak v Německu jsou vždy o krok za námi. Neměj strach Helene, určitě to dožene."

"Jen aby už nebylo pozdě," odfrkla si Helene a napila se ze svého pohárku vína. Chvíli tekutinu převalovala na jazyku a soustředěně se mračila. Pochvíli polkla a na všechny u stolu se usmála. "Výborné víno, který je to ročník?"

"To netuším." Madeleine si také upila ze svého pohárku a přesně jako Helene se chvíli snažila na svou otázku přijít. 

"Vína tvého otce, Élise, byla vždy vyhlášená," usmála se mile Elodie. "Jsou vážně výborná."

Élise se nuceně usmála a taktéž si připila. "To je od tebe velmi milé, Elodie. Otec by měl velkou radost, že ti chutná." Přestože všem dívkám přišlo víno neskutečně vynikající, Élise připadalo příliš sladké. Poslední dobou totiž ráda chodila do obyčejných zatuchlých hostinců, kde podávali jen ty nejhorší vinné splašky a kupodivu si na ně zvykla. Tenhle její zvyk se začal vyvíjet, když s ní otec čím dál více přestával mluvit a věnovat se jí. Každý den na chodbách zámku vídávala Vrány, jak se scházejí a znovu kují pikle. Francouzská revoluce vypukla naplno a její otec měl plno práce. Chápala to a proto se mu to ani nesnažila nějak vyčítat. Přece jenom, jednou tohle všechno připadne na starost jí.
Další důvod, proč taky chodila to různých hostinců byla naděje, že v jednom z nich potká Arna. Ještě si nerozmyslela zda by ho objala nebo zfackovala, kdyby na něj opravdu narazila.

"Tvůj otec je velmi obdivuhodný člověk," řekla Clare. "Poslední dobou to měl opravdu těžké. Stejně tomu nemůžu uveřit, že ten kluk, co tu byl odjakživa...jak jen se to jmenoval? Florian?"

"Dorian," opravila ji Élise a snažila se zahrát nevzrušený tón. "Arno Dorian."

"Ach tak," přikývla Clare. "Taková zrada. Po tom všem co pro něj tvůj otec udělal."

"Je to trochu jinak než si myslíš, drahá Clare," poznamenala Élise. 

"Opravdu? A jak to tedy bylo? Nesnaž se mi říct, že toho zrádce ještě bráníš!"

Madeleine si důležitě odkašlala a položila sklenku vína na stůl. "Nemluvíte náhodou o synovi Charlese Doriana? Dobře se znali s mým otcem.  Později jsem se dozvěděla, že ho zabili a zůstal po něm syn, kterého se tak velkoryse ujal tvůj otec."

"Ano, to je on," přitakala Élise. Vůbec se jí nelíbilo, že v této společnosti mluvila o Arnovi, obzvlášť ve společnosti Madeleine. Nikdy to nevěstilo nic dobrého.

"Ano, ano," usmála se šibalsky Madeleine. "Myslím, že si ho pamatuju z minulého plesu, před rokem tuším. S ním bych si možná dala říct. Šlechtic to je, dědictví určitě také nějaké má a hlavně byl opravdu pohledný."

"Souhlasím," řekla Clare a ostátní dámy s pokýváním hlavou souhlasily. "Mohl mít slibnou budoucnost, kdyby se dobře oženil. Většinou si to ale takoví lidé ani neuvědomí a udělají nějakou hloupost. A vůbec, proč chtěl vlastně zabít tvého otce, Élise? Po tom všem co pro něj udělal."

Élise se zhluboka nadechla, až jí málem praskl korzet a s co nejlidnějším výrazem odpověděla: "Nebylo to tak jak se povídá, ale ano, Arno v celém tom incidentu s mým otcem také není úplně nevinně."

Elodii zajiskřilo v očích a přisunula se trochu blíže ke stolu. "Jak to tedy bylo?" 

Élise měla chuť se zasmát. Věčně zvědavá Elodie. Její matka veděla o všem, co se kde dělo dokonce dřív než se to vůbec stalo, takže nebylo divu, že to její nejmladší dceru tolik zaujalo. Élise její reakci předpokládala. "Asi by nebylo moudré vypouštět takovéto informace jen tak." 

Kdyby Élise jen slovo o otcově pravém utočníkovi jen cekla, byl by to konec. Říct totiž na plese, kde se pohybuje plno vlivných lidí z řádu, že jejího otce, velmistra De la Serre chtěl zabít někdo z jeho vlastních spojenců, by morálku už v tak hrozných časech moc nepodpořilo.

"Velká škoda," politovala Elodie. "Jistě to musí být zajímavý příběh."

Ano zajímavý rozhodně je, pomyslela si Élise. Tolik nezodpovězených otázek a tak málo možností k nacházení odpovědí. Élisin otec byl zvědav, co mu k tomu večeru poví Arno. Mohl cokoliv slyšet nebo vidět, protože se k Francoisovi přiběhl ještě před tím než se stačil skácet k zemi. 

"Opravdu nic neřekneš?" pokušela se Madeleine. "Jistě nás to všechny zajímá."

Elodie se možná zajímala ze zvědavosti, to se však nedalo říct o Madeleine. Élise by to odhadovala na pěkný skandál, kdyby něco před touto osobou řekla. Madeleine by celý příběh rozpitvala tak, že by nezbylo kouska pravdy a pro řád by to bylo ještě horší, než kdyby to do světa vykřičela sama Élise. Nikdo se o zrádci ve vlastních řadách nesměl dozvědět. Všichni by se začali navzájem obviňovat a to by podrylo veškerou důvěru a nastal by chaos.

"Je mi líto, opravdu," omluvila se Élise. "Pokud mě omluvíte, raději bych si šla zatancovat." Na odpověď nečekala, rychle se zvedla od stolu a pádila k tanečnímu parketu. Jediným jejím štěstím bylo, že se k ní okamžitě vrhlo hned několik tanečníků a ona tam nemusela jen tak hloupě stát a čekat.

A tak, než aby čelila nepříjemným otázkám ze strany jejích společnic, raději do pozdních nočních hodin tancovala. Nebylo to nic příjemného, ale stále u ní převládalo rozhodnutí se už s nikým o otcově nehodě nebavit. Raději bude tancovat s oplzlými starými barony nebo s mladšími šlechtici. Na dobrého tanečníka narazila jen málokdy. Vetšina byla po celém večeru tak zmožená, že z nich tekl pot proudem, jiní zase byli natolik přiopilí, že jim nevadilo nabízet Élise nevhodné návrhy přímo na parketu. To všechno však dokázala přejít.

...

Mohlo být někdy kolem jedné hodiny ranní, když se ze spodních pater začínaly nahoru stěhovat hloučky hostů. Élise tomu nevěnovala pozornost a raději dále tancovala se vým společníkem, kterého vlastně ani neznala jménem, přestože se jí za večer už několikrát představoval. Když ale ze schodiště vyletěla služebná a rychlým krokem se přihnala k Francoisovi de la Serre, přimělo to k pozornosti nejen Élise, ale i všechny ostatní, kteří se dosud o zvláštní atmosféru nezajímali.

Služebná něco Élisinu otci pošeptala a rychle zmizela v davu. Francois se potěšeně usmál, i tak ale na své templářské společníky nedůvěřivě hleděl. Élise vzala svého tanečníka za ruku, což ho značně překvapilo, a odtáhla jej ke svému otci. Nevěděla, co se děje, ale chtěla mu být na blízku. Její otec seděl na protější straně zdi u dveří na pohodlném křesle obklopený svými spojenci. Jako obvykle se všichni halili do černých plášťů, takže jen utvrzovaly Élise v tom, aby jim i nadále ponechhávala přezdívku "Vrány".

Francois pokynul služebníkovi u schodiště. "Ať klidně vejdou, jsou tu vítáni." Služebník okamžitě zmizel.

Vrány, které si sesedly okolo otce po sobě začaly významně pokukovat. Zřejmě věděli, o co jde a moc se jim to nelíbilo.

"Otče," oslovila Élise Francoise. "Co to má znamenat?"

Francois se mile usmál. "Pozval jsem na dnešek hosta. Je to pravda trochu neočekávané, ale myslím, že to prospěje nejen nám."

"Kdo to je?"

"O to si nemusíš dělat starosti," pohladil ji Francois po rameni. "Jistě si s Philipem užíváte nádherný večer, nenechte se rušit mými problémy." Pohlédla na ruce propletené s jejím tanečníkem a neodpustila si naštvané odfrknutí nad otcovým prohlášením. I tak se ale o moc nevzdálila. S Philipem si stoupla nedaleko otcova křesla tak, aby na něj viděla. Už od pohledů Vran tušila, že se něco bude dít. Nechala se od Philipa obejmout kolem pasu a vyčkávala. Koneckonců, tenhle mladík byl docela pohledný a za celou tu dobu jí ani jednou nelezl na nervy, což se o některých jiných říct nedalo. 

Mezitím se udivený dav seskupil u zdí, takže se od schodiště vytvořila široká ulička až ke křeslu Francoise de la Serre. Možná tomu trochu napomohly z velké části Vrány, které se rozprchly od svého velmistra a začaly procházet uličkou sem a tam. Někteří nervózně sahali po mečích.

"No tak, přátelé," konejšil je Francois. "Nechceme přece vyvolávat dojem nepřátelství."

Většina Vran se s odfrknutím posadila, jiní příslušníci se vmísili do davu. Kromě nich a Élisina otce nevěděl nikdo, co se děje. Atmosféra ale nesla předzvěst něčeho nepříjemného.

Élísino přesvědčení bylo správné. Ode dveří schodiště se pomalým loudavým krokem blížil monsieur Mirabeau a jeho dva poskoci v kápích. Mirabeaua znala Élise už od dětsví, kdy byl jejím otcem často zván na dýchánky. Nikdy by jí nenapadlo, že toho milého muže, co jí vždy nabídnul sušenky, uvidí v doprovodu dvou asasínů. Sám Mirabeau na sobě měl elegantní kabát, který se svým způsobem velmi dobře podobal hávům jeho společníků. Byl ale mnohem civilnější. 

Élisina mysl začínala pracovat na plné obrátky. Mirabeau, asasíni, nespokojené Vrány, napjatá atmosféra. Navíc vypadalo, že dva asasíni si Mirabeua stráží jako oko v hlavě. Mohlo to tedy znamenat, že mají právě tu čest se samotným asasínským mentorem? 

Dál už přemýšlet nedokázala, protože měla jakýsi nedobytný pocit, že ji někdo pozoruje. Je sice pravdou, že dnešní noc ji pozorovaly více než jedny mužské pohledy, tento ale byl jiný. Když pohlédla na dvojici asasínů doprovázejících Mirabeaua, přišla na důvod své nespokojenosti. Jeden z asasínů v tmavěmodrém, místy hnědém hávu s bílou košilí a červeným šátkem se při průchodu uličkou nepodíval na nikoho jiného než na ni. Ačkoliv mu nebylo vidět do obličeje, který zakrývala kápě, věděla Élise moc dobře, že je středem jeho zájmu. Dostal od Mirabeua za úkol, aby sledoval velmistrovu dceru nebo byl stejně oplzlý jako většina mužského osazenstva tady? 

Mirabeau spolu se svými společníky došel až k otcově křeslu, kde se nepatrně poklonil. Otci věnoval upřímný úsměv, no na Vrány, které se jakýmsi zázračným způsobem vyprostily z davu už tak mile nepohlížel.

"Jsem opravdu potěšen, Honoré," vstal pomalu Francois. "Jsem si jist, že nám tento večer pomůže napravit hned několik věcí."

"Jsem si jist, příteli," potvrdil jeho slova Mirabeu. "Snad mi odpustíš můj doprovod. Jistě chápeš, že jsem si nemohl a vlastně ani nemůžu být jist, jestli nejde o léčku."

Teď už Élise všechno zapadalo. Její otec se snažil jednat s asasíny? Taky jí došlo, že dva muži v hávu mají zbraně, což byly věci, které na plesy mohly nosit jen Vrány a stráže, nikoliv hosté.

"Bude mi potěšením tě přesvědčit o opaku," pokýval hlavou Francois a pomalu vstal. 

"No tak, milí hosté," zvolal ještě Francois na vykulené aristokraty. "Snad nám už nic nebrání, abychom se dál vesele bavili. Tančete, prosím, noc ještě neskončila a vidím na vás, že máte plno síly."

Dav se nechotně rozešel zpátky na parket nebo na svá místa. Élise Cítila, že ji Philipova ruka táhne také zpátky na parket, ale přesto stála na místě.  Chtěla být co nejblíž otci, protože asasínům ani coulem nevěřila a Vrány byly až moc svéhlavé, aby v případě nouze za jejího otce položily život. Navíc jí dělalo obrovskou radost, když věděla, že ji jeden z asasínů pozoruje. V bratrstvu měli jistě samé ošklivky. Ještě víc se proto přitulila k Philipovi, který vypadal značně překvapeně. Élise měla odjakživa ráda pozornost, tím se netajila.

Francois pokynul svým hostům ke stolu v rohu místnosti, který se od veškérého ruchu stranil.

"Navrhuji, abychom si šli v klidu popovídat trochu stranou, s těmi nejvěrnějšími samozřejmě," řekl Francois.

Mirabeau přikývl a oba se pomalu rozešli ke stolu. "Smíte si nechat jednoho ze svých lidí, ostatní pryč."

"Jistě," přikývl Francois. "Chápu tvou nedůvěru. Jen mi dovol se na něco zeptat."

Mirabeau se se zájmem podíval na svého společníka. "Jistě."

"Opravdou tvoří tvůj doprovod jen tito dva pánové?" zeptal se Francois a šibalsky zamrkal.

Mirabeau se usmál. "Jsi chytrý muž, Francoisi. Zeptám se tě já. Kdyby jsi byl na mém místě, měl bys jen tento doprovod?"

"To opravdu ne. Kdepak je ale ten zbytek?"

"Všude," odpověděl jednoduše Mirabeau. "Ničeho se ale neboj, své slovo dodržím. Dnes se to obejde bez krve a pokud přece jen ano, nezačneme s tím my."

"To rád slyším. I já svá slova dodržím. Posadíme se tedy?"

"Milerád." Mirabeau se pomalu posadil a pohlédl na své dva společníky. "Pierre, mohl bys zůstat ty?"

Muž ve světlém hávu s černým vousem přikývl. "Jistě."

"Než se ale rozdělíte," pokračoval Mirabeau. "Někdo by si s tebou rád promluvil, Francoisi."

Templářský velmistr překvapeně zamrkal a prohlížel si druhého asasína, který až doteď nevypadal jakkoliv nervózně. Když si sundál kápi, nikdy by v něm nepoznal toho rošťáka Arna, kterého se ujal už jako dítěte.

"Chlapče drahý," vydechl udiveně Francois. 

"Monsieur De la Serre," kývl pomalu Arno. "Já-"

"Jistě se chceš omluvit," předběhl jej Francois. "To já tě nechal tvrdnout v Bastile a chci abys ještě před tím než spustíš, tuto informaci věděl. Nic mi nedlužíš."

Arno si povzdechl. Neviděl Élise která stála u tanečního pakretu za ním a stále si nebyla jistá, co za muže to vlastně s jejím otcem mluví. Neblahé tušení bylo ale čím dál více silnější a silnější.

"Myslím, že vám dlužím mnoho, monsieur," řekl Arno. "Je mi moc líto, co se tehdy stalo a také lituju toho dopisu."

Francois na Arna hleděl s jakýmsi pochopením a možná i smutkem. "Svým způsobem jsi mi zachránil život, když jsi mě tehdy našel, netuším sice, jak ses mohl dostat na ten ples, ale to raději vědět nechci. Oba jsme si vzájemně zachránili život a také vzájemně uškodili, váhy se vyrovnaly. Jsem sice nerad, že tě vidím v táboře nepřítele, ale s tím se budu muset smířit. Doufám, že dnes poběží všechno jak má a my budeme mít možnost se vídávat častěji." S posledními slovy se obrátil na Mirabeaua a ten s mírným úsměvem přikývl. Pierre Bellec si počas rozhovoru také stáhl kápi a odhalil svůj večně náruživý výraz.

"Dobrá, Arno,"  pousmál se Mirabeau. "Můžeš jít.  Kdyby něco, víš co dělat."

Arno přikývl a nasadil si zpátky kápi.

"Nemyslíš tím, že vaše strategie je: kdyby něco, zamordujuete všechny, kdo vám přijdou pod ruku?" zeptal se se smíchem Francois. 

"Občas je to nevyhnutelné."

Arno už ale dál neposlouchal, protože se otočil a plánoval jít ke stolu s občerstvením. Celý večer plánovali strategii, kdyby se něco dělo, jak reagovat a on se za tu dobu ani nestihl najíst. Snad všichni asasíni, kteří nebyli buď nemohoucí nebo zranění teď dřepěli na komínech a střechách okolo a čekali na signál, který by okamžitě uvedl do pohybu záchranou akci pro mentora. 

To, že si Mirabeau vybral jakoko své nejbližší ochránce Arna a Belleca, bylo pro všechny asasíny nečekaným rozhodnutím. Arno byl ale přesvědčen, že v jeho účasti má prsty Pierre. Ať se kluk začlení, říkával vždycky.

Pomalu ujídal výborný kozí sýr z obložených talířů na stolech, sem tam spořádal pečeni a utrhl si několik hroznů. Na víno bohužel nesměl ani sáhnout, byl přece ve službě. Při jídle sem tam po očku sledoval ostatní hosty a snažil se odhadnout, kdo by mohl chtít na jejich mentora zaútočit. Francoisovi věřil, byl to čestný muž ,ale těm jeho poskokům ani za mák. Jak jim to Élise vždy říkala? Vrány?

Ach, Élise. Vypadalo to, že už se z jejich odloučením vypořádala daleko lépe než on. Co taky mohl čekat? Ona se měla provdat do bohaté šlechtické rodiny, co jí mohl nabídnou on? Momentálně měl jen svůj, háv, bohatý arsenál a peníze tak akorát pro své potřeby. Zato mladík, který se od ní zatím ani nehnul vypadal jako pravý aristokrat.

Ať už Arno chtěl nebo nechtěl, musel přiznat, že to těm dvěma spolu sluší. Tancovali na parketu už několikátou skladbu. Arno vzpomínal, jak s Élise tančíval on. Někde ve vedlejší místnosti, aby nikdo nevěděl, že se tu dostal. Navíc nikdy moc tančit neuměl, takže strávili hodiny spíš tím, že se ho Élise něco snažila naučit. Muselo být velmi osvobozující tancovat s někým, s kým se nemusíte  skrývat a kdo umí tancovat.

...

Élise se pomalými kroky loudala spolu s Philipem po parketu každý unesen svými myšlenkami. Pianista a houslisté právě začali hrát pomalejší skladbu, aby na chvíli ulevili rozbolavělým prstům, které až do teď musela zvládat rytmické tance plné složitých not. Po dobu tančení s Élise se Philip pomalu osměloval a když teď začala hrát pomalejší hudba, bez okolků se k ní přitiskl. Bylo proto nad slunce jasné, kterým směrem se jeho myšlenky ubírají.

U jeho společnice už to bylo trochu zamotanější. Philipovu přítomnost si uvědomovala až příliš dobře. Bohužel jí pohled na osamělého asasína u stolu s jídlem přípomínal jakousi neúplnost. Philip byl úplně cizí mladík, vlastně jí vůbec nerozuměl. Choval se slušně a ve společnosti byl velmi zásadový co se týkalo chování, dodržoval slušné fráze a poklony, víno upíjel snad jen po kapkách a vždy ho nějakou chvíli převaloval na jazyku.  Jeho ruce se navíc stále snažily zjistit, do jakých míst je Élise pustí.  Pořád byl však Philip sebevědomější než Arno, co se milostných vztahů týkalo.

Arno by si totiž takhle na Élise sahat nedovolil. Jejich první polibek byl taky jen proto, že to chtěla Élise a přestože byl úžasný, cítila tehdy Arnovu nejistotu. A Élise nejistotu nesnášela, nesnášela slabochy a přestože Arna milovala, nedokázala v jejich vztahu najít vášeň. Ani si neuvědomovala, jak moc se podobá své již zesnulé matce.

I tak se ale neubránila pohledu na Arna. Očividně měl obrovský hlad. Arno neasasín býval taky věčně hladový a kolikrát bral na plese jídlo holýma rukama a nábadal Élise k tomu, aby mu nějaké kuřecí stehna schovala do svých skrytých kapes v šatech. Nezapomenutelné vzpomínky.  Tentokrát se ale Arno necpal a opatrně si mrštnými prsty utrhl jedno hrozno. Dělalto přitom tak nenuceně, že by si normální člověk řekl, že jí jen z nudy. Élise byla však osoba, která ho znala ze všech lidí na světě nejvíc. 

Neustále bojovala se zvědavostí, kvůli Arnově kápi. Sundal si ji, když mluvil s jejím otcem a to ho zahlédla jen zezadu, díky tomu jej poznala. Pak si ji ale zase nasadil a stín, který pokrývka hlavy házela zabránil všem vidět jeho obličej od úst nahoru. Vypadal jaksi zlověstně a to se Élise k Arnovi nehodilo. Navíc si nedokázala vysvětlit Arnův krátky meč u pasu, skrytou čepel na jedné ruce a zvláštní přístroj podobný zmenšené kuši na druhé ruce. Za opaskem si všimla dokonce několika dýmovnic, pistolí a vrhacích nožů. Élise věděla, ža Arna učili šermovat, jak se mohl za tu dobu ale naučit ovládat tolik různých zbraní? 

Taky jí připadal vyšší a mohutnější. Pamatovala si klukovskou podobu Arna. Tenhle muž měl ale širší ramena a pohyboval se jakoby mohl na kohokoliv z ničeho nic vyskočit a uškrtit ho. Nebylo potom divu, že u jídelního stolu postával téměř sám. Možná až na Maddeleininu partičku fiflen, které si mezi sebou něco horlivě šuškaly a navzájem se postrkovaly k Arnovi, který vypadal, že si jejich výstupů není absolutně vědom. Élise o tom ale silně pochybovala, přestože se takové chování ke starému Arnovi vůbec nehodilo.

Jako první se k Arnovi rozhodla přistoupit Madeleine. Élise začala nenápadně Philipa tlačit na kraj parketu blížek nim. V žádném případě si ale nechtěla připustit, že žárlí.

"Vynikající hrozny, že ano?" zašvitořila Madeleine, když se připlížila k Arnovi zezadu. K jejímu překvapení nehnul ani brvou.

"Jsou sladké," odpověděl nezávazně a pokrčil rameny. 

Madeleine se zářivě usmála. "Mám pocit, že se odněkud známe."

Élise obrátila oči v sloup. Takhle začínala její drahá sokyně na každého. Objala trochu více Philipa a dál špiclovala.

"Poměrně hloupá otázka nemyslíte?" řekl Arno a ráčil se otočit k Madeleine čelem. Dívku to ovšem zaskočilo, nečekala takovou odpověď.

"Ech, kde berete ten pocit?"

Jeho ústa se malinko zkřivila do úsměvu, který ale okamžitě zmizel. I tak to ale nebyl příjemný úsměv, spíše jízlivý. "Arno Dorian sem. Arno Dorian tam. Příště se svými přítelkyněmi zkuste být méně hlasité. Nejsme v hlučném hostinci, ale na formálním plese. Nechcete přece vyvolat dojem, že jste zvyklá spíše na ukřičené hospody plné opilců, zvratků a levného vína?"

Výraz který se Madeleine objevil na tváři by nedokázal úplně rozluštit ani Élisin otec a ten byl velmi dobrý ve čtení lidí. Madeleine se ve tváři objevovalo tolik různých emocí od vzteku, zaskočenosti po jakési zasněné výrazy, které nemohly pro Arna znamenat nic dobrého. Stal se pro ni výzvou.

"V Bastile se vám trochu přiostřil jazyk. Dříve byste si takhle se mnou mluvit nedovolil."

Arno si ladnými pohyby utrhl další hrozen, ale místo toho, aby jej snědl si s ním začal nezávazně pohazovat v ruce. "Pokud vím,  postavení našich rodin je vyrovnané, takže jsem si mohl dovolit cokoliv. Akorát jste mi nedala záminku."

Madeleine se pousmála. "Vždyť jste měl oči vždy jen pro Élise. Kradli jste spolu jídlo, rozkopávali záhony a šplhali po stromech. Řekněte, bral byste tehdy můj zájem vážně?"

Arno byl chvíli zticha. I tak malá chvilka ale stačila, aby Élise polilo horko. Přemýšlel, určitě o ní přemýšlel. Přísahala by, že se zpoza kápě na ni nachvilku taky zadíval. Pak se ale opět nepěkně usmál a Élise přesně věděla, že tento úsměv rohodně nebyl pro Madeline ani ostaní dívky, ale právě pro ni. Co měl za lubem? Určitě ji přistihl, že poslouchá!

"Upřímně? Opravdu ne," odpověděl vážně Arno. Nepatrně pootočil hlavu směrem k Élise a věnoval jí poslední pohled, který však díky kápi nezaznamenala. "Časy se ale mění."

Madeleine s nově nabytou sebedůvěrou přistoupila o krok blíž k Arnovi. Ten na chvíli věnoval pohled diskutujícímu Mirabeauovi, na kterého po celou dobu stíhal dohlížet a až pak pohlédl na Madeleine. V jejích očích se zračil jasný chtíč. Přece jenom za svůj život potkávala samé hubené šlechtice s nulovou kondicí a intelektuály bez charisma, kteří působili spíš jako chodící knihy než jako živí lidé. Arno měl všechno co ostatním scházelo. Dokonalou postavu, charisma a pokud si dobře pamatovala, jeho obličej nebyl rozhodně k zahození.

Madeleine se rozhlédla okolo. "Proměnil jste tuto noční můru na splěný sen. Rozmlouvat o trochu déle s těmi hloupými husami o víně, samovolně skočím z okna."

Na to Arno nic neřekl a ani by nedostal šanci, protože k němu Madeleine přistoupila o kousek blíž, sundala si rukavici a pomalu začala rukou přejíždět přes manžetové knoflíky na jeho hávu. Začala někde u nejdelšího konce šátku a pomalými pohyby tak kroužila přes celou hruď. Élise znovu překvapilo, když i toto počínaní zanechalo Arna naprosto chladným. Madeleine to tím tuplem ještě více vyhecovalo.

"Jak dlouho už jste se neprocházel místními zahradami? Jsem výborná průvodkyně," pousmála se. "Obzvlášť v noci."

Arnovy reakce se Madeleine už nedočkala, protože přesně v té chvíli Élise přetekl pohár trpělivosti. Probudila se její ohnivá, impulzivní povaha a vší silou dupla Philipovi na nohu a následně se do ní zavrtala podpatkem. Mladík ji okažmžitě pustil. "ÁÁÁuuu!"

Pozornost všech hostů se obrátila na parket. Naštěstí byli mezi nimi i Arno a Madeleine, která se tvářila nadmíru otráveně jakmile zjistila, že zdrojem rozruchu je Élise. Arnův výraz se nedal vyčíst.

"Omlouvám se," zvolala Élise zběžně a omluvně se na ostatní usmála. "Všechno v pořádku, pokračujte." S tím popadla Philipa za rameno a odtáhla směrem k Arnovi a Madeleine. Ostatní hosté se vrátili ke své zábavě.

"Nestalo se ti nic?" 

"Ne," zatínal Philip zuby. "V pořádku, jen to trochu bolí."

"Potřebuješ pomoct na židli?"

"Byla bys tak hodná? Asi mám zlomený prst."

Madeleine se mezitím otočila zpátky k Arnovi. Ten jí ale nevěnoval pozornost. "Je jistě jen naražený," poznamenal jakoby nic. "Zlomenina tolik nebolí."

Élise přitáhla k Philipovi židli a ten se na ni vyčerpaně zhroutil a začal si sundávat boty. "Asi s tím máte hodně zkušeností," usmál se. Kdyby jen tušil, že právě kvůli tomuto chlápkovi mu jeho společnice způsobila takovou bolest, moc by se neusmíval.

"Jde to tak poznat?" usmál se Arno. Élise si ho pozorně prohlížela, to byl první záblesk starého Arna.

"No," vyhekl Philip, protože si právě prohmatával nohu. "Vypadáte na někoho, kdo se často pere. S tím přichází hodně úrazů."

"Otevřeným konfliktům se vyhýbám," zhoupl se na patě Arno. "Občas se ale naskytne situace nebo odněkud spadnu."

Philip si nasadil zpátky botu, zřejmě posoudil, že není v ohrožení smrti. "Ano, chápu. Tahle vaše parta má hrozně ráda výškové budovy. Stačil jsem si před několika lety všimnout."

Arno se pousmál. Philipa si oblíbil. Přestože vypadal stejně jako Élise na potomka jednoho z templářů, nezávazně se s ním bavil. Zanechávalo to v Arnovi naději, že společná vize Francoise a Mirabeaua není úplně nemožná.

"Bolí to jako čert," postěžoval si Philip. 

"Moc se omlouvám,"řekla Élise a omluvně se usmála.

"To já se omlouvám, asi tě budu muset předat někomu jinému. Další skladbu už nezvládnu."

"To je ale opravdová škoda," povzdechla si Élise. "Jsi úžasný tanečník." 
Arno by se nejraději vítězně pousmál, když viděl, že se Élise ani za mák necítí zdrceně. 

"Mohu si dovolit konkurovat," prohlásil, čímž málem Madeleine dovedl k záchvatu vzteku. "Smím prosit, Élise?"

Élise se potěšeně usmála. K jejímu překvapení to tentokrát nehrála. "Uvidíme, jak jsi od té doby pokročil."

V tu chvíli se ale do hovoru vložila Madeleine, která celou situaci prozatím jen mlčenlivě pozorovala. Zatím pouze jedinému Philipovi ucházelo divadlo, které se tady hrálo. 

"Ach, to je škoda," povzdechla si naoko Madeleine. "Zrovna jsme si chtěli projít zahradu."

Élise na chvilkový moment vypadala, jakoby chtěla na Madeleine skočit a na místě ji rozsápat. Okamžitě se ale vzpamatovala a mile se usmála. "Doopravdy? To je velmi výborný nápad. Jistě se můžu přidat!"

Než však stačila Madeleine odpovědět, předběhl ji Arno. "Jistě. Není člověka, který by neznal místní zahrady lépe než Élise."

...

"Psst, už ji slyším," zašeptala Élise, když se s Arnem krčili v tmavém koutě zahradního bludiště. Okolo se ozývalo křupání štěrku, jak se je Madeleine snažila najít. Od té chvíle, co se trojice vydala do zahrady hned po půlhodinovém čekání než Arna a Belleca někdo vystřídá, se Arno s Élise jaksi bezeslov domluvili, že se Madeleine při první příležitosti vytratí. Élise si opět vzpomněla na časy, kdy tohle dělali chůvě Moirtové. Tehdy se ale samotná s Arnem necítila tak nervózní. Velmi se jí ulevilo, když zjistila, že se Arno zase tolik nezměnil a že stačí jen málo a probudí se v něm jeho klukovská povaha. I když Arno nepřístupný pro ni byl také velmi přitažlivý.

Rychle kroky Madeleine pomalu ustávaly, až zavládlo absolutní ticho.  Až tehdy si Élise uvědomila, že spolu s Arnem klečí v houští a pomalu ani nedýchají. Tak dlouho ho neviděla, že jí jeho blízkost připadala hrozně lákavá. Sama sebou si však nebyla jistá, jestli je to pouze tím odloučením.

Pomalu tiše vstali. Arno absolutně neslyšným krokem přešel ke kraji živého plotu, zhluboka se nadechl a pohlédl za roh.

"Právě prochází dveřmi do paláce," oznámil a otočil se k Élise. 

"Jak to můžeš vědět?" zeptala se. Arno se jen pousmál. Jeho nové asasínské schopnosti chápat nepotřebovala.

"Dlouhý příběh."

Élise se na něj naoko nepřátelsky podívala. Tušila ale, že za tím bude něco, co by vědět neměla a co se týká Arnova nového života. Dokázala to pochopit.

"Jsi celá špinavá," poukázal Arno. Bohužel měl pravdu, její černobíle šaty byly teď už černo-hnědo-bílé. Možná byla chyba klekat si na zem.

"Ty taky!"

"Jenomže já teď můžu jít buď domů nebo hlídkovat na střechu, nemusím se tam vracet."

Élise se na něj zkoumavě zahleděla. "Tak proč nejdeš?"

"Opravdu se musíš ptát?"

Élise neodpověděla a Arno tušil, že se trefil do černého. Kdy v minulosti se mu podařilo umlčet Élise? Nikdy. Vždycky měla poslední slovo. 

Chvíli setrvali v tichosti. Po celou dobu sebou Élise neklidně šila.

"Jsi jen prachsprostý ničema," osočila se na něj z nenadání. "To s Madeleine..."

Arno se opět zhoupl na patách. "Co je s Madeleine?" zeptal se nevinně, ačkoliv oba moc dobře věděli, co ten druhý myslí.

"Chtěl jsi mě naštvat!"

"Nejsi ta pravá osoba, která by mě z tohoto mohla obviňovat," řekl s klidem a lehkým úsměvem Arno. "Zkus se nad sebou taky zamyslet. Chudák ten mladík, určitě se nemůže ani hnout ze židle. A kvůli čemu to?"

Élise se zamračila, přistoupila blíž a přimhouřila oči. Snažila se prohlédnout stín pod kápí. "Odkdy v Bastile vtloukávají vězňům do hlavy intelekt. Kde je ten klukovsky přemýšlející Arno?"

Élise to připadalo jako věčnost, když Arno zvedl ruce a stáhnul si kápi. Měsíční světlo ozařovalo jeho pousmátý obličej a Élise připadalo, jakoby našla něco, co jí už delší dobou chybělo. Arno sice neměl ten kulatý obličej, měl ostřejší rysy a hned několik jizev na obličeji. Překvapivě se tím ale zdál atraktivnější. 

"Před chvílí tady byl," řekl. "Objevil se přesně ve chvíli, kdy jsme se zašili do uličky a schovávali se. A co malá Élise?"

Usmála se. "Určitě si spolu šli někam hrát."

K jejímu překvapení to byl tentokrát Arno, kdo odstartoval jejich polibek. Z  ničeho nic si ji nečekaně přitáhl k sobě a pevně uchopil za pas. Než se stačila nadát, začal ji líbat. Jeho asasínské dovednosti byly zlověstné. To však Élise více než těšilo. Na celý okamžik zapomněla na okolní svět, na svého otce, asasíny, templáře, špinavé šaty, Madeleine...
Byla jen ona, Arno a jejich rty. Pokud jejich minulý polibek byl dokonalý, pak byl tenhle nezapomenutelný. Tentokrát ji Arno líbal sebejistě a bez zaváhání a dokud jej neobjala kolem krku a nestáhla si ho blíž k sobě, celá situace byla pod jeho velením. Její druhá ruka mu přistála na rameni, kde cítila každý jeho jednotlivý pohyb. I při sebemenším nadechnutí cítila jak se jeho svaly dávají do pohybu a několikrát se neubránila myšlence, jaký by asi byl pohled na Arnovu nahou hruď. Mohla by pozorovat a dokonce se i té dokonalé souhry svalů dotýkat.  Teď ale ne. 

Élise na chvíli polibek přerušila, aby se mohla vůbec trochu nadechnout. Zhluboka dýchala a nechápala, jak mohl Arno jen pomalu oddechovat. Zamračila se.

"Odkud je?" zeptala se a prsty přejela po jizvě po jeho levým okem.

"Bastila."

"Strážní tě mlátili?" Zatajila dech.

"Ne, to se ze mě jen Bellec snažil vytlouct to nejlepší," pousmál se. 

Élise se usmála a protože byla odjakživa soutěživý typ, tentokrát to byla ona, kdo začal s dalším polibkem.