Život je dost dlouhý na to, aby dokázal překvapit i tam, kde veškerou chuť žít pohřbil neustálý stereotyp. Své o tom věděl i Clyde a v tmavé, spoře osvětlené místnosti bádal nad tím, jak se mohlo všechno během několika dnů tolik zvrtnout.

Protáhl si ruce, jen aby zjistil, že tvrdá, železná pouta nezmizela. 

Do výslechové místnosti vkročil postarší policista. Posadil se naproti Clydeovi a zpříma se mu zadíval do očí. Chlapec mu pohled tupě oplácel. Stále ve své mysli pátral po momentu, kdy se jeho život převrátil naruby.

Policista vypadal jako muž slušného vychování a nesnažil hrát tvrďáka. To Clyde oceňoval.

„Dobře,“ povzdechl si muž a zadíval se znovu na chlapce před sebou. „Řekneš mi, jak se sedmnáctiletý kluk z Texasu ocitl tady v New Yorku zavřený ve výslechové cele pro zločince?“

Clyde pokrčil rameny, protože na tohle ještě sám neznal odpověď. Události posledních dnů se mu slévaly v jedno.

„Vypadáš jako hodný kluk, Clyde,“ zkusil to znovu policista. 

Hodní kluci nekončí tady, chtělo se mu zakřičet. Přesto pochyboval o tom, že by se mu tím nějak ulevilo.

„Nemůžeme dohledat tvoje rodiče,“ pokračoval dál muž. „Máme podezření na zfalšování rodného listu.“

Clyde stále mlčel. O téhle věci věděl stejně tak, jako policista před ním. 

„Mlčení ti nepomůže, hochu. Teď už ne. Tvoje činy mluví za vše, zatím si to děláš jen horší.“

Clyde sklopil pohled ke stolu. Jen tak tak ovládal třas vlastních rukou. Moc si přál být ještě na chvíli sám a zkusit všechno promyslet.

Policista si znovu povzdechl a otevřel hnědou složku, kterou si s sebou přinesl. „Výbuch v centru New Yorku. Hromadná autonehoda na dálničním obchvatu. Několikanásobná krádež aut a škoda v přepočtu několika tisícovek dolarů. Obžaloba za vážné ohrožení na zdraví několika stovek lidí. Řízení bez průkazu. A jedna mrtvola.“

Když to Clyde slyšel nahlas, na chvíli se mu zatmělo před očima. Byl to opravdu výčet všeho, co se za poslední dny událo?

Nastalo dlouhé ticho, ve kterém konečně spatřil příležitost srovnat si myšlenky. V hlavě mu však neustále skákaly obrazy, které si přál navždy zapomenout a rozumné přemýšlení se zdálo jako nesplnitelný úkol. V tuhle chvíli nebyl schopen žádné rozumného myšlení, což policista naproti něj vůbec nedokázal pochopit a naštvaně bušil prsty do stolu.

Po dlouhých minutách se Clydeovi konečně podařilo promluvit. „Rád bych viděl svého psa.“