Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. 2. 2020

28 dní Bonnie a Clydea: Kapitola třetí

Něčí těžká tlapa mu přistála na rameni a Clyde se bleskurychle vymrštil opět do sedu. Rozmrkával ospalé oči a pomalu ale jistě zjišťoval, že všechno, co se včerejší den událo, bohužel nebyl sen. Znovu se ocitl v čekárně, kde ho po převozu jeho mámy posadili a nutili čekat. Pamatoval si jen to, že telefonoval Malcolmovi, kterého s brekem prosil, ať okamžitě přijede. Zbytek už se ztrácel v mlhavém oparu.

Jeho nevlastní otec naléhání očividně vyhověl, protože se nad ním nyní tyčil ve vší své výšce a podával mu toast v plastikovém obalu a ochucené mléko. „Něco sněz.“

Clyde však neměl na jídlo ani pomyšlení. „Jak je na tom máma?“

Malcolm si těžce povzdechl, hodil mu jídlo do klína a usadil se na židli vedle něj. Rozhlédl se po prázdné bílé chodbě a promnul si tvář.

„Atonický epileptický záchvat,“ pověděl hlasem bez emocí. „Druhý v pořadí. Třetí prej měla krátce po příjezdu a podání klidnících léků, ale bez většího účinku. Dostala zabrat.“

Clyde měl v hlavě prázdno. Naprosté a nicotné prázdno, které se snažil vyplnit nějakými myšlenkami. Avšak marně. 

„Nestalo se jí to jen dnes.“

„Já vím,“ sklopil hlavu Malcolm. „Trpí tím, co jsme se poznali. Nechtěla abys o tom věděl a dělal si starosti. Dost dlouho na to brala léky, ukázalo se ale, že jsou k ničemu. Brala jich stále víc a víc, různé předepsané kombinace a stále nic. Dřív mívala záchvat jednou za měsíc, netušil jsem, že se to tolik zhoršilo, ani mně neřekla všechno. Doktoři říkají, že ten zlom přišel, když začala dělat dvojité směny a denodenně se vystavovala stresu a únavě. Moc mě to mrzí, Clyde.“

Objal svého nevlastního syna okolo ramen a na chvíli zůstali oba zticha. Clyde v jeho náručí si nevěděl, co počít. Nikdy co si pamatoval mu Malcolm neprojevil přímou náklonnost. Ve skrytu duše ho možná měl rád, nicméně to dával najevo trochu jinak. Tato situace byla pro oba naprosto nová.

„Kde je teď?“ zeptal se po chvíli Clyde.

Malcolmovi se na tváři objevil zkroušený a unavený výraz. Zahoupal hlavou ze strany na stranu, jako by chtěl usnout a spát už napořád. Bylo zvláštní vidět ho takto, když normálně vypadal, že slovo soucit ani neumí definovat.

„Odpočívá,“ pověděl. „Zatím ji stabilizovali, snaží se ji trochu nakopnout pro případ, že by přišel další záchvat. Ty poslední byly podle všeho naštěstí jedny ze slabších.“

Clyde se snažil všelijak pochopit, jak to před nimi dokázala tajit, a hlavně proč to dělala. Nic z toho mu nedávalo smysl. 

V dlani mu přistála Malcolmova bankovka. „Běž si koupit kafe, vypadáš hrozně.“ 

„Díky,“ pronesl neutrálním tónem a zvedl se ze židle. Ztuhlé svalstvo na moment zaprotestovalo a první kroky působily dost prkenně.

Po cestě chodbou k automatu v přijímací sále si vzpomněl na svůj telefon. Po vytažení zjistil, že on sám sice noc na chodbě nemocnice přežil, ale obrazovka vypadala, jako by ji někdo přejel náklaďákem.

Na dotyk však stále fungovala, a tak se posléze i s kávou posadil do jednoho s pohodlnějších křesel a mžouraje přes bílou síť prasklin rozpoznával zprávy od spolužáků.

První zpráva byla od Olivie. Jako by přesně věděla, co potřeboval, napsala zprávu v povzbudivém duchu s přáním brzkého uzdravení. Za jiných okolností to mohl být nejlepší den jeho života. Sama od sebe mu napsala Olivia Parkinsonová, zatraceně dobrý důvod k radosti. Na chvíli mu krátká textovka zvedla náladu, ale nakonec stejně nezbývalo nic jiného než si uvědomit, že ani její lítost mu mámu neuzdraví.

Krátkou zprávu od Bena čítající přesně dvě slova „Dobrý, kámo?“ úspěšně a bez větších obtíží ignoroval.

Když se vrátil zpátky na chodbu k Malcolmovi, zrovna pokládal hovor a tvářil se rozzuřeně. Clydea překvapivě uklidnilo vidět, že je všechno opět při starém.

„Myslí si, že jsem cvok nebo co,“ uchechtl se plácl sebou zpátky na židli. 

Clyde se na nic neptal, pokud o tom Malcolm bude chtít mluvit, řekne mu, o co šlo, ale takhle si koledoval jen o odmítnutí s poznámkou, že mu do toho nic není. A tak si jen tiše sedl vedle něj a čekali.

Po několika minutách Malcolmův telefon zazvonil znovu. Hned poté byl hrubě vytažen z kapsy a vzteklým bouchnutím do zeleného tlačítka přijat i příchozí hovor. Malcolm vyskočil na nohy a naštvaně se procházel po chodbě, zatímco u ucha tiskl svůj telefon.

„Hele, Marku,“ snažil se mluvit klidným hlasem. „Ta auta si vemte, zaplatili jste si je, budou tam jako vždycky. Dál s váma už ale žádný kšeft nepeču, ať už je sebevíc libovější.“

Jako reakce na jeho odmítnutí se chodbou jako ozvěna roznesla nesrozumitelná slova z telefonu z druhé strany linky. Jen podle tónu telefonního brblání Clyde poznal, že jde o muže, velmi klidného muže, který hovoří pomalu, rozvážně a přesvědčivě, což na Malcolma dokázalo zapůsobit.

„Takhle,“ řekl mnohem klidněji. „Pokud bych vo někom věděl, dám vědět, ale já už tyhle fušky nedělám. Promiň, brácho.“

Bez předchozího upozornění volajícímu pak telefon zavěsil, protože se k nim právě po chodbě hrnula vizita v čele s postarším doktorem s kozí bradkou a hustým černým obočím. V závěsu za ním chvátalo několik stážistů se zápisníky vypadaje, že si zapisují každý doktorův sebemenší pohyb. Vzadu se vleklo pár unavených sestřiček vrhajících na stážisty pohrdavé pohledy.

„Ach, vy budete jistě pan Lester,“ podal Malcolmovi přátelsky ruku a usmál se na Clydea. Stážistům se div nekouřilo od hrotů propisek, jak zběsile začali znovu psát. Malcolm k jejich osobám věnoval pár podezřívavých pohledů.

„Máme předběžné výsledky vyšetření,“ oznámil. „Budu vás muset pozvat do mé kanceláře k řešení několika zásadních otázek, které z toho vyplynuly.“

„Jasně, půjdeme hned za váma.“

Doktor se znovu zadíval na Clydea a lítostivě se pousmál. „Možná bychom si mohli popovídat i o samotě. Chlapec zatím může za mámou. Je na sedmém pokoji.!

Clyde se bez námitek zvedl ze židle a odkráčel směrem k tomu pokoji. Zády k celé skupině mu došly síly se přetvařovat a pod víčky se začaly objevovat první slzy. Věděl, že je na tom máma špatně. To proto ho doktor odmítl, což bylo koneckonců naprosto zbytečné, když mu všechny odpovědi neúmyslně předal skrz ten lítostivý a smutný pohled. Clyde mu to však nemohl mít za zlé, chtěl ho jen ušetřit trápení a nechat na blízké rodině, aby mu řekla, co se děje.

S takovými pocity vešel na pokoj číslo sedm a spatřil svou mámu. Spala. Místností se rozléhalo pípání přístrojů měřících její srdeční činnost a vedle postele jako hrdá stráž stál stojan s kapačkou. 

Místo výjimečného člověka veselé povahy plné chuti do života teď viděl pouze bledou nemocnou ženu, u které byla představa úsměvu již předem vyloučena. Najednou se zdála tolik drobná a maličká, jako by ji načechraná peřina mohla každým momentem spolknout. Poprvé si Clyde všiml, jak moc strhaná byla, když se neusmívala a kolik toho úsměv maskoval. Už věděl, kde se stala chyba. Všichni tři byli tolik vytížení na peníze, kterých měli nedostatek, až se přestali starat o cokoliv jiného. Nejvíc však Clydea mrzelo, že to musela schytat zrovna máma.

***

Cestou domů Malcolm mlčel. Nepromluvil s Clydem od té doby, co po jednání s doktorem vešel do matčina pokoje. Jen se posadil k jejím nohám na postel a smutně na ni zíral.

Neodpověděl ani tehdy, když ho Clyde požádal o zastavení u Joeova bistra, aby mohl vyzvednout Bonnie a nějaké máminy věci.

„Zpátky už se dostanu,“ poznamenal, když vylézal z auta. „Klidně jeď, ať nezůstane vrakoviště dlouho bez dozoru.“

Nic nenamítal a prostě odjel. Clyde měl alespoň chvilku pro sebe předtím, než se Malcolm vzpamatuje a řekne mu nejspíš tu nejhorší zprávu na světe. V hlavě si přehrával různé scénáře a jeden za druhým se zdál být horší a horší.

První, co uviděl, když prošel dveřmi do bistra, byl Joeův starostlivý výraz. Jako vždy stál za uvítacím pultíkem, jen se dnes tolik neusmíval.

„Jak je na tom, Clyde?“ zeptal se okamžitě mladíka.

Odpovědí mu bylo strohé pokrčení rameny. "Epileptický záchvat."

Joe bleskurychle přiskočil k chlapci a vzal ho kolem ramen. „Sarah to jistě zvládne, hochu. Je to ta nejsilnější ženská v okrese.“

Clyde přikývl a nechal se Joem vyvést z bistra na zadní dvorek. Chtěl mu za všechno poděkovat, ale nedokázal najít ta vhodná slova. Necítil se vlastně na mluvení jako takové vůbec.

Jen velká chlupatá koule, která mu vzápětí přistála v náručí a oslintala jazykem celý jeho obličej mu na moment dokázala vyloudit mírný úsměv na tváři.

Psi byli opravdu úžasná stvoření, od kterých se mohli lidé mnoho přiučit. Hlavní věcí bylo radovat se z maličkostí. Clyde už od útlého věku pociťoval, co znamená uživit se v dnešním světě. Šlo o neustálou honbu za penězi, z práce do práce, každý den, celý týden a celý rok. Lidé se naháněli jako vlčáci, s čímž přibývala i vzrůstající nespokojenost a pocity úzkosti. Celkový uspěchaný život se docela dobře projevoval v různých aspektech společenského života. V dopravě, kdy řidiči hazardně předjížděli, troubili a naháněli se, jen aby potom museli na další křižovatce několik minut stát s volantem pevně sevřeným v rukou a nohu připravenou prošlápnout plynový pedál až na zem. To samé ve veřejných jídelnách, kdy už se na člověka dívali se zamračeným pohledem, jakmile jedl déle než deset minut bránil obsluze uklidit stůl pro další návštěvníky. Všechno šlo příliš rychle a dny splývaly v jedno. 

Jedinou připomínkou toho, že život se dá také prožít, nikoliv prosvištět rychlostí blesku, byla pro Clydea právě Bonnie. Dokázala mít radost už jen z toho, že ráno otevře oči a probudí se v nohách jeho postele. Měla radost, když spolu vyšli ráno ven. Měla radost, když se vrátil ze školy. Měla radost, když spolu jezdili autem po vrakovišti. Měla radost, když pro něj mohla splnit kterýkoliv povel. A radost ji neopouštěla ani když v noci usínala vedle něj. Každý den pro ni byl tím nejlepším. Clyde jí to záviděl, a proto se snažil radovat se ze všeho s ní. Měl však silného soupeře a tím byl stereotyp a vyhlídky do budoucna, které se zatím nehodlaly nikterak moc měnit. Odjakživa pracoval na vrakovišti a nejspíš to vypadalo, že tady také skončí. Přestože se snažil pracovat tvrdě, na pomaturitní studium to ani zdaleka nestačilo a nic víc, než řídit auta a opravit jednoduché závady neuměl. Mohl by možná dělat řidiče, ale to zákon neumožňoval bez řidičského průkazu, který také musel někdo zaplatit a nešlo zrovna o pár drobných. Ke všemu tomu se teď nyní ještě přidal zdravotní stav jeho mámy a Clyde už si definitivně připadal jako obětní beránek v něčí zlomyslné hře.

Na chvíli proto zabořil hlavu mezi přední tlapky své malé kamarádky, vnímal nadšený tlukot jejího srdce a snažil se mít radost z toho, že ona má radost, když se po tolik hodinách a nenadálém odloučení opět shledali.

Jako by Bonnie poznala, že něco není v pořádku, starostlivě mu jazykem přejížděla vlasy a snažila se čumákem dobýt i k jeho očím, ze kterých začaly nanovo téct další proudy slz.

Clyde s Bonnie v náručí postál na dvorku několik minut a teprve, když ji položil zpátky na zem, zjistil, že Joe je ten tam.

Když Clyde procházel nazpátek bistrem, Joe mu jen beze slov předal máminu kabelku a svetřík. Nepokoušel se ho víc utěšovat, ani mu cokoliv říkat. Poznal, že o to Clyde ani nestojí. Ve dveřích si ještě vyměnili pohledy a smutně na sebe kývli.

Další autobusový spoj do Telica jel nejdříve za hodinu. Úmyslně se nechal Malcolmem vysadit u bistra právě v tento čas. Oba dva potřebovali chvilku pro sebe, aby strávili všechny události.

Malcolm touto dobou už nejspíš přijel na vrakoviště a bezduše seděl u brány. Clyde došel až nakonec parkoviště před bistrem, kde ho přepadl další záchvat smutku a sedl si na patník u cesty. Máminu kabelku položil pečlivě vedle sebe a chvíli na ni tiše zíral. Bonnie si sedla ke kabelce a významně se rozhlížela kolem, jako by chtěla hlídat okolní dění, dokud se Clyde neprobere ze zasnění.

Když však k jejím uším dolehlo slabé fňukání, neváhala ani na okamžik a snažila se svým čumákem dostat ke Clydeovu obličeji opřenému o kolena, který zakrýval pažemi.

„Co je, Clyde?“ zakřičel na něj známý hlas z druhého okraje silnice. „Došla ti řasenka?“

Jako naschvál se před Clydem objevila parta jeho dalších spolužáků. Ten, kdo na něj křičel byl James Howard, který právě na chodníku předváděl modelingovou chůzi a významně na partu mrkal řasami. Clyde pohlédl na kabelku vedle sebe a schoval ji za záda.

„Tady Phil jednou dělal na školním večírku transvestitu, určo má doma náhradní šminky a-“

Ať už chtěl říct cokoliv, přerušila ho rána zezadu jinou kabelkou. Z davu se vynořila Olivia a vražedně se na Jamese dívala. „Idiote, jsi už vážně trapný.“

Stoupla si na okraj cesty a chystala se ji přeběhnout ke Clydeovi. Ten, když si uvědomil její záměr, popadl kabelku, rychle vyskočil na nohy a rychlým krokem se snažil dostat pryč. Věděl, že to James nemyslel nějak špatně, ve škole se tak škádlil se všemi a všichni naopak škádlili jeho, zavdal-li jim příčinu. Zrovna dnes na to však byla nevhodná doba.

Byl už skoro na konci parkoviště, když začala Bonnie vrtět ocasem a častěji se ohlížet.

„Clyde,“ uslyšel za sebou. „Moc mě to mrzí. Jamese si nevšímej, je to blbec.“

Fena si ji se zájmem očichala a nejspíš v ní poznala osobu ze včerejšího večera. Stačilo jediné „Nazdar, krasavice“ a už se k Olivii lísala, jako by ji znala odjakživa.

„Je máma v pořádku?“ zeptala se opatrně.

Clydeovi se příčila myšlenka samotného promluvení. Hlavní důvod byl, že o tom už nechtěl mluvit a znovu to všechno vyslovovat nahlas. A už vůbec ne holce, před kterou se už od prváku snažil hrát na tvrďáka.

„Čekají na tebe,“ pověděl jí prostě a kývl k cestě, kde nechápavě postával James se svými kamarády.

„Pokud o tom nechceš mluvit, v pořádku. Já jen-“

„Nechci o tom mluvit.“ Snažil se to pronést bez emocí, ale zrazoval ho hlas. Olivia si toho dobře všímala a tvářila se velmi smutně.

„Já jen, že zítra je pondělí. Omluvím tě ve škole, dobře?“

„Díky,“ prohodil rychle, otočil se na patě a zmizel za nejbližším rohem, kde se opřel zády o zeď a snažil se zhluboka nadechnout, aby zahnal slzy.

Vytáhl z kabelky máminy sluneční brýle a nasadil si je na nos. Usoudil, že takto to bude mnohem lepší.

Prošel několik ulic až k parku, kde se posadil na jednu z laviček. Přestože byla Bonnie zvyklá okolo chytat hraboše, dnes se od Clydea ani nehnula. Položila mu hlavu do klína a velkýma hnědýma očima na něj zdola hleděla. Když jí pohled oplatil, začala švihat ocasem ze strany na stranu. Jakmile pohlédl jinam, přestala.

Posunul se a plácl rukou na místo vedle sebe, kde fena bez váhání skočila. Vrtěním ocasu a občasným zamručením jako by ho vyzývala, ať si jdou hrát. „Promiň, Bonnie, dneska ne.“

Ještě hodnou chvíli tak seděl, upíral pohled do dáli mezi stromy a Bonnie kolem něj neúnavně hopsala a snažila se ho přimět k pohybu. Čas jako by se zastavil a Clyde si připadal, že pod stromem sedí už celou věčnost. Když se pak podíval na hodinky, zjistil, že uběhlo teprve pár minut.

Pak udělal nečekaně něco, co přinutilo Bonnie se štěněcí radostí oběhnout každý strom v blízkosti tří metrů a štěknout na každého holuba, který se jí ocitl v cestě.

 Vstal.

„Nejdeme si hrát, holka,“ promluvil k ní. „Jdeme koupit ty popruhy. Máma by byla určitě pro.“

Navzdory všemu se snaž udělat si hezký den. Tak znělo motto, které si cestou po městě neustále opakoval. Tolik mu to zase na náladě nepřidalo, nicméně neustálým přesvědčováním sebe samého, že se má skvěle a má radost z nakupování, alespoň na chvíli vytěsnil všechny problémy, které si na něho brousily zuby doma.

V obchodě s chovatelskými potřebami už ho znali. Často tam chodil po škole, když mu zrovna nejel dobrý spoj, aby zabil čas. Mírně kývl na prodavače, který se právě věnoval jednomu ze zákazníků a prodíral se i s Bonnie uličkami pytlů granulí. Když míjeli regál s pamlsky, musel Clyde Bonnie mírně popostrčit, jak se snažila odolávat vábení tolika dobrot. Větším problémem však byl obrovský kakadu v masivní mřížované voliéře.

Psy tu většinou pouštěli jen v případě, že bylo potřeba něco přímo v prodejně vyzkoušet, proto neměl kakadu s těmito zvířaty tolik zkušeností jako s lidmi. V bezpečí voliéry mu však ego dovolovalo se načepýřit, roztáhnout proti Bonnie svá mohutná křídla a pyšně se naparovat se zářivě žlutou chocholkou.

„Pitomec,“ prohlásil hrdě kakadu a procházel se po dlouhé větvi podél mříží. Bonnie nastražila uši a očichala jeho klec, čímž ho nejspíš nevýslovně urazila a vysloužila si tím ostrý skřek, který lámal uši i Clydeovi.

„Áááá,“ křikl znovu a koulel po dvojici zákazníků svýma korálkově černýma očima. „Ch-ceš suššenku?“

„Ne, díky,“ zamumlal tiše Clyde a vedl Bonnie rychle pryč. Znal toho pekelného papouška až příliš dobře, po delší konfrontaci s člověkem začal nesnesitelně vřískat, což se nedalo ani za mák poslouchat.

Vydali se přímo ke stojanu s vodítky a obojky nacházejícího se v samém rohu prodejny, kde Clyde po chvilce přehrabování našel i háček s popruhy. Žádný obrovský výběr neměli a kvalitou také všechno zrovna neoplývalo, nicméně měli je. Pokud Bonnie některý dobře padne a Clyde se o něj bude pravidelně starat, mohl i levný výrobek prakticky fungovat stejně dobře i dlouho jako něco, co se řadilo cenově mezi výše postavené. Hlavním důvodem toho všeho však stále zůstávaly Clydeovy ubohé finance.

Netrvalo ani tak dlouho vybrat pro Bonnie nějaký hezký motiv, mnoho kreativity se totiž na žádných popruzích nepoužilo. Clyde se tak spokojil s obyčejnými černými s červenou výšivkou po okrajích.

Obtížnější to už bylo se správnou velikostí, kterou mu posléze rád doporučil prodavač a vybraný kus na Bonnie přesně na míru nastavil.

Všeho všudy jeho návštěva obchodu trvala něco přes čtvrt hodiny, a tak se rozhodl to vzít k autobusové zastávce oklikou kolem parku. V pěších zónách pouštěl Bonnie na volno, aby si zvykla na tu zvláštní věc, která se jí teď ocitla na hřbetě a naučila se s ní pohybovat.

Někdy v půli cesty ho znovu přepadl pocit úzkosti z mámina stavu. Raději si tak přivolal Bonnie a zkoušel, jak bude vypadat vodičství s novými popruhy. Fena jako by cítila, že potřebuje povzbudit, aktivně reagovala na všechny povely a s jiskrou v očích je také plnila. Nakonec ještě oba skončili v parku u rybníka, kde bylo Bonnie dovoleno prohánět holuby. Stačilo si jen sednout na lavičku a pozorovat její radost, která se nakažlivě přenesla i na Clydea. V tu dobu si uvědomil, že by to všechno bez ní nikdy nezvládl.

***

Na vrakovišti vládla těsně po poledni, kdy se Clyde vrátil z města, poklidná pracovní nálada. V dáli hučely stroje a v pravidelných intervalech se ozýval skřípot a rány, jak se postupně auto za autem nechávala lisovat.

Ve stavební buňce u brány, kterou si Malcolm zřídil jako provozní místnost, nikdo neseděl. Clyde se tak začínal bát, co se s Malcolmem mohlo podít. Přece jen se rozdělili oba v ne zrovna nejlepším rozpoložení.

Když procházel řadami zaparkovaných aut, snažil se sám sebe uklidnit, že na Malcolma co chvíli někde narazí. Pomýšlel na každičký jeden výraz v jeho tváři, když zavíral dveře od auta a odcházel k bistru. Podle všeho se tehdy tvářil zkrátka jen smutně. Samotného Clydea by nikdy nenapadlo, že by byl Malcolm schopen udělat nějakou hloupost. Buď se někde zašíval a popíjel nebo bude jistě u Freda mačkat auta.

Rozhřešení celé otázky se však nabídlo dříve, než mohl očekávat. Zatáčeje do uličky mezi starými mercedesy, div nevrazil do dvojice mužů právě si podávajících ruce. Zastavil se tak akorát včas, aby ani do jednoho z nich nevrazil.

„Kluku,“ hekl překvapeně Malcolm. 

Clyde nenacházel slova a dočista nevěděl, jak na takovou situaci reagovat. Zmohl se jen pár kroků poodstoupit, aby si mohl cizího muže pořádně prohlédnout. Ihned na první pohled mu přišlo na mysl, že ten chlap vypadá jako ztracená postava ze seriálu Dallas a jeho chování ho v tom jen utvrzovalo. Na hlavě měl naražený kovbojský klobouk doplněný modrou košilí a sakem bez zapínání. Nejvíc však člověka udeřila do očí oválná zlatá přezka na pásku, jíž letní slunce dodávalo lesk. Extravagantní nafialovělé boty s kůže nějakého obrovského plaza se snažil Clyde raději ignorovat, neboť se mu při pohledu na ně chtělo smát. Vkus na módu nikdy neměl, sám chodil jen ve starých mikinách, ale tenhle chlap na tom byl daleko hůř.

„Takže to je mladej, jo?“ zhoupl se muž na patách a prostrčil palce poutky na řemen. Věnoval krátký nedůvěřivý pohled Bonnie, která mu očichala nohavici a posléze si opět důležitě sedla ke Clydeovu lýtku.

„Jooo no,“ zabručel Malcolm a vysílal za mužovými zády ke Clydeovi varovné pohledy, aby zmizel, co to půjde. Na to se jen Clyde zmateně rozhlédl a nervózně zamrkal očima.

„Pamatuju si tě jako takhle malýho švonce,“ ukázal muž dlaní asi metrovou výšku od země a sám se té vzpomínce zasmál. „Neříkej, že si nepamatuješ strýčka Marka?“

Clyde se snažil zatvářit omluvně a pokrčil rameny. 

Údajný strýček Mark se otočil a pohlédl s úsměvem na Malcolma. „Je němej?“

„Ne,“ odpověděli Clyde a Malcolm zároveň. 

„Sarah toho taky moc nenamluvila, ale když už něco řekla, nikdy se nemýlila,“ zachechtal se znovu Mark a poplácal se po břiše. „Kde ji vlastně máme?“

Než Clyde stačil znovu rozesmutnět, Malcolm bleskově odpověděl: „V práci.“

Mark pokýval uznale hlavou. Tón Malcolmova hlasu zněl velice nervózně a Clyde to nemohl nerozpoznat. Dokonce i Mark se zatvářil mírně podezíravě, nicméně to všechno přebil dalším chechtáním. „A mladej ti musí otročit tady, co?“

„Je to brigáda,“ dodal Clyde vážně na Malcolmovu obranu. Nic víc však říct nestihl, protože se Mark najednou rozřehtal hurónským smíchem.

„No jasně,“ utíral si slzy z očí a snažil se zachovat vážnou tvář. „Za tři dolary, co? To ze sebe necháváš dřít kůži jen pro nějakej žvanec? Moc rozumu jsi po mámě nezdědil, hochu.“

Na Malcolmově tváři se mihlo poznání a hned na to tvrdý vzteklý výraz. "Ani to nezkoušej, Marku."

Odpovědí mu bylo jen mávnutí rukou a další chechtání. „Hele, kluku,“ vzal Clydea kolem ramen a vykročili spolu zpátky k bráně. „Nechtěl by sis konečně vydělat trochu na úrovni? Nebo mnohem víc? Co? Moh bys pak svý holce koupit různý blýštivý věcičky. Věř mi, to ony rády.“

Clyde zrudl. Prvním důvodem bylo to, že vlastně holku neměl a naposledy se s některou víc jak půl hodiny bavil v mateřské školce. Další věcí bylo téma jeho takzvané brigády. Nikdy si před Malcolmem nedovolil namítnout, že mu dává malé kapesné za čas, který na vrakovišti tráví a pomáhá. Najednou se však objevil Mark a pronesl tolik let tiché nespravedlnosti jako nic. Clyde vrhl pár pohledů plných obav na Malcolma, jehož výraz však nedokázal zachytit, protože ho strýček ihned stáhl zpět k sobě. „Kdybys fakt chtěl! Moh bych ti dohodit fajnovej džob.“

Aniž by Clyde přemýšlel nad tím, co dělá, odpověděl Markovi: „Jaký?“

Jeho strýc se potěšeně zasmál. „Věděl jsem, že neodoláš. Jedná se o dost tučný vodměny, pokud budeš vážně dobrej.“

„Dost, Marku!“ zařval zezadu Malcolm a značně zrudl vztekem ve tváři.

Jeho bratr však pokračoval dál, jako by se nechumelilo: „Sháním řidiče.“

Clyde se snažil nevypadat zklamaně, avšak jeho tón mluvil za vše. „Je mi líto. Nemám řidičák.“

Na to se jeho strýc zasmál. „To je právě to, co potřebuju. Podívej se, kluku, támhle ty auta.“ Ukázal směrem k té části vrakoviště, kde Malcolm v řadách skladoval dobře pojízdné a tolik nepoškozené vozy.

„Všechny tyhle káry jdou ke mně. Máme s bráchou takovej kšeft. Pravidelně sem posílám synátora, aby je odvážel. Nejsou už nikde zaevidovaný, prakticky neexistují. To samý i ty, když sedneš za volant. Najednou jsi nikdo a nejdeš dohledat v rejstříku řidičů.“

Clyde nevěděl, co říct. Začínal mít zvláštní pocit v žaludku, že tu něco nehraje. Malcolmův naštvaný výraz mu to jen potvrdil.

„Opovaž se,“ křikl na svého bratra. „My dva jsme se přece dohodli. To ti nestačí?“

Mark se jen potutelně usmál a obrátil sebe i Clydea obličejem k Malcolmovi.

„Hele,“ nadnesl klidným tónem, který Clyde zaslechl i v telefonu v nemocnici. „Nejsem idiot. Vím, co jsem slyšel.“

„Co jsi slyšel?“ 

„Když vodcaď Marvin tahá moje auta, vobčas prý zahlídne i tady kluka. Stejně jako Jack, kterej jezdil před ním, když ještě synáček chcal do plenek. Voba říkaj, že takový koule, jaký má tenhle kluk, ještě neviděli. Do takovejch kousků, který ti tady před nosem předvádí on, ses prý nepustil nikdy ani ty.“

Malcolmovi ztvrdl výraz jako vápencové soše a upřeně hleděl do očí bratrovi. Clyde ze své rozpačité červeně rázem změnil barvu na mramorově bledou, jakmile mu vyprchala z obličeje všechna krev. Myslel si, že o jeho ježdění ve starých autech po vrakovišti nikdo nevěděl. Už už se chystal každou chvíli vystartovat a utéct, jakmile ho bude chtít Malcolm popadnout za košili a dát mu co proto za všechny výtržnosti, které na autech prováděl. Jeho nevlastní otec se však ani nehnul z místa. Jen tak stál a tvářil se unaveně.

„Slíbil jsi, že je z toho vynecháš,“ pověděl tiše. 

Mark se zakabonil. „Teď, když je na obzoru tučnej kšeft a já našel dokonalýho parťáka pro synátora? No tak, Malcolme. Kdysi bys ani neváhal a šel do toho.“

„Já do toho jdu,“ zavrčel vztekle, „ale on ne.“

„Nabídnu dvojnásobek, pokud mi předvede, co doopravdy umí a odvede dobrou práci.“

Na to se Malcolm zatvářil ještě bolestněji a v očích se mu zračilo rozhodující dilema.

Mark se mezitím obrátil na Clydea a poplácal ho po rameni. „Prej to táhneš s autama vod tý doby, cos dohlídl přes palubku.“

Clyde pokrčil rameny. Stále nevěděl, o co tady běží, nicméně představa toho, jak moc si mohl vydělat, ho nadchla. Máma by mohla skončit v bistru a odpočívat. Nechápal, jak bylo možné, že se strýček Mark objevil teprve teď a ne dřív. Nějakým způsobem muži vedle sebe nedokázal plně věřit v jeho čistých úmyslech, ale byl ochoten to pro mámu riskovat.

„Kluku,“ promluvil k němu tiše Malcolm. „Vím, že jsme voba teď v těžký situaci, ale věř mi, že tímhle to uděláš ještě horší. Máma by to nechtěla.“

V pohledu, který mu Clyde věnoval se zračila všechna ta bezradnost z mámina stavu, smutek, obavy, ale nyní i zároveň jiskřička naděje. Malcolm věděl, že za jiných okolností by ho Clyde poslechl, nyní však ne.

„Zkusím to,“ pronesl tiše ke strýčkovi.

Mark se na něj zářivě zasmál. „Ukážu ti, který auto, jo?“

 

Několik minut na to seděl Clyde ve starém ojetém BMW a pokoušel se nastartovat. Motor škytal a jako v posmrtné křeči sebou občas zaškubl.

Mark stál opodál s úsměvem na tváři a vybízel Clydea k opětovným pokusům. „Nakonec si dá říct, přece jen už vypadá, že má něco za sebou.“

Bonnie automaticky skočila za Clydem skrz neprosklené okno a usadila se na sedačku vedle něj. Kdykoliv uslyšela startovat motor, věděla, že zase budou jezdit a s nadšením v očích nyní sledovala Clydea, jak se snaží vzkřísit staré auto.

Povedlo se to až napopáté, kdy už to chtěl pomalu vzdát. Naposled pohlédl na Malcolma, který ho pohledem vybízel, ať přestane. Doopravdy však přesně věděl, proč ho přijel bratr navštívit. Ne kvůli tomu, že s ním chtěl podrobně projednat plán pro práci, kterou u něj vzal, ale proto, aby na ni místo něj dosadil Clydea. A když se Mark rozhodl, že něco chce, nakonec toho stejně dosáhl. Malcolm by mohl svého nevlastního syna zakopat několik kilometrů pod zem a on by si ho stejně našel. 

„Tak, chlapče,“ přistoupil Mark k přednímu zrcátku a naklonil se do okýnka, které rovněž postrádalo sklo. „Tohle auto bejvalo za svejch časů pěkně živý, snad v něm ještě něco zůstalo.“

„Co mám udělat?“ zeptal se tiše a nervózně Clyde.

„Podívej,“ Mark k němu přistoupil a sehnul se k okénku. Ukazoval k bráně vrakoviště. „Startovat budeš vodcaď. Pojedeš rovně, zabočíš tady, prokličkuješ tyhle hromady, točný bod bude támhleta oktávka a plnou parou se vrátíš zpátky k nám.“ V průběhu celého popisu mu strýček trasu názorně ukazoval prstem. Ke konci na něj povzbudivě mrkl, napřímil se a poplácal střechu auta.

„Hlavně se snaž, hochu. Vytáhni z toho auta maximum a pak se uvidí.“

Clyde nervózně přikývl. Naposledy pohlédl na Malcolma, který jen postával opodál s rukama v kapsách a zamračeně mu pohled oplácel. Clyde byl kvůli mámě ochotný znepřátelit si i Malcolma. Stále nevěděl, o co tady přesně jde, ale to, že si vydělá hodně peněz mu prozatím stačilo. A pokud si chtěl vydělat, musel zajet co nejrychleji tuto za vlasy přitaženou trasu, která z nějakého důvodu měla posoudit jeho přínos v obchodech, které strýc Mark provozoval. 

„Dolů,“ hodil pohledem k Bonnie, která hned seskočila na podlahu a lehla si.

Clyde se pomalu rozjel k bráně. Přestože se jednalo o opravdu staré auto, stále bylo poměrně citlivé, a přestože při řazení pod pákou cítil každý zub, na to všechno řadilo docela spolehlivě.

U brány se na chvíli zastavil, aby se pro jistotu připoutal, a ještě jednou zkontroloval Bonnie, jestli je stabilně usazená na podlaze. Byla a jako už po tolika zběsilých jízdách po vrakovišti, ho i tentokrát vybízela očima ke startu.

„Tak se drž,“ pověděl jí, „musíme se snažit.“

Naposled prohlédl kontrolky, aby na starém autě nezanedbal nějakou fatální závadu, která by se mu při jízdě mohla vymstít. Na podvozek a jiné části už jaksi nezbyl čas ke kontrole, a proto musel spoléhat, že by se auto ozvalo samo, pokud by bylo něco v nepořádku.

Naposledy pohlédl na oba muže, zhluboka se nadechl a soustředil se na trasu před sebou.

Levé chodidlo přistálo na spojce a pravá ruka vyřadila z neutrálu. Pravou nohou si několikrát vyzkoušel otáčky. Stejně jako všechno ostatní, i toto fungovalo po praktické stránce na autě naprosto špičkově. Jeho strýc musel mít na auta šestý smysl.

Nechal plynovým pedálem vystoupat zářivě červenou ručičku někde do okolí čtyř tisíc otáček. Motor nedočkavě vrčel. 

S dlouhým výdechem, kterým nevědomky začínal novou etapu svého života, dvěma rychlými, skoro splývajícími pohyby pustil spojku. Nerad pedál nekontrolovatelně pouštěl a pokud byl člověk rychlý, dosáhl tímto stejného účinku a rychlosti. Obojí se událo během jedné vteřiny a auto bleskově vystartovalo. 

Clyde na nic nečekal. Všechny končetiny pracovaly automaticky, jako by samy přesně věděly, co dělat. Rozjet. Spojka. Dvojka. Pustit. Rozjet. Spojka. Trojka. Pustit. Aniž se stačil nadát, už se blížil k první hromadě šrotu, jeho začínajícímu slalomu, ke kterému přijížděl kolmo. Stočil mírně volant k první hromadě a zběsile se k ní řítil. Výš neřadil, při prudkém otáčení mu momentální převod vyhovoval nejlépe.

Hlavou mu prolétla myšlenka, že se bude potřebovat obtočit okolo úzké hromady kapotou co nejtěsněji a o necelých sto osmdesát stupňů, pokud měl začínat ze strany jemu více vzdálené a začít projíždět hromadami železa seřazenými za sebou. Skládala se tak, aby je mohly sběrné vozy později co nejlépe nabrat. 

V té správné chvíli trhl Clyde v plné rychlosti ruční brzdou, kterou ihned vrátil zpět. To stačilo, aby se dostal do smyku. Směr obratně korigoval volantem a udržoval auto v pohybu pravou nohou na plynu. Pneumatiky kvílely a okolo vozu se zvedl hnědý oblak prachu.

V další chvíli už auto znovu vyrovnával a pokračoval v jízdě slalomem. Ruční brzdu už nepoužíval. Do každé zatáčky rozjel auto a v momentě kroužení sešlápl plný plyn. Zadní kola úpěnlivě zabírala a snažila se přední předbíhat, čímž Clyde docílil přesně toho efektu, který chtěl. Pečlivě si hlídal trajektorii pohybu a snažil se s pomocí volantu vést auto tou nejkratší možnou dráhou, která v rozestupu několika metrů mezi hromadami byla.

Minul první. Druhou. Třetí. Auto spolupracovalo výborně. 

K poslední hromadě, která byla zároveň točným bodem, vjel plnou rychlostí, aby mu setrvačnost pomohla obkroužit co nejrychleji celou hromadu.

Při tomto manévru použil znovu ruční brzdu. Kola se zakousla do země. Pustil. Auto se dostalo do smyku. Clyde se jen snažil volantem navést vůz bezpečně a zároveň rychle okolo překážky. Pravá noha na plynu pracovala sama skoro podvědomě a instinktivně přesně věděla, kdy přidat a kdy ubrat.

A byla tu cílová rovinka.

Čtyři.

Pět.

Rychlostní stupně se rychle vystřídaly a Clyde se plnou rychlostí řítil ke dvojici mužů. Prosvištěl okolo nich s plynem na podlaze. Ve zpětném zrcátku za sebou zahlédl jen prach.

Překvapeně vydechl z absolvované jízdy. Byl se sebou náramně spokojený a doufal, že stejný názor bude mít i strýc Mark. Pohlédl na Bonnie a pousmál se nad jejím jiskřivým pohledem.

Nechal auto v klidu dojet, načež se otočil a zamířil zpět ke dvojici. Když vystoupil z auta, Malcolm se mračil a strýc Mark si zamyšleně mnul bradu. Clyde jen čekal, kdy se na něj ze strany nevlastního otce přiřítí několik dost peprných nadávek, konec kapesného, domácí vězení a zákaz se k autům co by jen přiblížit.

„To bylo dobrý, kluku,“ pokýval hlavou Mark. „Jsi rychlej. Víš, co děláš. Ale tak trochu si nejsi jistej sám sebou a některý věci by se daly províst líp. Naštěstí ale nejsi takovej přizdisráč jako tady Mal, ten si do zatáček vždycky až moc zpomaloval. Navíc měl dost lufty z toho, jezdit do zatáček dveřma napřed, víš jak to myslím.“

Clyde zmateně pohlédl na Malcolma, který si zrovna podpaloval cigaretu. Nebyl si jistý, zda Markovi nevěnuje pozornost úmyslně nebo opravdu potřebuje další dávku nikotinu.

„Ale půjde to," pokračoval dál zamyšleně Mark, „rozhodně to půjde. Výborně.“

Malcolm stále na nic z toho nereagoval, popotáhl z cigarety, hrubě zakašlal a potáhl znovu. Clyde napočítal další dva doušky, než mu v kapse zavibroval telefon, který si poodešel za nejbližší řadu aut vyřídit.

Zůstal se strýčkem o samotě. 

„Clyde, hochu,“ poplácal ho po rameni a zahleděl se mu do očí. „Potřebuju teď tvou definitivní odpověď. Jdeš do toho?“

„Do čeho?“ zamumlal Clyde, aniž by spustil oči z Malcolma.

Mark se ostražitě ohlédl za bratrem, popadl Clydea za loket, vytáhl ho z auta a rozešel se s ním k bráně vrakoviště. Bonnie vyskočila okénkem z auta a vydala se za nimi.

„Pocházíme s bráchou z dost blbejch rodin. Seshora jsme nedostali ani pěkný vobličeje ani chytrý mozky, ale měli jsme něco daleko jinýho. Měli jsme odhodlání, jeden druhýho a dost velký koule na to vobčas zariskovat.“

Clyde setrvával v tichosti a čekal, dokud strýc své vyprávění neskončí. Nikdy vlastně nevěděl, co dělal Malcolm ještě než poznal mámu, kde vyrůstal, kde studoval, jakou má rodinu. Pro Clydea byl vždycky spojený s jeho vrakovištěm tak úzce, až by si dokázal představit, že se tam i narodil. Proto Marka se zaujetím poslouchal. Zároveň z něj měl čím dál víc podivnější pocit. Něco tu šeredně nehrálo.

„Jako všichni kluci vod nás, jsme taky měli rádi auta. Rádi je asi slabý slovo, milovali jsme je, žili jsme pro ně. Nic jinýho nás tehdy nezajímalo. Jenomže auta jsou drahý záležitosti, vobzvlášť ty rychlý. Doma jsme žili v chátrající chatrči, do kbelíku vedle postele mi při bouřce kapala voda ze střechy, omítka se loupala a podlaha trouchnivěla. Máma pobírala důchod kvůli rakovině plic z kouření a otec dělal barmana. Spíš než vobsluhoval se ale vopíjel z ostatníma, takže ho skoro vodevšaď hned vyhodili. Moc peněz jsme neměli na živobytí natož na auta. A pak nás napadlo prostě si nějaký auta vzít. Začínali jsme na drobných krádežích autorádií a klimatizace. Pak jsme sehnali kámoše, dost dobrýho řidiče a rozjeli byznys. Vykrádali jsme automobilky, kamiony a několikrát se nám poštěstilo čmajznout i nějakýho toho sporťáka. Zbohatli jsme rychle, rozjeli kšefty, najmuli lidi. Měli jsme se jako králové, všeho bylo dostatek. Kradli jsme zkrátka všecko. Auta, náhradní díly, elektroniku, peníze, zbraně, prostě všecko. Dokud se neobjevila tvoje matka, kluku. Malcolm se do ní zbláznil v jedný krčmě, kde zrovna vobsluhovala, sebral si všechny našetřený prachy, koupil tohle vrakoviště a usadil se. Nelíbilo se jí, jakým způsobem si vydělává, a tak se zařekl, že s tím nadobro přestane. Hádali jsme se kvůli tomu, ale nakonec jsem to pochopil, popřál mu hodně štěstí a nechal ho jít. Šrotování aut mu ale nikdy moc nevynášelo, a tak jsme se domluvili na dalším obchůdku, o kterým tvá máma neměla mít ani tucha. Když chceš něco čmajznout a rychle s tím zmizet, nejlepší je to v autě, který už neexistuje. A takový vozy seženeš jedině tady. Nikdo je nedohledá, veškerý záznamy jsou smazaný, protože auto je oficiálně už na cestě do lisovny kovů. Dokud nikoho z nás přímo nechytnou, jsme nedohledatelný. Vobličeje už maj některý v merku, ale je jich málo, dáváme si na to bacha.“

Clyde nevěděl co říct. Došli až k bráně vrakoviště, kde se Mark opřel o kapotu svého červeného mustanga a se založenýma rukama si pozorně Clydea prohlédl. Jeho pohled na chvíli přeskočil i na Bonnie. „Malcolm nemá moc rád psy.“

Chvíli se měřili z očí do očí, dokud Mark nepromluvil znovu. „Vidím to na tobě, Clyde. Nenávidíš to tady, jen tě to místo svazuje a máš pocit, že tady už skejsneš navždycky. Znám ten pocit dost dobře, stejně jako Malcolm. Proto ti tolik nebránil, abys sedl do toho auta a předvedl, co umíš. Věděl, že při první příležitosti se budeš chtít posunout dál. A ta příležitost je právě tady a teď.“

Clyde stále neodpovídal. Než na něco takového kývne, chtěl vědět všechno.

A tak Mark pokračoval. „Náš nynější řidič začíná bejt trochu pomalej, taky už mu táhne na padesát, má na to právo, pracoval pro mě dlouhý roky. Minulý měsíc ho nachytali při jedný vloupačce. Naštěstí se přímo neúčastnil, jen seděl v autě, čekal až zbytek pokrade, co může, a všichni rychle zmizí. Když na ně udělali zátah, všichni skončili v lochu, jen mu nemohli pořádně dokázat, jestli měl s loupeží opravdu něco společného nebo ne. Všechno nepřímo nasvědčovalo proti němu a tak mu dali alespoň podmínku. S tím za mnou přišel a řekl, že končí. Byl to dobrej chlap. Mohl jim ujet, ale nebyl dost rychlej. Poslední dobou už to stejně nebejvalo to, co kdysi. Chci, aby ses s ním setkal. Naučí tě pár fíglů, řekne ti, jak to chodí, co očekávat a na co si dát bacha. Máš možnost řídit opravdu rychlý a dobrý auta, vydělat si pěkný prachy a nedřít se neustále tady. Podíly si všichni spravedlivě rozdělujem.“

Clyde uhnul pohledem a na chvíli se zamyslel. Sklopil pohled k zemi a zašoupal nohama. „Myslíte si, že to to zvládnu?“

Ačkoliv to Clyde nemohl vidět, Mark pokrčil rameny. „To posoudí až Derek. Podívej se na to z mý strany, kluku. Kdybys byl cizí parchant, těžko se ti budu svěřovat s tím, co dělám. Viděl jsem plno mladejch, co dokázali jezdit rychle, ale já hledám někoho s chladnou hlavou, ne žádnýho horkokrevnýho maniaka. To nedělá za volantem nikdy dobrotu. Jack tvrdí, že seš trochu retardovanej a nemluvíš. Já si to vo tobě nemyslím, kluku.“ Mark ho poplácal po rameni. Clyde se v duchu ušklíbl. Skoro jakoby to měla být bůhvíjaká poklona. Všichni si myslí, že jsi idiot, ale já ne. Opravdu k popukání.

„Já si myslím, že seš prostě jen klidnej,“ pokračoval dál Mark. „To je jedna z věcí, který potřebuju. A za druhý, nemáš řidičák, a pokud se dohodneme, ani si ho dělat nebudeš, nesmíš do žádný databáze. Další body přibydou, až se vosvědčíš.“

Zahleděl se na Clydea a nabídl mu ruku. „Tak co? Jdeš do toho?“

Clyde chvíli zíral na jeho otevřenou dlaň. Uvědomoval si, že se právě ocitá přesně v tom okamžiku, kdy je načase učinit důležitá a nevratná rozhodnutí. Chtěl se postarat o mámu, a k tomu potřeboval peníze. 

Mnoho lidí, které za svůj život potkal, tvrdilo, že peníze nejsou všechno a štěstí nebo zdraví si za ně nekoupíme. Clyde pomyslel na to, jak se všichni mýlí. Pokud si bude moct dovolit mámu uvolnit z práce a dopřát jí kvalitní léčbu, zdraví si tím prakticky nakonec koupí a přesně to chtěl. Všechno mělo svou hodnotu.

Markovu ruku přijal a nechal si s ní silně potřást. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář