I když se městečko v okolí Masyafského hradu ještě stále topilo v ranní mlze, trhovci, farmáři a dělníci už dávno začínali plnit svoje každodenní povinnosti. I já, přestože se mě nic z jménovaných činností netýkalo, jsem už byla nějakou tu dobu vzhůru. Musela jsem. Před několika lety jsem nastoupila do učení k místnímu ranhojiči a bylinkáři. Byl to už starý muž, každným dnem hlušší a ospalejší, ale hodný, přívětivý a obětavý. S naším setkáním a následným učením se pojí moc hezká historka, na kterou při nešťastných chvílích, obzvlášť když se mi nepovede někoho zachránit, ráda vzpomínám. Vždy mi zlepší náladu. Můj mistr, ráda mu říkám Stařík, si mě všiml jako sedmnáctileté holky na palouku mezi bylinkami. Přiznal se, že tehdy už scháněl někoho, kdo ho tu zastoupí a já mu připadala ta pravá hned na první pohled. Seděla jsem totiž uprostřed jednoho z mála palouků, který se zdejším lidem podařilo vypěstovat na bylinky, zpívala a trhala květiny na usušení pro mou matku. Tehdy ke mně Stařík přišel a zeptal se: "Copak to děláš děvče?" Když pominu šok, který mi tím způsobil, připadal mi tehdy celkem sympatický. "Trhám bylinky," odpověděla jsem. "Pro matku."

Stařík se na mě pousmál. "Opravdu? A copak je tvé matce, že potřebuje bylinky?"

Pokrčila jsem rameny a nejistě řekla: "Kašel."

Stařec se rozhlédl po kytkách, které jsem natrhala a promnul si vousy. "Trháš ty nesprávné. Pojď, něco ti pro tvou matku dám. Ty správné bylinky rostou spíš na severu, ale já jich mám dostatek."

A já šla. Tehdy jsem ještě netušila, že to byla Staříkova lest, jak mě přimět zamilovat si lékařskou práci. Když mě přivedl k sobě domů, ihned mě zaujalo všechno co tam bylo. Od lékařského náčiní, obvazů a mastí po bylinky a léky. Nakonec se moje návštěva protáhla do pozdního večera a tehdy jsem už domů přišla jako učeňka jednoho z nejuznávanějších lidí v městečku.

Občas jsem se Staříka ptala, jak věděl, že mě bude jeho práce bavit. Vždy tvrdil, že to poznal už od pohledu. Já myslím, že to nevěděl, prostě to jen zkusil. Každopádně jsem za ním od toho osudného dne každý den přicházela a učila se. Po šesti letech každodenní tvrdé práce mě před celou naší komunitou uznal za právoplatnou léčitelku. Já ho ale nikdy nebrala jako sobě rovného, vždycky byl a vždycky bude mým mistrem. Na tom tituly nic nezmění.

To ráno jsem se vydala pro vodu. Studna se nacházela jen kousek za posledním domem. Poslední dobou, co Staříka začaly bolet záda, jsem tak chodila každý den. Brala jsem pouze jeden kbelík, který nebyl tak těžký, abych jej unesla. Bohužel jsem pak musela chodit víckrát. Při prvním kole jsem už v dálce viděla maličkou postavu. To u nás není nic neobvyklé, je normální, že se z pouště někdo zatoulá sem k nám. Taky mohlo jít o obchodníka.

Při druhém kole byla postava zase blíž. Teď už jsem dokázala rozpoznat bílý háv a kápi. Ach ano, asasíni. Jsou to celkem výstřední chlapíci a ani jsem se nedivila, že se někdo z nich prostě jen tak vydal na procházku do pouště. Bez koně a očividně bez pořádných zásob. Přestože to ale byli velmi tajnůstkářští lidé, celé město je zbožňovalo. Masyaf, což bylo jejich sídlo, nám poskytoval bezpečí. Slýchavala jsem, že i při nejdelších obleženích vydržel stejně tak jako asasíni v něm. Při posledním obležení, které bylo myslím před několika desítkami let, se jeden z asasínů dostal dokonce až do stanu hlavního velitele, a nikým nepozorován zabodl optarně do polštáře, jen několik palců od velitelovy hlavy nůž s připíchnutým dopisem. Co se v dopise psalo nikdo neví, všem je ale jasné, že kapitána to velmi vyděsilo. Vždyť jej mohl neznámý tu noc klidně zabít, ale neudělal to. Tehdy zjistil, že ačkoliv jsou asasíni v obležení, stále mají navrch. To jen utvrzovalo zdejší lid v tom, aby jim zdarma posílali jídlo. Respekt, který si asasíni ve světě vydobyli, totiž chránil každého, kdo se v okolí Masyafu usadil. Teplý chleba, sýr a maso proto byly jen malou daní za bezpečnost a klid v těchto dobách plných kočovníků a vydřidušských kněží.

Vytáhla jsem vědro ze studny a naposledy pohlédla na asasína v dálce. Občas se zdálo jako by vybočil ze svého směru a potácel se ze strany na stranu. Pokrčila jsem rameny, buď mi horko zastřelo zrak nebo je opilý. V těchto vedrech bylo možné se opít i z malého množství alkoholu. Vzala jsem vědro a šla zpátky do města.

Při třetím kole, zrovna když jsem vycházela z rohu jednoho z posledních domů, mi poskočilo srdce leknutím. O studnu se opíral onen asasín a dávivě kašlal. Byl jen pár metrů ode mně, takže jsem mohla rozeznat karmínově rudý rukáv a otrhané šaty. Upustila jsem vědro a rozběhla se k němu. Vyplivl snad už poslední množství krve a pohlédl na mě. Měl ale horní část obličeje schovanou pod kápí, takže jsem mohla pohlédnout pouze na tenkou jizvu, na jeho rtech. Otevřel ústa jako by chtěl něco říct, ale místo toho se ozval jen chrčivý zvuk. Ihned jsem si jej opřela o rameno a pomalými kroky, při kterých jsem doslova trpěla, protože mě svou tíhou stahoval dolů, se vydala směrem k hradu.

Po pomalé a úmorné cestě jsem se snažila prohlédnout jeho zranění. Z jeho paže neustále vytákala krev a vsakovala se do rukávu. Odhadovala jsem to na pěknou ránu mečem, která končila těsně nad loktem, což měl její majitel rozhodně z pekla štěstí. Taky po cestě ještě několikrát plival kev a snažil se mi něco říct.

"Mal..." zachrčel a tiskl mě za paži. Byl ale slabý, ztratil mnoho krve.

Někdy v půlce cesty jsem se jej rozhodla položit na zem, odpočinout si a pokusit se zastavit krvácení. Výpůjčila jsem si jeden z jeho vrhacích nožů a odřezala kousek látky z jeho oblečení. Tou jsem pak u ramene paži zaškrtila. Krev možná netekla už tak intezivně, stále však unikala. Zhluboka jsem se nadechla, znovu ho podepřela a vydali jsme se dál. Naneštěstí byla brána na Masyaf z opačné strany od města, takže jsme cestou nepotkali nikoho, kdo by mi mohl pomoct.

"Malik," vysoukal ze sebe asasín a znovu se rozkašlal.

"Kdo je Malik?"

Cítila jsem jak asasín zatnul zuby, i svaly se mu napjaly. Musel být hrozně vyčerpaný. Určitě se tloukl pouští kdoví jak dlouho.

"Musí...vědět..."

Povýtáhla jsem ho trochu výš, protože opět klouzal k zemi. Čím dál víc se mu podlamovaly nohy a na mě tak visela větší a větší zátěž. Ruku, kterou měl přehozenou přes moje rameno neustále křečovitě zatínal, byl ale tak slabý že to vlastně vůbec nebolelo. Držela jsem ho za pas a neustále jsem cítila jak zatahuje břicho a přerývaně dýchá.

"Až tam dojdeme, najdu Malika, neboj," odpověděla jsem mu a snažila se povzbudivě usmát. On jen opět zatnul zuby a udělal dalších pár kroků.

Měla jsem štěstí, z věží a zvláštních dřevěných ramp na vrcholu hradu si nás všimly stráže. I z té dálky museli vidět, že táhnu jejich člověka, proto na nás naštěstí nestříleli. Byla jsem poměrně vyděšená. Obvykle totiž léčím jen úpaly, chřipky a občas nějaká malá tržná zranění. Na Masyaf chodil vždycky můj mistr a nikdy se nezmiňoval, co tam léčil. Tvrdil, že je to tajemství, protože nepřátelé nikdy nesmí vědět, kdo je zraněný nebo nemocný, kdyby se to rozneslo, mohli by toho využít.

Od hradní brány se k nám vyřítili dva muži. Byla jsem jim vážně vděčná. Z té námahy jsem pomalu začínala vidět dvojitě a navíc jsem byla tak zpocená, že mi kapky potu stékaly do očí a následně nesnesitelně štípaly. Asasín vedlě mě každou minutou ztrácel víc a víc síly, tudíž se zvyšovaly nároky na mě, co by podpěru.

"Kdo je to?" křičel na mě strážný už z dálky.

"Nevím," zakřičela jsem směrem k nim. Zoufalství v mém hlase muselo být znát, protože se oba okamžitě přihnali ke mně. Měli podobné oblečení jako zraněný asasín, akorát jejich hávy zdobilo ještě několik lehkých brnění a luk. Nepochybovala jsem o tom, že kdybych u sebe neměla zraněného asasína, nejspíš by mě prošpikovali šípy ani bych nemrkla.

Přiřítili se ke mně a okamžitě si svého přítele převzali.

"To je přece Altair," pověděl jeden tomu druhému a oba na sebe významně pohlédli.

"Mal..." zaskučel do toho asasín.

"Vezmu ho dovnitř," řekl jeden strážný, "Ty běž pro lékaře."

S tím se jeden ze strážných rozběhl směrem odkud jsme přišli.

"Počkat!" zakřičela jsem a rozběhla se za mužem. Běžel rychle, očividně měl kondici. Já ne a navíc jsem byla utahaná z asasína, kterého jsem tady tak pracně dovlekla.

Dohnala jsem jej až u mistrových dveří, kde už klepal. S hlasitým sípáním jsem ho popadla za rameno a ztrhla ho k sobě, aby mě už začínal brát vážně.

"Není doma," vyhrkla jsem mezi zrychleným dechem.

"Cože?"

"Odjel do Konstantinopole," odpověděla jsem. Dech se mi pomalu zklidňoval. "Včera večer."

Strážný nic neříkal, jen se tvářil zděšeně a než stačil znovu utéct popadla jsem ho za rameno i druhou rukou.

"Jsem jeho učeňka," oznámila jsem. "Titul mám."

"Jdeme," zavelel a táhl mě rychlou chůzí opět k hradu. Začínala jsem litovat, že jsem vůbec něco takového prozradila, nemusela bych se teď trmácet zpátky. Nemohla jsem však mého asasína nechat jen tak.

Strážný mě provedl hradem až do vyšších komnat. Cestou jse musela čelit zvědavým pohledům ostatních členů bratrstva. Zřejmě se tady Altair postaral o pořádný rozruch, protože všichni vykukovali ze dveří nebo postávali na chodbách a zvědavě se rozhlíželi. Navíc pro ně určitě bylo neobvyklé, že místo obvyklého léčitele, přivedli mě.

V Altairových komnatách mě strážný nechal se dvěma muži. Jeden z nich měl spíše černý háv, který byl oproti normálním asasínským oděvům velmi nepraktický. Když se ale ke mně otočil, ihned jsem poznala o koho jde. Ten typický šedý vous bych poznala kdekoliv! Al Mualím, občas k nám chodil pro léky a nebylo pochyb, že stejně jako si jej pamatuji já, pamatuje si mě i on..

"Jaello!" usmál se radostně Al Mualím. "Neviděl jsem vás už dlouhé roky. Neříkejte, že jste se mezitím stačila stát lékařkou."

Úsměv jsem opětovala a snažila se ignorovat přímý pohled muže v normálním asasínském hávu. Měl černé vlasy a na tváři několik jizev. To ale nebylo to hlavní, co mě zarazilo. Mou pozornost více upoutal prázdný levý rukáv. Jednou mi Stařík vyprávěl, jak jednomu hochovi amputoval ruku. Mělo jít o asasína.

"Doufám, že jste se už vynadívala," zavrčel muž a zlostně mu blýsklo v očích. "Mezitím co tu jen stojíte a zírate, už mohl být dávno mrtvý!" Cukl hlavou směrek lůžku, na kterém odpočíval Altair. Uřezanou látkou měl stále přiškrcenou paži, očividně s ním nikdo nic nepodnikal.

"Omlouvám se."

Al Mualím se usmál a vzal muže za rameno. "Malik to určitě tak nemyslel. Je opravdu rád, že jste tady. Řekněte, co potřebujete, sežene vám všechno." S tím odešel.

"Takže?" povýtahl Malik obočí.

Přistoupila jsem k Altairovi, znovu si vypůjčila jeho vrhací nůž, což se Malikovi zjevně moc nelibílo, a odřezala mu rukáv až po rameno. Rána na jeho paži už byla téměř vyschlá a ač se to na první pohled nezdálo, nebyla moc hluboká. Každopádně musela Altairovi způsobit spoustu bolesti, když přidám ještě několik odřenin, cestu pouští bez koně a vody, musel si doslova projít peklem.

"Potřebuji čistou vodu a hadříky, taky by měl někdo dojít k nám domů a vzít pár bylinek," řekl jsem a vstala od Altaira.

"Vypadám snad jako někdo, kdo rozumí bylinkám?"

Útrpně jsem si povzdechla. "Stačí tam vejít a z poličky napravo od dveří vzít z každého druhu jednu lahvičku. To jistě zvládneš."

Poslušně přikývl, až jsem se divila, že by byl něčeho takového vůbec schopen. Mrzout jeden!

Mezitím co byl Malik pryč, přinesli mi horkou vodu a hadříky. Opatrně jsem začala Altairovi čistit ránu. Škrtící cár látky, kterou jsem použila při cestě na hrad jsem sundala, takže teď rána začala opět malinko krvácet. Nebylo to ale tak hrozné, pár kapek mi nevadilo. Pomalu jsem vlhkými hadříky přejížděla po paži a snažila se být co nejjemnější, abych ho vůbec nevzbudila. Čím víc byla rána čistší a ani okolo ní nebylo moc zaschlé krve, všímala jsem si čím dál víc Altairových svalů. Ve spánku se občas zachvěl, takže se mu v jednom momentu vyrýsovalo svalstvo na celé paži. Dokonce se zdálo, že i cosi mumlá. Stále jsem mu ale ještě neviděla pod kápi, což mě značně frustrovalo. Rozhlédla jsem se okolo a zaposlouchala se do ticha, jestli náhoudou už nepřicházi Malik. Nic se neozývalo, Malikovi bude určitě chvíli trvat než náš dům najde. Pomalu jsem Altairovi stáhla kápi z hlavy. Všimla jsem si čerstvě zaschnutého šrámu na lícní kosti, ze kterého určitě taky tekla krev, protože jí měl Altair plný obličej. Cítila jsem se velmi nervózně, když jsem mu myla obličej. Vypadal tak křehce, jakoby ho mělo každé větší přitlačení zabít. Připadalo mi, jako bych dělala dokonce i něco zakázaného, když jsem ho hadříkem a později i rukou začala hladit po tváři. Z velké ztráty krve byl hodně bledý a připomínal sochu z mramoru.

Byl to ten Altair, o kom se mezi hradními služkami neustále vyprávělo? Zřejmě ano, na celém hradě podle všeho dva Altairové nebyli. Už několikrát jsem ale slýchávala o nepřístupném asasínovi, který všechny ženy doslova doháněl k šílenství. Musela jsem přiznat, že při občasných výletech do Konstantinopole se Staříkem, jsem vídávala pohlednější muže. Pravda ale byla, že Altair by se s nimi mohl rovnat. Jeho postava, jizvy a celkový nezájem vůči ženám by mu to dovolovaly.

Malikovi k mému překvapení stačila jen půlhodina, aby našel potřebné věci. Já si mezitím krátila čas zíráním na Altaira, za což jsem se po chvíli strašně styděla. Znělo to hloupě.

Malik se vyřítil ze dveří s koženým vakem, který při každém kroku zacinkal. Když mi léky podával, vděčně jsem se usmála.

"Netvrďte mi, že budete potřebovat úplně všechno, co jsem donesl." Malik si sedl na židli na opačné straně postele a sledoval mě, jak vytahuji potřebné lahvičky.

"Ne nebudu, nebyl ale čas vysvětlovat, co máte vzít a co ne, takže jsem raději řekla ať vezmete všechno," přiznala jsem.

Čekala jsem, že bude Malik zase naštvaný, ale on jen přikývl.

"Navíc nikdy nevím, co se může stát a třeba budu potřebovat i ty ostatní," dodala jsem s úsměvem. Stařík i většina lidí z městečka, která měla tu možnost se s asasíny setkat, tvrdila, že nejsou moc výřeční. Malik byl toho dobrým příkladem. Buď byl mrzutý nebo mlčel.

A tak jsme všichni tři strávili ve společné místnosti téměř celý den. Altair spal a občas něco zamumlal. Jednou dokonce otevřel oči, ale měl v nich jen prázdný pohled a ihned znova usnul. Na poušti musel být opravdu dehydrovaný, což ještě teď doznívalo. Občas jsem přemýšlela, jestli měl i halucinace a jestli si i mě bude jako halucinaci pamatovat.

Malik posedával v křesle u okna, četl knihu a občas na mě pohlédl, občas se na něco zeptal a několikrát se snažil Altaira vzbudit, kvůli čemuž jsme se málem poprali, protože já byla ostře proti tomu. Jediné, co teď Altair potřeboval, bylo nabrat sílu a přerušovaný spáněk v tomto nikdy moc nepomáhal. Navíc jsem nechtěla přijít o ty krásné momenty, kdy jsem o něj mohla pečovat. Ve spánku vypadal nevinně, a přestože jizvy a svaly vypovídaly o něčem jiném, stále se mi v takovém stavu zdál víc...roztomilý.

Po dlouhé hádce s Malikem jsem nakonec svolila, zkusit mu sundat jeho špinavý háv. Malik očividně přesně věděl, kde vedou švy, protože mi je rozkázal rozřezat nožem. Altairovy šaty už byly tak dost roztrhané a zakrvácené, dalo by se tedy o nich mluvit i jako o hadrech. Pomalu jsem odřezávala jednotlívé části podle Malikových instrukcí a snažila se Altaira nevzbudit. Při práci lékařky se ale naučíte jemnosti a proto jsem tento úkol zvládla bez problémů. Teď tu ležel Altair jen v tenké tunice, kalhotech a vysokých botách. Nad těmi začal Malik pomalu dumat, ale pak prostě bezohledně začal odepínat přezky a nešikovně boty sundávat. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, Altair vyskočil do sedu. První sáhl za opasek pro nůž, ale ten tam už nebyl. Naštěstí ale brzy poznal Malika a úlevně si oddechl

"Promiň, nechtěl jsem." Malik se zadíval na mě a omluvně se usmál. Já se dál kabonila. Věděla jsem, že to udělal naschvál, aby mohl s Altairem mluvit.

"V pořádku," odpověděl Altair a promnul si čelo. Vypadal zmateně a neustále se rozhlížel, pak jeho pohled padl na mě. Měla jsem co dělat, abych se nazačla červenat.

"Vy jste kdo?" zeptal se a na čele mu vyskákalo několik vrásek. Sklopila jsem zrak a snažila se uklidnit svůj dech.

Co to blázním? Je to přece můj pacient! okřikla jsem se v jednu chvíli.

Velmi přitažlivý pacient, vytanulo mi nevědomky na mysl a já měla chuť dát si hned potom facku.

"Vaše lékařka," odpověděl jsem.

Altair se zamračil. "Neviděl jsem vás už někde?"

"Dlouhý příběh."

Ano, jasně že byl trochu pomatený. Vlekla jsem ho dehydrovaného, krvácejícího a zraněného. Jeho mozek nemusel vnímat úplně všechno. Ten můj si to ale pamatoval až příliš dobře. To, když jsem si jeho ruku přehodila kolem ramen a táhla ho k hradu. Přestože to byla obrovská námaha, dala bych si to s ním klidně i znovu.

"No," odkašlal si Malik a přistoupil k Altairově posteli. "Vypadá to, že Altairovi už otrava krve ani nic podobného nehrozí. Musím tedy přejít k naléhavějším situacím, které nejsou pro vaše uši. Pro dnešek můžete jít domů, uvidíme se zítra."

Překvapeně jsem zamrkala, ale bezeslov začla balit do koženého váčku zpět všechny lahvičky. Malik si mezitím sedl na moje místo a trpělivě čekal, až zmizím. Altair na mě pořád zvědavě hleděl, nesjpíš stále přemýšlel odkud mě zná. Nakonec jsem s tichým pozdravem odešla a nechala ty dva tajnůstkáře, ať si hezky popovídají.

...

Když jsem druhý den ráno šla do hradu, u Altairových dveří jsem se málem srazila s pořádně rozohněným Malikem. Dokonce mě ani nepozdravil, jen se na mě zamračil a upaloval pryč.

V pokoji ležel na posteli stejně naladěný Altair. Když jsem zaklapla dveře, zlostně na mě pohlédl v domnění, že je to zase Malik. Opatrně jsem se usmála a on mi úsměv opětoval. Ne však upřímný, byl plný starostí.

Přešla jsem k posteli, stejně jako včera a začala vybalovat věci. Altair mě bedlivě pozoroval.

"Dnes jsem přinesla nějaké obvazy, takže vám stáhnu celou ruku i spolu s nějakými mastmi. Musíte mi slíbit, že až odejdu, nesundáte si to. Bude to svědit, ale věřte mi, že vám to pomůže."

"Jak bych mohl pochybovat," prohlásil a já raději sklopila pohled opět do brašny a začala vytahovat potřebné masti. Proto jsem ani nedokázala zachytit jeho spokojený úsměv.

Když jsem měla všechno přichystáno, shledala jsem, že mu přes noc někdo vyměnil košili. Byla vyrobena z těch zvláštních přiléhavých látek, takže ji často používali bojovníci pod brnění. Taky jsem pocbybovala o tom, jestli mají tady na Masyafu vůbec nějaké normální oblečení. Vyhrnula jsem mu rukáv a kontrolovala zranění. Přes noc se na něm vytvořil strup, takže konečně přestala téct krev.

"Pěkně se to zacelilo," řekla jsem.

"To je dobře nebo špatně?" zeptal se zmateně Altair. "Váš tón mě děsí."

Zvedla jsem pohled k němu. "Budu muset ten strup sloupnout a namazat ránu. To samé zítra."

Altair nevypadal vůbec vyděšeně, spíš spokojeně. Trochu mě to děsilo.

"Celou dobu mě budete léčit vy," ujistil se. Raději jsem sklonila hlavu k jeho ruce, aby neviděl můj obličej.

"Ano."

Altair se pokojně opřel o polštář a po několik dalších hodin, kdy jsem mu opatrně ošetřovala zranění, mlčel. Občas jsem na sobě cítila jeho pohled a v té chvíli mi nějakým zázrakem vždy začaly z rukou padat obvazy, masti a podobné věci. Většinu času ale sledoval moje prsty, na to jsem si zvykla rychle. Občas jsem si říkala, že bylo mnohem lepší když spal. Teď jsme si, co se týče pozorování, totiž role vyměnili.

Nejvíc mě ale zaráželo, že po celý čas ani nesyknul, což by při jeho zranění bylo obvyklé. Léčila jsem plno měšťanů, kteří porcovali maso a málem si uřezali prsty nebo farmáře, kterým koně roztrhli podkovou snad většinu kůže na noze. Takoví lidé u ošetřování nešetřili nadávkami a výkřiky. Nejprve jsem si to hodně brala osobně, ale neměla jsem na výběr a musela si zvyknout.

Po několika hodinách neustálého se červenání a upouštění různých věcí na zem, jsem konečně dotáhla poslední uzlík na obvaze a prohlásila, že je konec. Altair nic neřekl, jen se na mě podíval.

Začala jsem sbírat všechny věci, které jsem s sebou přinesla a postupně je naskládala do vaku. Altair se pomalu zvedl z postele a vrávoravě se postavil. Tázavě jsem na něj od země vzhlédla a on se usmál.

"Mám hlad," řekl prostě.

V tu chvíli jsem byla na nohách. "V žádném případě nikam nepůjdete. Zajdu do kuchyně a něco donesu."

"Zase tak neschopný nejsem, děkuju pěkně." Ignoroval můj zákaz a pomalu dopajdal ke dveřím. Nechala jsem věci věcmi a postavila se před dveře.

"Nikam," řekla jsem výhružně. "Musíte odpočívat. Donesu to."

Stále mě ignoroval. Šel dál a čím blíž se ke mně přibližoval, tím větší jsem měla chuť utéct. Takhle blízko jsem si všimla, že je o hlavu vyšší než já a měl tak široká ramena, že bych se do jeho objetí nacpala dvakrát.

"Zvládnu to sám."

"Ale pane-"

"Takhle mi neříkej," přerušil mě. "Přestaňme hrát tuhle zdvořilostní frašku, leze mi na nervy."

Nevěděla jsem co říct.

"Já znám tebe, ty znáš mě. K čemu vykání?"

"Hmm...dobrá tedy."

Potěšeně se zasmál. "Dobrá, Jaello. Buď teď půjdeš se mnou dolů se najíst nebo odejdeš domů. O žádném nošení jídla do postele nechci slyšet."

Mohla bych tam stát roky a nevěřícně se na něj dívat, ale mozek mi radil, abych něco rychle odpověděla.

"To mě jako zveš na iběd?"

"Co myslíš?"

"Ale tohle se přece dělá jen v Konstantinopoli. Tady-"

"Pokud si chceš hrát na Konstantinopol, není problém. Teď běž od těch dveří."

Poslušně jsem ustoupila a otevřela dveře. Společně jsme vyšli na dlouhou chodbu a zamířili nalevo ke schodišti. Cesta hradem byla pro mě velmi nepříjemná, protože mě neustále provázely zvědavé pohledy procházejících asasínů. Kuchyně byla naneštěstí až úplně dole, takže jsem si cestu doopravdy "užila" se vším všudy.

Když jsme konečně usedli k jídlu, pocítila jsem nesmírnou úlevu, když už jsme byli mimo dosah zvědavých pohledů. Úleva mi bohužel vydržela jen několik málo okamžiků, než jsem pohlédla na Altaira, který si mě stejně zálibně prohlížel.

"Co to děláš?"

Pokrčil rameny a opřel se o židli. "Nic, jen si říkám, jak mohl někdo tak drobný jako ty, táhnout k hradu někoho jako jsem já."

"Jak to..?" uprostřed věty mi překvapení selhal hlas.

"Malik," odpověděl prostě. "Je to stará klepna."

"Aha." Byla jsem ráda, že se nemusím soustředit jen na něj, jíst polévku bylo najednou tak osvobozující. Taky jsem se rozhlížela kolem. Seděli jsme v kuchyni v rohu u stolu a kolem nás zaníceně pobíhali kuchaři s hrnci, zeleninou a masem. Docela jsem se divila, že si našli čas na to, aby nám něco k jídlu připravili. Očividně totiž měli pěkný shon.

"Chtěl jsem ti hlavně poděkovat," řekl po chvíli a upřeně se na mě zahleděl. "Že jsi mě tam nenechala. Díky tobě jsem dokončil úkol a mohl řádu předat důležitou informaci."

"Když jsem tě táhla na hrad, pořád jsi něco žvanil o Malikovi," připustila jsem. "Že něco musí vědět a tak."

Altair se pro sebe zamračil a pokýval hlavou. "Byl bych raději, kdybych mu nic říkat nemusel. Jen mu to přidělalo starostí a mě také."

"Je to asi hodně tajné, že?" zeptala jsem se. "Nemohla bych vědět o co jde."

"Nechci tě dostat do problémů." Nečekaně zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Musela jsem se tvářit jako němá socha, protože se usmál.

"Už za to, že jsi mi zachránila život, bys měla vědět o co jde, ale snad pochopíš, že to nemůžu udělat. Jsem ti ale navždy vděčný." S tím dojedl poslední sousto, vzal talíř od stolu a pomalu odkulhal pryč.

Chvíli jsem ještě seděla a přemýšlela nad jeho slovy. Vděčnost? Já hloupá si od toho pozvání na jídlo namlouvala kdoví co. Musel si uvědomit, jak na mě působí a protože je mi jen vděčný, věnoval mi ten moment, kdy jsem si mohla myslet něco víc. Je nemožný. Pozve ženu na jídlo a pak jí srdceryvně řekne, že je jí vděčný. Zatímco jsem celý den rudla z rozpaků, tentokrát to bylo ze vzteku.

...

Druhý den ráno jsem vzteky zrudla znova a to když jsem po zaklepání vešla do Altairových komnat, kde si spokojeně vyspával.

"Parchante," ulevila jsem si potichu. Položila jsem svoje věci na stůl a roztáhla závěsy. Altair ale stále spal. Vztekle jsem s ním proto zacloumala. Instinktivně, ještě než sotva otevřel oči, mě chytl za obě ruce a bolestivě mi je zkroutil, takže jsem jimi nemohla ani pohnout.

"Hej!" zakřičela jsem. Pohlédl na mě a v jeho pohledu bylo znát poznání. Hned potom mě pustil.

"Promiň," omluvil se. "Starý zvyk. Nikdy nevíš, kdo tě bude chtít ve spánku zabít."

To zní jako výborný nápad, pomyslela jsem si. Proč jsem po něm vlastně nehodila nůž, když spal?

Nic jsem ale neodpověděla a stejně jako předešlé dny jsem začla vytahovat potřebné věci. Dnes jsem mu ani nemusela vyhrnout rukáv, protože pro jistotu žádnou košili neměl. Zatvrzele jsem se na jeho hruď odmítala dívat, jen ať si taky projednou užije ten absolutní nezájem.

"Zítra v poledne pojedu pryč," řekl, když jsem mu na jeho ruku začala patlat další mast. "Al Mualím pro mě má nový úkol."

Nevím co čekal, když jsem se totiž nezatvářila ublíženě, vypadal překvapeně.

"Můj názor na tvůj zdravotní stav ti asi v ničem nezabrání, že?" řekla jsem.

"Je to důležité, chtěl bych tě jen poprosit, jestli bys mi zítra nedonesla víc obvazů. Na cestu."

"Jistě."

Několik dalších minut bylo ticho. Připadala jsem si jako nějaká zlá čarodějnice, protože jsem měla radost z toho, jak Altair neví co má říct. Myslel si, že budu nešťastná z toho, že odjede? Ne, nejsem jedna z těch jeho hloupých obdivovatelek, které by se tak stoprocentně zachovaly. On je mi přece JEN vděčný. V tom případě jsem mu vděčná i já, za pracovní zkušenost. Asasíny jsem vážně ještě neléčila.

Vůbec jsem se nedivila, když jsem dnes s ošetřování skončila neobvykle brzo. Když se jím člověk nenechá rozházet a nepadají mu věci od ruky, práce jde rychleji. Za celou dobu, co jsem pracovala nikdo z nás nepromluvil. Altair mě celou dobu zkoumavě pozoroval a nejspíš se snažil uhodnout, co se mi honí hlavou.

Když jsem ale se sbalenými věcmi vstala k odchodu vyskočil z postele taky a zastoupil mi cestu. Málem jsem dostala třesavku, když jsem ho měla polonahého přímo před očima.

"Co ti zase přeletělo přes nos?" zeptal se.

"Jak 'zase'?" opáčila jsem a snažila se zachovat vážnou tvář, když se ke mně o krok přiblížil.

"Včera jsi byla milá a dneska škoda mluvit."

Vystrčila jsem bradu vpřed a zadívala se mu nebezpečně do očí. "Co je ti po tom, jakou mám náladu? Ty máš jen ležet a nechat se léčit, což momentálně neděláš."

"Cítím se skvěle," řekl. "Odvedla jsi výbornou práci. Nepotřebuju odpočívat."

Sáhla jsem do brašny a vztekle mu podala obvazy. "Máš pravdu, vedeš si výborně. Necháme tu ránu už zarůst, stačí když si budeš jen pravidelně měnit obvazy."

Překvapeně se podíval na obvazy ve své ruce a položil je na postel. "Děkuju ti."

"Není zač."

Chvíli jsme byli oba zticha a meřili se pohledy. Ani nevěděl jak moc mě v tuhle chvíli přitahoval. Měla jsem ale taky nějakou čest a nehodlala jsem mu tady jen tak padnout do náruče.

"Takže jsme skončili?" zeptal se.

"Jsi téměř zdravý, pokud se zase nebudeš trmácet pouští pěšky, měl bys to přežít." Otočila jsem se k odchodu a přivázala si už skoro prázdný vak k opasku na šatech.

"Vynasnažím se," slíbil a následoval mě.

"A taky se nenechej od někoho sekat mečem."

"Jistěže."

Došla jsem ke dveřím a vzala za kliku. Naposledy jsem se na něj podívala a s pocitem, že už je to naposledy, si ho nenápadně prohlédla.

"Tak ahoj," usmála jsem se a otevřela dveře. Doufala jsem jen, že na mě není tak moc poznat, že odtud vlastně odcházím nerada. Bylo to šílené, ale já se stihla zamilovat za necelé dva dny. Vlastně jsem nikdy zamilovaná nebyla, až doteď existovala jen moje práce a já. Pak se tu z ničeho nic objeví tenhle okouzlující zmetek a dává mi plané naděje, jenom protože je mi vděčný. Nechat si dívku myslet bůhvíco jen ze slušnosti je pěkně odporné.

"Počkej," zarazil mi cestu v odchodu tím, že mi přibouchl dveře před nosem a opřel se o ně rukou. Já byla tudíž uvězněná mezi ním a dveřmi. "Co se děje?"

"Co by se mělo dít?"

Vzal mou ruku, kterou jsem držel kliku, do dlaně. Svou zraněnou rukou mě chytl za pas a já si uvědomila, že můj smysl pro čest právě zmizel a já měla sama se sebou co dělat, abych se na něj nevrhla. Možná by taky pomohlo, kdyby měl na sobě alespoň tu hloupou košili.

"Včera jsem tě tam nechal samotnou. Zlobíš se," zkusil.

"Ne."

"Tak se ti potom nelíbím."

Zarazila jsem se. Mám mu říct jak moc se mi líbí? Myslím, že by se tomu s chutí zasmál a já jsem pořád ještě při smyslech na to, abych ze sebe dokázala neudělat kašpara. Otázkou bylo, jak dlouho to s tou příčetností vydržím, když bude pořád stát tak blízko a s rukou tam, kde bych ostatní muže nenechala ani sáhnout.

"O co ti jde?" zeptala jsem se a gratulovala si, jak hezky jsem se odpovědi vyhla.

Altairovi se zvedl levý koutek v radostném úšklebku. Sklonik ke mně hlavu až jsem na své tváři cítila jeho dech. Začala jsem ustupovat, z jeho blízkosti mi najednou bylo zvláštně a já v sobě objevila jakýsi skrytý strach z jeho pohledu upřeného na moje rty. Přece jenom, byl to chladnokrevný zabiják, na to jsem nesměla zapomínat. Moc daleko jsem mu ale neutekla, protože jsem narazila zády do dveří, které se teď s bouchnutím zavřely úplně.

Alatir se opět usmál, ale než mě stačil políbit, roztřesenou rukou jsem ho odstrčila.

"Nepotřebuju, aby ses mi zavděčoval," zašeptala jsem úplně bez dechu. Navíc jsem si všimla, že mám ruku položenou na jeho hrudi. Byla rozpálená jako pouštní kameny a já cítila divoce tlukoucí srdce. Altair na ni taky na chvíli pohlédl a celkem mě překvapil, když ji tam nechal. Mě samotnou to hodně znervózňovalo, ale odmítla jsem ji dát dolů, protože tímhle jsem si alespoň mohla zajistit nějaký osobní prostor, přestože už tak byl hodně narušený.

"Za koho mě máš?" zeptal se uraženě. Znovu se ke mně snažil naklonit, ale moje ruka ho držela dál. Cítila jsem, jak se do mě opírá celou váhou, ale já vydržela a dokonce mu zaryla jeden nehet do kůže, aby přestal. Připadla jsem si jako chycená v pasti. Zezadu dveře, z jedné strany jeho ruka na mém boku a na druhé straně už mě pro změnu za ruku nedržel, ale obsadil i můj druhý bok.

"Možná jsem až doteď držel od žen dál," přiznal. "To ale neznamená, že bych tohle dělal z pocitu, že ti něco dlužím."

Další jeho pokus mě už konečně políbit jsem málem nepřestála a musela si pomoct i mou druhou rukou. Hleděl na mě s takovu nebezpečnou nedočkavostí a já měla stále strach, abych mu nepropadla.

"Vzal jsi mě na jídlo a tam jsi mi neustále děkoval," řekla jsem. "Co jsem si o tom měla myslet?"

"Takže v tom je jádro problému," usmál se. "Máš o sobě strašně malé mínění, když si myslíš tohle. Mohla už bys dát ty ruce pryč?"

"Co jsi tím chtěl říct?" 

Altair si frustrovaně povzdychl a dal chvíli mým rukám pauzu co se týče obrany osobního prostoru. Znělo to divně.

"Možná mi ženy právě přestaly být lhostejné," zašeptal. Asi se mu často nestávalo, že by ho v dřívějších dobách nějaká žena tak dlouho odstrkovala. Vypadal zoufale, když mi svou odpověď pošeptal.

Teď nebo nikdy. Buď si dřepnout na podlahu a utéct spodem nebo se ho zeptat na to, co mi může dát mou vysněnou odpověď nebo ze mně udělat absolutního blbce. "Co s tím mám společného já?"

S touto otázkou se jeho sebekontrola sesypala od základů. Stačilo, aby se do mě opřel celou svojí silou a obě moje ruce selhaly. Mezi námi už nebylo nic, co by mu bránilo si se mnou udělat, co uzná za vhodné a zdálo se, že toho hodlá využít.

Nejprve se zase přiblížil a jemně mě políbil, přitlačil si mě k sobě celým tělem. Natolik jsem se rozechvěla, že kdyby mě zkusil teď pustit, asi se sesypu na podlahu. Postupně polibky prohluboval a když zjistil, že už nemám ani sílu na jakýkoliv odpor, zapojil do hry i jazyk, čímž mě  absolutně odrovnal. Objala jsem ho kolem krku a mezitím co on mě hladil po bocích, já mu občas zaryla nehty do kůže, když sjel s rukama moc nízko. Až tolik jsem mu zase nedůvěřovala.

Altair líbal jako smyslů zbavený. Zřejmě se ty roky bez nějaké delší známosti nahromadily a teď hráz sebezapření praskla a já ji schytala plnou silou.

Přitiskla jsem se k němu blíž a prohloubila náš polibek. Dostalo se mi okamžitého přijetí, takže kromě toho, že jem pomalu přestávala dýchat mě ještě Altair začal drtil mezi svými silnými pažemi. Jezdil mi rukama po zádech, občas zabloudil i do vlasů a já se sama sebe ptala, jakým zázrakem se mu jeho ruka tak rychle doléčila. Podobné praktiky bych ale na svých dalších pacientech provádět nechtěla.

Na chvíli náš polibek přerušil, aby nabral dech. Nespouštěl mě ale z očí, jakobych mu měla každou chvíli utéct. Ale to já nechtěla. Lapala jsem po dechu a snažila využít alespoň těch několik sekund stáleho přísunu vzduchu.

Pak ale Altair udělal něco, co bych ani zdaleka nečekala. Zdravou rukou se odrazil ode dveří a několika kroky nás oba přesunul k jeho posteli. Zdálo se mi, že od chvíle, co jsem mu zarývala nehty do kůže, aby rukama nesjel příliš nízko, uběhlo několik hodin a za tu dobu už mě dokázal zpracovat tak, že bych mu dovolila úplně všechno. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak...žádoucí.

S nečekanou lehkostí mé položil na pokrývky a pomalu mi odvázal šátek který jsem nosila přes ramena. Políbil mě za ucho a moje povzdechnutí ho donutilo polibek opakovat a přesunout se i níž ke krku. Mezitím jsem se trochu osmělila a pomalu mu rukou přjížděla po hrudi. Tím jsem ho nejspíš ještě více vyprovokovala a on ze mně pomalu začínal sundávat šaty.

Co by se dělo dál už můžu jen předpokládat, protože přesně ve chvíli kdy Altair rozlouskl otázku týkající se mých šatů a chtěl je konečně odstranit, vtrhl do pokoje bez jakéhokoliv zaklepání Malik a k mému velkému překvapení vypadal spíš otráveně než šokovaně. V ruce držel nejspíš nový asasínský háv pro Altaira.

"Vidím, že jsi plně zdráv a v kondici," poznamenal Malik a zašklebil se.

"Udělej co potřebuješ a zmiz," zasyčel Altair. "Do příště se nauč klepat."

Altair se nademnou stále skláněl a mezitímco nadával Malikovi, já se hanbou málem propadla. V Malikových očích jsem musela vypadat tak lacině. A co se stane až se to roznese? Sakra, chtěla bych odtud zmizet, a hned.

"Je mi líto," zasmál se Malik. "Posílá mě Al Mualím. Tohle si máš vyzkoušet a večer tě chce vidět. Tak aby ses příliš nevyčerpal." Očividně se Malik dobře bavil a dával to hodně najevo.

Altair vztekle vstal z postele a chňapl po oblečení, které mu Malik podal. 

"Mám sto chutí ti něco nepěkného udělat," zavrčel Altair a rozložil jednotlivé části hávu na stůl.

"Jistě, ale nejdřív si to vyzkoušej."

Mezitím co se oba věnovali Altairovu oblečení, opatrně jsem vstala z postele. Připevnila si téměř povolený vak s léky a chystala se k odchodu. "Myslím, že už půjdu," zašeptala jsem a než oba dva stačili jakkoli zareagovat, zaklapla jsem za sebou dveře a zmizela.

"Pěkně ti děkuju," slyšela jsem křičet Altaira. Chudák Malik, pomyslela jsem si s úšklebkem.

...

Na druhý den jsem se ani neopovažovala vylézt z domu. Měla jsem strach, že ten včerejšek Malik roztorubil po celém širém okolí. Navíc jsem si nechtěla přiznat, že bych si to klidně i zopakovala.

Z mé schovávací nálady mě někdy po poledni vyrušilo klepání na dveře. Když jsem otevírala, čekala jsem celé zástupy masyafských služebných, které si mě jdou upéct na rožni za to, že jsem se málem vyspala s jejich Altairem. Místo toho stál za dveřmi malý chlapec s dopisem v ruce.

"Tohle vám posílá Altair," pověděl a podal mi dopis. "Máte mi k tomu dát dvě mince za doručení."

"To určitě ne," zašklebila jsem se. "Nezkoušej to na mě."

Chlapec se zamračil a odběhl pryč. Já nervózně začala číst.
Dopis nezačínal žadným pozdravem a podle písma šlo vidět, že byl napsán ve spěchu.

Chtěl bych se ti moc omluvit za Malika. Měl jsem to čekat, vždy se objeví v nesprávný čas na nesprávném místě. Naneštěstí odjíždí dnes ráno se mnou a já se ho po cestě pokusím neuškrtit. Jak už asi víš, převeleli mě pryč a moc mě mrzí, že ti tohle nemůžu říct osobně. Vrátím se za měsíc a doufám, že na mě za tu dobu nezanevřeš. Až přijedu, nějakým způsobem si tě najdu.

Altair

A ten šátek, co sis u mě zapomněla jsem si rozhodl nechat. Možná díky němu za ten měsíc nezešílím.